Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 27 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




Visits today: 122
Visits total: 371924
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
„Trochu vybombardovat, aby dostali rozum“ Email

(Tento článek uveřejňujeme k nadcházejícímu výročí agrese NATO proti Jugoslávii)

Sobota, 16. března 2013 / John Laughland



Existují dobré důvody si myslet, že požadavky formulované v dokumentu z Rambouillet byly záměrně formulované tak, aby poskytly záminku k válce. Náměstek ministra obrany Lord Gilbert, druhý nejstarší náměstek ministra obrany v dějinách Británie, později řekl: „Myslím si, že jistí lidé v NATO tehdy toužili po boji. Domnívám se, že podmínky předložené v Rambouillet Miloševićovi byly absolutně nepřijatelné. Jak by je mohl přijmout? Bylo to zcela záměrné.“ Bývalý pracovník amerického ministerstva zahraničí George Kenney napsal, že mu spolehlivý zdroj sdělil, že Spojené státy „záměrně zvedly laťku tak vysoko, aby to Srbové nemohli akceptovat.“ Kenney k tomu poznamenává, že „Srbové potřebovali, podle onoho úředníka, trochu vybombardovat, aby dostali rozum.“

Severoatlantická aliance v březnu 1999 tvrdila, že zaútočila proti Jugoslávii, aby zabránila pronásledování albánského civilního obyvatelstva v srbské provincii Kosovu. Zahájila bombardování bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a místo toho se odvolávala na požadavky univerzálních lidských práv s tím, že přebíjejí nároky státní svrchovanosti a stávající pravidla mezinárodního práva.

Tyto argumenty nebyly ničím jiným než snahou nárokovat si prosazování práva na celosvětové úrovni. Principy nevměšování a zákonnosti jsou srdcem mezinárodního systému, jak byl formulován v Chartě OSN a také jsou podepřeny staletími zvykového mezinárodního práva. Pravda, nebylo to poprvé, kdy bylo mezinárodní právo porušeno, ale bylo to poprvé, kdy bylo přehlíženo s tak otevřeným pohrdáním. Světoví vůdci, kteří se vyjádřili, že současné uspořádání mezinárodního systému je nebude v jejich jednání omezovat a že právní formalismus jim nebude stát v cestě, ve skutečnosti obhajovali svět bez vlády práva. I kdyby existovalo morální zdůvodnění této války, které ve skutečnosti neexistovalo, přesto by mělo dojít k jejímu formálnímu schválení, aby byla legální. Kosovská válka tudíž připravila půdu k útoku na Irák v roce 2003, ke kterému také došlo bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a opět z hlediska mezinárodního práva na základě nelegitimního ospravedlnění (v případě Iráku to byla existence „zbraní hromadného ničení“).

Západní vůdci své právní a ústavní stanovisko podali velmi jasně. Český prezident Václav Havel argumentoval, že svrchovanost by již neměla tvořit základ mezinárodního systému. „Tato válka nadřazuje lidská práva právům státu,“ napsal. [1] Havel tvrdil, že kosovská válka bude sloužit jako precedens celému světu a že stará doktrína nevměšování zmizí v „propadlišti dějin“. Britský ministerský předseda Tony Blair argumentoval v řeči nazvané „Doktrína mezinárodního společenství“, přednesené 22. dubna 1999 v Chicagu, že kosovská válka a ekonomická globalizace ukazují, že se mezinárodní systém musí změnit:

„Všichni jsme nyní internacionalisty, ať již se nám to líbí nebo ne. Nemůžeme odmítat podílet se na globálních trzích, pokud chceme prosperovat. Nemůžeme ignorovat nové politické ideje v jiných zemích, pokud chceme inovovat. Nemůžeme se otáčet zády ke konfliktům a porušování lidských práv v jiných zemích, pokud chceme být i nadále v bezpečí. V předvečer nového tisíciletí se nyní ocitáme v novém světě. Potřebujeme nová pravidla mezinárodní spolupráce a nové způsoby organizace našich mezinárodních institucí.“



NATO zaujalo podobný postoj. Tato organizace slavila své patnácté výročí a v souvislosti s hledáním nového ospravedlnění své existence po skončení studené války vyhlásila 24. dubna 1999 svou „novou strategickou koncepci“. Ačkoliv byla vytvořena jako obranná aliance k ochraně svrchovanosti svých členských států před údajným sovětským útokem, nyní přijala aktivnější vojenskou politiku, což znamená, že může v případě nutnosti napadnout jiné státy. Jedním možným casus belli je porušování lidských práv v jiných zemích. Další „hrozby“, na které by aliance byla nucena reagovat, zahrnují „etnické a náboženské sváry, územní spory, nepřiměřené či neúspěšné úsilí při reformách … rozpad států … teroristické činy … přerušení dodávek 

životně důležitých zdrojů“. [2] „Válka proti teroru“ se nezrodila 11. září 2001, ale dlouho před tím. NATO tvrdilo, že jugoslávské síly v Kosovu prováděly masivní útoky proti albánským civilistům v rámci programu rasové perzekuce, známém jako „etnické čištění“. Toto tvrzení tvořilo jádro Severoatlantickou aliancí vytvořeného ospravedlnění války a obvinění Miloševiće a dalších jugoslávských představitelů. „Bez přehánění,“ napsal britský ministerský předseda Tony Blair, „lze říct, že to, co se děje v Kosovu, je rasová genocida. Milošević je rozhodnutý vymazat národ z povrchu své země.“ [3] Blair se rozjel: „Děti vidí, jak jsou jejich otcové vlečeni pryč, aby byli zastřeleni. Tisíce byly popraveny. Desetitisíce byly mláceny. 100 000 mužů je nezvěstných. 1,5 miliónu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů.“ [4]

Světová média se k tomuto třeštění připojila. „Reportáže“ o odporných zločinech se šířily na způsob kolektivního šílenství. Mediální zpravodajství bylo plné lkajících albánských uprchlíků a překypovalo nejdivočejšími historkami o masovém vraždění. V jednu chvíli se například tvrdilo, že Srbové, podobně jako nacisté v Osvětimi, spálili 1 500 těl zavražděných Albánců ve spalovnách důlního komplexu Trepča. [5] Někteří z těch, kteří se vydávali za přední odborníky na Balkán, podlehli této nehorázné propagandě [6] dokonce i poté, co se ukázalo, že jde o naprosté nepravdy. [7]

Tyto příběhy byly řízeny válečnou propagandou vycházející od vlád nejmocnějších západních zemí, v prvé řadě od vlády Spojených států. [8] 15. května 1999, v době bombardování, předložilo americké ministerstvo zahraničí zprávu nazvanou „Vymazávání dějin“, která tvrdila, že „režim Slobodana Miloševiće provádí kampaň nucené migrace v rozsahu, který nebyl v Evropě pozorován od konce 2. světové války.“ Tato zpráva obsahovala bezpočet lží, od celkového obvinění z genocidy (které bylo tak neudržitelné, že nikdy nebylo zahrnuto do obžaloby ve věci Kosova, dokonce ani poté, co byla v červnu 2001, dva roky po ukončení nepřátelství, revidována) až po jednotlivá tvrzení, jako že kosovské hlavní město Priština se stalo „městem duchů“, přestože tam ve skutečnosti stále žily statisíce lidí. [9]

Přední státníci sytili média obrovskými počty obětí a přitom si byli bezpečně vědomi toho, že jejich tvrzení budou předkládána jako fakta dříve, než bude možné cokoli ověřit. Americký velvyslanec pro válečné zločiny David Scheffer v dubnu řekl, že si myslí, že bylo zavražděno 100 000 Albánců. [10] Následujícího měsíce toto číslo zopakoval americký ministr obrany William Cohen. [11] O Cohenových tvrzeních se následujícího dne široce referovalo, jako by šlo o skutečnost. [12] Britská vláda byla trochu obezřetnější, preferovala údaj „10 000 zabitých“, který původně předložila v červnu 1999, ale následujícího roku ho stáhla. [13]

Tato tvrzení o genocidě měla funkci jak obecnou, tak zvláštní. Jejich obecnou funkcí bylo působit jako válečná propaganda. Jejich zvláštní funkce byla právní. Genocida je podle mezinárodního humanitárního práva specifickým zločinem podléhajícím „univerzální jurisdikci“ a stávající úmluvy o ní vyžadují po všech státech, aby osoby z ní obviněné stíhaly. Vedoucí představitelé NATO si nárokovali, že to znamená, že v případě genocidy, ke které ve skutečnosti nedošlo, existuje právo na „humanitární intervenci“.



Z tohoto hlediska tvořila jádro argumentace NATO „operace Koňská podkova“. Byl to údajně srbský plán na vyhnání albánského obyvatelstva z Kosova, aby se tato provincie dostala pod nadvládu etnických Srbů. Mluvčí NATO Jamie Shea o operaci Koňská podkova často hovořil na svých tiskových konferencích, zatímco bombardování pokračovalo, [14] a média to podávala jako skutečnost. [15] Po čase vyšlo najevo, že to byl výmysl tajných služeb západních států. [16] Tato hra byla prozrazena, když v dokumentu, který měl údajně být plánem této operace, bylo slovo „podkova“ napsáno v chorvatském a nikoli srbském tvaru (potkova místo potkovica).

 V Kosovu samozřejmě došlo k odporným incidentům a válečným zločinům, ovšem stejně tak i albánské guerilly nepochybně spáchaly kruté zločiny na srbském obyvatelstvu a albánských spoluobčanech. Operace Koňská podkova však měla se skutečností společného asi tolik jako fiktivní postava „Gruban“, hrdina románu Miograda Bulatoviće Hrdina na oslu, jehož jméno bylo zahrnuto do obžaloby zveřejněné žalobcem ICTY 13. února 1995. Zahrnuto bylo v důsledku žertu, který si udělal jeden srbský novinář ze svého amerického kolegy. Když jednou v noci popíjeli v baru, sdělil tento Srb Američanovi, že brutálnímu dozorci v táboře Omarska říkali „Gruban“. Tento americký novinář měl zjevně druhé zaměstnání jako informátor, nicméně neporozuměl odkazu k literatuře, takže předal toto jméno Haagu. Obžaloba proti „Grubanovi“ a dalším byla po třech letech, 8. května 1998, stažena – pravděpodobně poté, co si žalobci ICTY uvědomili, že nemají velkou šanci ho dostat před soud. [17]

Neexistence operace Koňská podkova [18] nebránila hlavní žalobkyni ICTY Louise Arbourové, aby nekladla tvrzení o etnickém čištění do centra kosovské obžaloby. Ve skutečnosti učinila mnoho náznaků, že tato obžaloba by mohla být brzy rozšířena o obvinění z genocidy. Když hovořila 18. června 1999 (velmi příhodně na velitelství NATO), řekla:

„Nikdy jsme nevyloučili možnost koncipovat tato obvinění na základě úmluvy o genocidě … Nemyslím si, že je tajemstvím, že to, co bylo objeveno přímo na místě, je vzhledem k množství nálezů velmi znepokojivé a jistě budeme požadovat přehodnocení, zvláště pokud jde o vraždy. Prozkoumáme, zda bylo přiměřené … rozšířit některá ze stávajících obvinění a vznést proti těmto a dalším obžalovaným obvinění mnohem závažnější.“ [19]

K těmto dalším obviněním nikdy nedošlo. Ačkoli bylo mediální zpravodajství z doby bezprostředně po válce plné ďábelských historek o stovkách „masových hrobů“ po celém Kosovu, žádný nebyl nalezen. Přestože byla obžaloba ve věci Kosova dvakrát revidována, 29. června 2001 a 29. října 2001, seznam lidí, které měly podle tvrzení ICTY zabít jugoslávské síly, čítal 585 osob. Tento seznam dokonce obsahoval jména známých bojovníků Kosovské osvobozenecké armády (UÇK). Zločiny proti lidskosti samozřejmě nejsou věcí pouhé statistiky, ale toto číslo je drobným zlomkem počtu, o kterém západní vůdci mluvili během bombardování.

Zprávy o „neuspokojivém“ počtu těl se začaly vynořovat v září 1999, když tým španělských forenzních lékařů, kterým bylo řečeno, že se očekává, že budou provedeny tisíce pitev, sbalil kufry a vrátil se domů poté, co mu bylo k prozkoumání předáno pouze 187 mrtvol. [20] Na nesčetných místech, kde podle tvrzení amerického ministerstva zahraničí měly být stovky zabitých, nenašli vyšetřovatelé ICTY vůbec žádná těla. Na místech, kde těla objevena byla, tvořilo množství exhumovaných těl asi desetinu z celkového počtu, který americká vláda uváděla během bombardování.

Články o těchto skutečnostech se objevily na podzim 1999. [21] A od následujícího roku bylo široce přijímáno, že NATO zveličovalo rozsah krutostí, a to dokonce samotnými médii, která původní tvrzení vydávala za fakty. [22] Jedním z nejvýstižnějších příkladů lží, které Albánci a jejich spojenci říkali, aby ospravedlnili válku, jsou ty, které vyprávěla kosovsko-albánská dívka Rajmonda Rreci dopisovatelce Canadian Broadcasting Corporation (CBC) Nancy Durhamové. Tato dívka reportérce řekla, že se chopila zbraně, aby pomstila svojí sestru zavražděnou Srby. Durhamová o Rajmondě odvysílala emotivní reportáže v roce 1998, když byl kosovský konflikt teprve na počátku, když ji však v Kosovu opět navštívila v září 1999, zjistila, že dívčina sestra je živá a zdravá. Rajmonda lhala. [23] (Skutečnost, že CBC byla schopná glorifikovat bojující dívku, jí nebránila vyjadřovat rozhořčení, kdykoli se objevily zprávy, že jugoslávské síly zabily ženy.) Kromě toho se v roce 2004 vzdal místa jeden novinář z USA Today, nositel Pulitzerovy ceny, poté, co vyšlo najevo, že zfalšoval důkaz o jistém setkání v roce 1999, při kterém mu podle jeho tvrzení byl ukázán přímý důkaz o rozkazu k etnickému vyčištění jedné kosovské vesnice, o čemž pak publikoval článek na titulní straně svého listu v době, kdy válka vrcholila. [24]

Krom toho se samo NATO dopustilo příšerných masakrů, např. když v květnu 1999 bombardovalo konvoj 87 Albánců nedaleko vesnice Koriša, kteří se právě vraceli domů, nebo když zmasakrovalo desítky civilistů nakupujících v tržnici v Niši. NATO shodilo na Niš tříštivé bomby, které uvolňují spršku menších bombiček a působí tak škodu v širokém okolí. V Kosovu [25] NATO použilo ochuzený uran, který o sedm let později způsobil rakovinová onemocnění. [26] Takových útoků byly desítky a mluvčí NATO pravidelně popíral zprávy o úmrtí civilistů („vedlejší škody“), než nakonec přiznal pravdu. [27] Při těchto událostech NATO zabilo zhruba stejný počet civilistů, kolik jich údajně zabily jugoslávské síly, mezitím co vražední spojenci NATO, albánští povstalci, roztáčeli své etnické čistky Srbů, Bosňáků a Romů, desetitisíce z nich uprchly na sever ve dnech mezi stažením jugoslávských jednotek z Kosova a příjezdem jednotek NATO. NATO se také pokusilo zabít prezidenta Miloševiće při leteckém útoku na jeho dům 22. dubna 1999.

Když začaly prosakovat informace, že tvrzení o srbských zločinech byla přehnaná, vzdala se Louisa Arbourová své práce hlavní žalobkyně, aby 15. září 1999 nastoupila ke kanadskému vrchnímu soudu. Začala si snad uvědomovat, že „kosovská genocida“ neexistovala právě tak, jako měly být v roce 2003 v Iráku zbraně hromadného ničení? Její nástupkyně Carla del Ponteová informovala 10. listopadu 1999 OSN, že forenzní specialisté exhumovali celkem

2 108 těl lidí různých národností, a že tito lidé zemřeli z nejrůznějších příčin. [28] Vzhledem k tomu, že si tento konflikt vyžádal jak srbské, tak albánské oběti, a že samo NATO zabilo další stovky lidí, převážně civilistů, humanitární ospravedlnění této války zjevně neexistovalo. Mezinárodní výbor Červeného kříže v této době sestavil seznam více než 3 000 pohřešovaných, zahrnující příslušníky všech národností, který obsahoval jak pohřešované, tak ty, o nichž se předpokládalo, že jsou mrtví. Jak v té době potvrdily zprávy z uprchlického tábora Sangette poblíž Calais, došlo v tomto období k obrovské vlně emigrace z Kosova a Jugoslávie, zvláště k emigraci albánské a mnoho lidí ze seznamu „pohřešovaných“ mohlo prostě začít nový život v zahraničí. [29]



V té době existoval dostatek důkazů, že masový exodus Albánců z Kosova, který vyvolal mediální senzaci, nevzešel z nějakého plánu etnického čištění, ale byl přirozenou reakcí na bombardování NATO a brilantním výkonem propagandy. Na základě dramatického úspěchu masového „odchodu“ východních Němců z východního Německa v roce 1989 a po obrovském mediálního šoku vyvolaném příjezdem prvních kosovsko-albánských uprchlíků několik dní po začátku bombardování si UÇK nepochybně uvědomila zásadní význam udržování proudu uprchlíků pro povzbuzení podpory jejich věci ze strany západní veřejnosti. Názor, že označení „uprchlíci“ bylo 

nesprávné, je podpořen skutečností, že ony statisíce lidí, které se vydaly do Makedonie a Albánie, neměly žádná zranění ani zdravotní obtíže, což by člověk očekával u lidí, kteří utekli před běsnícími genocidními zabijáky. [30]

Ještě horší než neexistence genocidy v Kosovu byla skutečnost, že bombardování NATO vlastně začalo ze zcela odlišného důvodu. Odpočítávání k válce začalo s událostmi v Račaku 15. ledna 1999. Kosovsko-albánské zdroje a západní vlády tvrdily, že ve vesnici v jižním Kosovu došlo k masakru, Srbové ale namítali, že tam došlo k přestřelce, při níž byli zabiti teroristé z UÇK. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) se ujala aktivní role při vyšetřování. Zvláště významnou roli v tom sehrál vedoucí její mise v Kosovu a bývalý velvyslanec USA William Walker.

Walker byl americkým velvyslancem v El Salvadoru v době, kdy tam povstalci podporovaní Spojenými státy spáchali odporné zločiny. Hrál také roli v kampani za svržení generála Noriegy v Panamě v letech 1988-89. [31] Personál Kosovské verifikační mise OBSE (VKM), kterou vedl, byl z valné části tvořen zpravodajskými důstojníky západních států, zejména americkými a britskými. KVM uskutečňovala politickou agendu spočívající ve zhoršování situace v Kosovu za účelem podkopat Miloševićovo postavení. [32] Jak poznamenal bývalý člen KVM Roland Keith, Walker v podstatě pracoval pro americkou vládu: „Připadalo mi, … že síly které mne přesahovaly, neměly žádný skutečný zájem o obnovení stability v Kosovu, ale pravděpodobně sledovaly jinou politickou agendu, v rámci které toto [tj. mír] nemělo hrát vůbec žádnou roli.“ [33] Na rozsah spolupráce na místě činu mezi teoreticky nezávislou KVM a NATO poukázala skutečnost, že Walker osobně volal, třebaže to posléze popřel, ze svého mobilního telefonu z Račaku jak americkému vyslanci Richardu Holbrookovi, tak americkému generálovi Wesleymu Clarkovi, který byl tehdy vrchním velitelem NATO. [34]

Račak byl záminkou, aby západní velmoci svolaly setkání představitelů UÇK a jugoslávské vlády, které se konalo za Paříží v Rambouillet na konci února 1999. Toto setkání bývá často označováno za „vyjednávání“, ve skutečnosti se však tyto dvě strany nikdy nesetkaly. Komunikace probíhala prostřednictvím amerických vyjednavačů. Obrat nastal, když západní „zprostředkovatelé“ předložili Jugoslávcům k podpisu dokument, jehož podmínky by nemohl přijmout žádný stát. Nejenom, že tento dokument po Jugoslávii požadoval, aby reorganizovala své územní uspořádání a zaručila Kosovu značnou míru autonomie, požadoval také, aby NATO mělo právo obsadit celou Jugoslávii; navenek, aby mohlo monitorovat a chránit dodržování této dohody. Dohoda z Rambouillet požadovala:

„Personál NATO bude mít imunitu proti jakékoli formě zatčení, vyšetřování nebo zadržení orgány v SRJ. Personál NATO, omylem zatčený nebo zadržený, bude okamžitě předán orgánům NATO.

Personál NATO bude mít, spolu se svými vozidly, plavidly, letadly a vybavením, volný a neomezený pohyb a neomezený přístup na celé území SRJ, včetně jejího vzdušného prostoru a výsostných vod. To bude zahrnovat (ale nikoliv se omezovat na) právo utábořit se, provádět manévry, nařídit ubytování a využívat všech ploch nebo zařízení, která jsou nezbytná pro podporu, výcvik a provoz.

NATO bude zproštěno cla, daní a jiných poplatků, prohlídek a celních předpisů, včetně poskytování inventárních soupisů nebo jiné rutinní celní dokumentace pro personál, vozidla, plavidla, letadla, vybavení, zásoby a potraviny dopravované, přepravované nebo vypravované z území SRJ při zabezpečování této operace.“ [35]

Tyto podmínky byly prostě extrémní. Žádný stát by nemohl souhlasit s okupací celého svého území nepřátelskou armádou, a navíc za tak drakonických podmínek. Srbové mající dobrou historickou paměť přirovnávali ultimátum z Rambouillet k ultimátu, které Rakousko vyhlásilo Srbsku po zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda v Sarajevu v červenci 1914. Rakousko, podobně jako NATO, požadovalo pro svou policii a bezpečnostní síly volný přístup na celé území Srbska. Srbské odmítnutí tohoto ultimáta odstartovalo 1. světovou válku.



Existují dobré důvody si myslet, že požadavky formulované v dokumentu z Rambouillet byly záměrně formulované tak, aby poskytly záminku k válce. Náměstek ministra obrany Lord Gilbert, druhý nejstarší náměstek ministra obrany v dějinách Británie, později řekl: „Myslím si, že jistí lidé v NATO tehdy toužili po boji. Domnívám se, že podmínky předložené v Rambouillet Miloševićovi byly absolutně nepřijatelné. Jak by je mohl přijmout? Bylo to zcela záměrné.“ [36] Bývalý pracovník amerického ministerstva zahraničí George Kenney napsal, že mu spolehlivý zdroj sdělil, že Spojené státy „záměrně zvedly laťku tak vysoko, aby to Srbové nemohli akceptovat.“ Kenney k tomu poznamenává, že „Srbové potřebovali, podle onoho úředníka, trochu vybombardovat, aby dostali rozum.“ [37]

Jugoslávský parlament odmítl ultimátum z Rambouillet 23. března 1999, a bombardování pak začalo následujícího dne večer. O tři dny později začali uprchlíci proudit k hranici s Albánií a Makedonií. Příjezd uprchlíků způsobil senzaci. Mocnostem NATO to zpětně umožnilo tvrdit, že bombardovací kampaň byla zaměřena na zabránění genocidě, což se ve skutečnosti netvrdilo, dokud bombardování nezačalo.

Jinými slovy, NATO se chopilo malého konfliktu a udělalo z něj mnohem větší. Po čase se začal vynořovat jasnější obrázek o tom, co se skutečně v jihosrbské provincii stalo. Nepokoje v Kosovu začaly v roce 1996 a zhoršily se po násilném svržení Berishovy vlády v sousední Albánii na jaře 1997. Mnoho prohodžovských komunistů a gangsterů hledalo za Berishy útočiště v Kosovu. Během násilností v Albánii byly vyrabovány vojenské kasárny, což způsobilo, že se velké množství zbraní dostalo do soukromých rukou. Tyto zbraně udržovaly při životě drogové a teroristické aktivity Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), separatistické guerillové síly, která byla Radou bezpečnosti v roce 1998 za své „teroristické činy“ odsouzena. [38]

Jugoslávské úřady s těmito povstalci bojovaly. Podle údajů těchto úřadů došlo v rámci kampaně UÇK k tisícovkám útoků proti civilistům, státním úředníkům, policii, vojákům a dalším. Od ledna do října 1998 bylo zabito 152 civilistů, z toho 69 Albánců, 37 Srbů a Černohorců, 3 Romové a 42 dalších osob, jejichž identita nebyla zjištěna: „Tyto vraždy byly spáchány krutým a bezcitným způsobem, často před členy jejich vlastních rodin, nebo před ostatními vesničany za účelem zastrašení obyvatelstva, a také, aby je přiměli podílet se na teroristických akcích.“ [39] Jak připouští jeden britský tvrdě protimiloševićovsky zaměřený novinář, UÇK „pašovala drogy, provozovala kuplířství a vraždila civilisty.“ [40]



Potvrdily to dokonce i pozdější obžaloby ICTY, které ukázaly, že Jugoslávci čelili těm nejpříšernějším provokacím. Obžaloba vznesená v roce 2005 proti tehdejšímu předsedovi kosovské vlády Ramuši Haradinajovi a jeho zástupci Idrizi Balajovi obsahuje následující obvinění z vražd projugoslávských Albánců provedených UÇK v srpnu 1998:

„Když byli zadrženi, byl Salimu Berishovi za přítomnosti Idrize Balaje a dvou dalších vojáků UÇK uříznut nos. Idriz Balaj pořezal všechny tři muže na krku, pažích

a stehnech, vetřel jim do řezných ran sůl a zašil rány jehlou. Idriz Balaj potom zabalil Zenuna Gashiho, Misina Berishu a Saliho Berishu do ostnatého drátu a použil nářadí, aby se jim ostnatý drát zaryl do masa. Idriz Balaj také bodl Zenuna Gashiho do oka. Tito tři muži byli poté přivázáni za vozidlo Idrize Balaje a vlečeni směrem k Radonjićskému jezeru. Od tohoto dne je nikdo neviděl naživu a předpokládá se, že byli zabiti.“ [41]

V červnu 2005 bylo Ramuši Haradinajovi umožněno dočasné propuštění z Haagu, poté co strávil ve vazbě pouhých několik měsíců. [42] Haagu se sám vydal v březnu. Toto shovívavé zacházení stojí v ostrém kontrastu k tomu, když ICTY odmítl poskytnout dočasné propuštění Miloševićovi, přestože byl smrtelně nemocný. Je možné to dát do souvislosti s faktem, že ačkoliv byl Haradinaj obviněn ze znásilnění, vraždy a pronásledování Srbů a loajálních Albánců, byl „klíčovým americkým vojenským a zpravodajským přínosem v době občanské války v Kosovu a během bombardovací kampaně NATO, která následovala.“ [43] V roce 2005 civilní správce OSN pro Kosovo Sören Jessen-Petersen, který Haradinajovi pomohl k návratu do Kosova, označil Haradinaje za „partnera a přítele“. [44] Z téhož důvodu byl 30. června 2006 propuštěn neblaze proslulý vojenský velitel bosensko-muslimských sil ve Srebrenici Naser Orić, odsouzený k symbolickému dvouletému trestu, který si již odpykal ve vazbě. Byl odsouzen k dvouletému trestu, přestože svědek obžaloby generál Morillon během procesu s Miloševićem dosvědčil, že Orić napadl o pravoslavných svátcích srbské vesnice a zmasakroval všechny jejich obyvatele: „Vládl terorem … Přiznal, že bosenští Srbové byli zabíjeni každou noc.“ [45]

Dokonce samotný Geoffrey Nice, právní zástupce obžaloby v Miloševićově procesu, ve své zahajovací řeči obžaloby popsal UÇK jako organizaci, která „prosazovala ozbrojenou povstaleckou kampaň a násilný odpor proti srbským úřadům a skutečně v roce 1996, v polovině roku 1996, zahájila útoky primárně zaměřené proti srbským policejním silám … “ [46] Z tohoto důvodu nemohlo být toto obvinění vzneseno, dokud UÇK byla mocnou bojující silou. V roce 2004 ICTY rozhodl, že z hlediska mezinárodního práva existoval v Kosovu „ozbrojený konflikt“ právě proto, že UÇK byla armádou se vším všudy, vysoce organizovanou a plně vyzbrojenou. [47] Z tohoto důvodu v roce 1999 generální tajemník NATO George Robertson připustil, že „až do Račaku na začátku tohoto roku [v polovině ledna 1999] byla UÇK zodpovědná za více mrtvých než jugoslávské úřady.“ [48]

Během prvním třech měsíců roku 1999 si velké množství etnických Albánců z Kosova podalo žádost o politický azyl ve Spolkové republice Německo. Německé ministerstvo zahraničí však soustavně doporučovalo soudům, aby tyto žádosti zamítaly s odůvodněním, že Albánci perzekucí netrpí: „Explicitní politické pronásledování albánské populace nelze prokázat, dokonce ani v Kosovu ne … Akce bezpečnostních sil nejsou zaměřeny proti kosovským Albáncům jakožto skupině definované etnicky, ale proti vojenským protivníkům a jejich skutečným či domnělým podporovatelům.“ [49] A v dalším pozorování se uvádí:

„Veškeré akce jugoslávské armády a policie po únoru 1998 byly zaměřeny proti separatistickým aktivistům a nenaznačují pronásledování celé albánské etnické skupiny, ať již v Kosovu jako celku či v částech této provincie … Státní program pronásledování zaměřeného proti albánské etnické skupině jako celku neexistoval a neexistuje.“ [50]



Guerilly UÇK převzaly klasickou povstaleckou taktiku známou z historie, tj. páchat krutosti na civilistech a bezpečnostních silách za účelem vyprovokování těchto sil k přehnané odplatě a vyvolat tak mezi lidmi proti nim zášť. UÇK se stala nechvalně proslulou brutalitou svých vražd a rychlostí, s jakou se domáhala pomsty. Například 14. prosince 1998 zastřelili ozbrojenci UÇK šest srbských mladistvých, kteří nevinně hráli kulečník v kavárně Panda v Peći, při odplatě za smrt třiceti svých mužů zabitých v boji se srbskou policií téhož dne. [51] (Žalobce Geoffrey Nice se pokusil zabránit Slododanu Miloševićovi, aby během procesu předložil fotodokumentaci této ukrutnosti. Nice tvrdil, že to má za cíl „honbu za senzacemi a podněcování zbytečné 

představivosti.“ [52] Přesto sám ve své zahajovací řeči obžaloby vyprávěl velmi emotivní a neověřitelný příběh o jistém dítěti, které se během bosenské války uplakalo k smrti, přičemž absurdně tvrdil, že o tom Milošević „samozřejmě“ věděl. [53])

UÇK byla přesto západními médii a západními politiky líčena jako statečný a seriózní spojenec. Spojenectví mezi UÇK a Američany bylo dokonce idealizováno ještě více než podobné spojenectví mezi Američany a Contras v Nikaragui v osmdesátých letech. Madelaine Albrightová byla vyfotografována, jak se líbá s vůdcem UÇK Hašimem Thaçim (jehož

gangsterská přezdívka byla „Had“), setkal se s ním i Tony Blair. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Jamie Rubin, který s Thaçim již dříve navázal vztah kvůli jejich vzájemné lásce k oblekům od Armaniho, si s ním rád vykračoval ulicemi Prištiny. Oba měli na sobě černá kožená saka v mafiánském stylu, bílá trička a sluneční brýle. Ve skutečnosti to nebyli pouze představitelé americké vlády, kteří předváděli zálibu v napodobování mafiánských manýr. 10. července 1997 britská SAS zastřelila obžalovaného ICTY, bosenského Srba, který se jmenoval Simo Drljaća. Jeho tělo nacpali do vrtulníku společně s jeho 14letým synem, který viděl, jak jeho otec zemřel. Hlavní žalobkyně však neprojevila žádné rozpaky nad tím, že zadržení bylo provedeno tak strašně špatně. Byla spíše „potěšena“: „V tomto kraji všichni pociťovali jisté mrazení,“ řekla. „Když jsme do města dorazili příště … všimli jsme si, že jsou lidé dost vážní a pěkně vystrašení. Předpokládali jsme, že to tak bude.“ [54]

UÇK, podobně jako Contras, byla financována a cvičena Američany, což obžaloba během Miloševićova procesu připustila. Geoffrey Nice sdělil soudu, že soukromá bezpečnostní společnost Military Proffesional Resources Incorporated (MPRI), oblíbená a „zapíraná“ ze strany CIA, cvičila guerilly UÇK a infiltrovala Kosovskou verifikační misi OBSE, která referovala o údajných ukrutnostech spáchaných Srby: „Bylo uznáno, že v Kosovské verifikační misi bylo přinejmenším několik lidí, kteří byli vycvičeni nebo měli zkušenost s americkou MPRI a já nepochybuji, že příslušníci UÇK mohli být těmito lidmi cvičeni.“ [55]



Spojenectví NATO a UÇK samozřejmě ovlivnilo vznesení obžaloby proti Miloševićovi. Tytéž zpravodajské služby, které financovaly a trénovaly UÇK, také „informovaly“ žalobkyni ICTY o údajných ukrutnostech spáchaných Srby. Bývalý americký velvyslanec pro válečné zločiny David Scheffer, intelektuální autor pojmu „mezinárodní soudní intervence“, [56] který se významně přičinil o vznik ICTY, se obšírně a veřejně vyjádřil o pevné spolupráci Úřadu žalobce (OTP) a CIA. [57] Role tajných služeb při sestavování obvinění proti Miloševićovi byla uznána personálem obžaloby i během samotného procesu. [58] Západní vlády se během kosovské války 

chvástaly tím, že jejich zpravodajské agentury spolupracují s ICTY. Paříž, Londýn a Washington jmenovaly své zvláštní zmocněnce pro spolupráci s ICTY, jejichž úkolem bylo „pravidelné předávání zpravodajských a jiných informací Úřadu žalobce.“ [59]

Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Jamie Rubin (jehož manželka, přední reportérka CNN Christiane Amanpourová zajišťovala značnou část mediálního pokrytí Kosova pro CNN) mluvil o OTP a vládě USA jedním dechem. Když popisoval, jak americká vláda poskytovala informace vyšetřovatelům, řekl: „Máme, co potřebujeme a myslíme si, že můžeme dodat přesvědčivý případ.“ [60] Kromě toho, soudci ICTY umožnili americké vládě cenzurovat svědectví, které během Miloševićova procesu poskytl bývalý vrchní velitel NATO Wesley Clark. Jeho svědectví bylo před zveřejněním cenzurováno s odůvodněním, že sám ICTY je závislý na informacích získaných od vlád a tudíž zde musí existovat quid pro quo. [61]


O spolupráci mezi NATO a Úřadem žalobce ICTY se také diskutovalo na 15. výročním summitu NATO, který se konal v dubnu 1999, když bylo bombardování Jugoslávie v plném proudu. Hlavní žalobkyně Louise Arbourová se 21. dubna vyjádřila: „Vítám prohlášení německé a britské vlády, že … poskytnou zpravodajské informace mému Úřadu.“ [62] Generální tajemník NATO George Robertson sdělil, že vyšetřovatelé OTP vstoupí do Kosova společně s jednotkami NATO: „Vojenské síly je možné pověřit úkolem, aby zajistily, že důkazy budou shromážděny.“ [63] Americké ministerstvo zahraničí vypsalo „odměnu“ ve výši 5 miliónů dolarů za informace, které povedou 

k zatčení, dopravení či usvědčení lidí obviněných ICTY (tato odměna však nikdy nebyla vyplacena). [64]

Při dvou známých příležitostech v roce 1999, když bylo bombardování NATO v plném proudu, byl mluvčí NATO Jamie Shea dotázán na vztahy mezi NATO a ICTY, tj. zda NATO uznává jurisdikci ICTY. Shea odpověděl:

„Domnívám se, že až žalobkyně Arbourová začne se svým vyšetřováním, bude to proto, že jí to umožníme … Pokud jejímu soudu bude umožněn přístup [do Kosova], což chceme, bude to díky NATO, které je přítelem tohoto tribunálu … jsou to právě země NATO, které poskytly na založení tribunálu peníze, patříme k jeho největším financovatelům … Jsem si jist, že až žalobkyně Arbourová dorazí do Kosova a prozkoumá fakty, obviní lidi jugoslávského občanství. V tuto chvíli nepočítám, že bude obviněn někdo další.“ [65]

Následujícího dne se jiný novinář zeptal na podobnou otázku v souvislosti s tím, že se Jugoslávie pokusila postavit NATO před Mezinárodní soudní dvůr. (Členské země NATO odmítly akceptovat jurisdikci ICJ a případ se nikdy neprojednával.) Shea odpověděl:



„Jak víte, bez zemí NATO by žádný Mezinárodní soudní dvůr ani Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii neexistoval, protože země NATO stály v čele těch zemí, které tyto dva tribunály založily, které je financují a poskytují jejich činnosti každodenní podporu. My mezinárodní právo udržujeme a nikoli porušujeme.“ [66]

Právní zástupce obžaloby Geoffrey Nice navíc během Miloševićova procesu bezděčně připustil, že ICTY byl výtvorem západních států, když se dotazoval jednoho svědka 

obhajoby na jistý článek napsaný srbským autorem: „Přijal byste, že jde Srba, který není nikterak zaujatý proti silám a mocnostem, které založily tento tribunál?[67] Vskutku, tento vztah byl naprosto jasně vysvětlen soudkyní Gabrielle Kirk McDonaldovou, pozdější předsedkyní ICTY.

Před Nejvyšším soudem USA pyšně sdělila: „Těžíme ze silné podpory zainteresovaných vlád a obětavých jednotlivců jako je [americká] ministryně [zahraničí] Albrightová. Jako stálá zástupkyně při OSN pracovala s neutuchající horlivostí na založení tohoto tribunálu. Vskutku, často o ní mluvíme jako o „matce tribunálu“. [68]

ICTY je z valné části financován americkou vládou či jejími agenturami jako je organizace s orwellovským názvem United States Institute for Peace. Další finanční prostředky pocházejí z Open Society Institute George Sorose. Vedoucí kanceláře této organizace v Kosovu byl významným podporovatelem albánské věci. Ale byly zde i další soukromé donace. V překvapující řeči, pronesené před publikem v londýnské pobočce investiční banky Goldman Sachs dne 6. října 2005 a nazvané „Dividendy mezinárodní spravedlnosti“, Carla Del Ponteová chřestíc žebráckou miskou řekla, že cílem ICTY je přinést zisk soukromým společnostem:

„Pro společnosti je nebezpečné investovat ve státě, kde není stabilita, kde riziko války je vysoké a kde neexistuje vláda práva. Právě v tomto spočívá dlouhodobý prospěch z činnosti OSN. Pokoušíme se napomoci vytvoření stabilních podmínek, které by umožnily realizaci bezpečných investic. Naším byznysem je zkrátka pomoci vám dělat dobrý byznys … Mezinárodní spravedlnost je levná … Náš roční rozpočet tvoří méně než 10% zisku Goldman Sachs za poslední čtvrtletí. Rozumějte, mohu vám nabídnout vysoké dividendy za nízké investice.“ [69]

Muslimské státy Pákistán a Malajsie samy poskytly do 15. července 1994 93,4 % finančních prostředků ICTY na tento rok (3 milióny dolarů z celkového rozpočtu ve výši 3 208 900 dolarů). Bylo to odrazem silné podpory, kterou muslimové celého světa poskytovali bosenským Muslimům ve válce proti křesťanským Srbům a Chorvatům. Účetní bilance se však nakonec silně překlopila na stranu USA. V roce 2005 poskytly Spojené státy 17 miliónů dolarů, což bylo čtyřikrát více, než poskytla jako druhý největší přispěvatel Evropská komise, která dala 4 milióny dolarů. Toto schéma se od roku 2000 každoročně opakovalo. (Roční rozpočet ICTY činil od roku 2002 více než 200 000 000 dolarů a v letech 2006-7 více než 276 000 000 dolarů. Ve srovnání s tím činil v roce 2005 rozpočet Mezinárodního soudního dvora 34 832 300 dolarů, což je jedna osmina rozpočtu ICTY.) [70]

Tento soulad zájmů mezi NATO a ICTY a finanční závislost ICTY na NATO se projevily v roce 2000, když žalobkyně ICTY odmítla zahájit vyšetřování, zda se NATO během útoku proti Jugoslávii nedopustilo válečných zločinů. [71] Poté, co v rámci svého úřadu vytvořila „výbor“ k prošetření jednotlivých stížností, které přišly z nejrůznějších stran, vypracovala o této věci zprávu, [72] jež dospěla k závěru, že se NATO nemusí zodpovídat.

Jedním z hlavních argumentů bylo, že ICTY nemá jurisdikci v případě zločinu agrese. Tuto pravomoc si však zjevně nárokovat měl, protože „zločiny proti míru“ se po Norimberku staly integrální součástí válečného práva. Žalobkyně také uvedla, že vojenské údery NATO neporušily ius in bello, válečné právo, přestože byly válečné zločiny spáchané Severoatlantickou aliancí dobře zdokumentovány Amnesty International a dalšími. [73] NATO provedlo rozsáhlé a záměrné útoky na celou řadu civilních cílů, přičemž drtivá většina z nich neměla žádný vojenský význam. Je nepochybné, že některé z těch nejcitlivějších cílů – jako byly např. studia Radia Televizije Srbije, při útoku na ně bylo zabito několik pracovníků noční směny a maskérů – byly vybrány záměrně a byly schváleny na nejvyšších místech. Nejvyšší velení NATO a političtí vůdci zemí NATO potvrdili, že tomu tak tehdy skutečně bylo.[74] Generál Michael Short z letectva Spojených států výslovně uvedl, že záměrem této války bylo přimět civilní obyvatelstvo, aby se vzbouřilo proti politice jugoslávské vlády.

Protože Úřad žalobce skutečně do jisté míry uvažoval, že zahájí vyšetřování svých přátel a sponzorů v NATO, je pochopitelné, že země NATO vyvíjely tlak, aby tomu zabránily. David Scheffer, pozdější americký velvyslanec pro válečné zločiny, to připustil. [75] Sama žalobkyně Carla Del Ponteová sdělila soudci a předsedovi ICTY Antoniu Cassesovi, že nemůže zahájit vyšetřování NATO, protože by mohly vyschnout informační zdroje ze západních vlád potřebné k obžalobě proti Miloševićovi. [76]

To, že Úřad žalobce odmítl zahájit vyšetřování, ho definitivně zbavilo jakékoli možnosti nárokovat si nezávislost. Z hlediska mezinárodního práva byl útok NATO proti Jugoslávii nepochybně ilegální. [77] Vskutku, jen velmi málo podporovatelů kosovské války se pokoušelo tvrdit, že byl legální. Místo toho říkali, že byl legitimní, i když byl nelegální, [78] což je skutečně podivný způsob, jak bránit vládu práva.



Pohrdavý postoj západních vlád k právu jen podtrhlo, když následně po kosovské válce nebyl učiněn žádný pokus o změnu mezinárodního práva tím, že by došlo k sepsání mezinárodní smlouvy, která by humanitární intervenci připouštěla. Na tvrzeních západních států, že podporují univerzální lidská práva, ve skutečnosti nic univerzálního není. Tento nárok je založen na předpokladu, že některé státy jsou civilizovanější než jiné. Právě tak, jako se různé říše v dějinách identifikovaly s univerzálními hodnotami lidství, tak prezident George W. Bush při několika příležitostech prohlásil, že Spojené státy mají zvláštní dějinné poslání šířit univerzální hodnotu svobody po celém světě [79]

 a vést svět. Když byl britský ministr zahraničí Robin Cook dotázán, zda by mohl nově vzniklý International Criminal Court jednoho dne obžalovat západní vůdce za jejich rozhodnutí jít do války, rozhořčeně odsekl: „Mohu-li to tak říct, tento soud nebyl založen k tomu, aby volal k zodpovědnosti premiéry Velké Británie nebo prezidenty Spojených států.“ [80] Když David Scheffer, budoucí americký velvyslanec pro válečné zločiny, vymyslel v roce 1996 výraz „mezinárodní soudní intervence“, řekl, že to bude „zbrusu nové kladivo“ v souboru nástrojů zahraniční politiky civilizovaného světa. [81]

Tribunály, které jsou pouhými nástroji diplomacie v rukou mocných států, vůbec neuplatňují právo, ale místo toho poskytují falešné krytí svým pokladníkům, a tudíž prostituují soudní řízení jako takové. V důsledku útoku proti Iráku v roce 2003 a po vzniku internačního tábora v Guantanamském zálivu, jehož vězňům je odpírán status válečných zajatců podle Ženevských konvencí, zde existuje široké porozumění tomu, že výzva k potlačení morálních imperativů, např. k „válce proti teroru“, může rychle vést k úpadku právního procesu. Tento trend odstartoval 24. března 1999, když na Srbsko začaly dopadat bomby NATO, a byl potvrzen novým kánonem vynořující se „mezinárodní soudní intervence“, když bylo vzneseno obvinění proti Miloševićovi.



[1] Václav Havel, „Kosovo and the End of the Nation-State“, New York Review of Books, 10. června 1999.

[2] „The Alliance’s Strategic Concept“, schváleno hlavami států a vládami účastnících se setkání Severoatlantické rady ve Washingtonu DC 23. a 24. dubna 1999, www.nato.int.

[3] „My pledge to the refugees“, Tony Blair, BBC News Online, 14. května 1999.

[4] Tony Blair, „The new challenge for Europe“, projev z 20. května 1999.

[5] „Serbs ‘burning bodies’ in rush to hide war crimes evidence“, John Sweeney a Patrick Wintour, Observer, 6. června 1999.

[6] Noel Malcolm, „Yes, there were mass killings“, The Spectator, 4. prosince 1999, str. 25.

[7] „No bodies at rumoured grave site in Kosovo“, Reuters, 13. října 1999. Poté, co vyšetřovatelé ICTY prozkoumali Trepču, řekl mluvčí ICTY Kelly Moore, že „nenašli absolutně nic.“

[8] Degraded Capability, The Media and the Kosovo Crisis, eds Philips Hammond a Edward S. Herman, s předmluvou Harolda Pintera, Pluto Press, Londýn, 2000, zvláště 3. část a vynikající kapitola Davida Chandlera o roli Západu při rozpadu Jugoslávie v letech 1989-1999. Viz také The First Casualty: The War Correspondent as Hero and Myth-Maker from the Crimea to Kosovo od Philipa Knightleyho, úvod od Johna Pilgera, Prion Books, Londýn, 2. vydání, 2000 (1. vydání 1975).

[9] Zpráva BBC World Service News z 18. května 1999. Viz také „In One Village, Albanian Men are Everywhere“, Paul Watson, Los Angeles Times, 17. května 1999, který cituje Fatmira Seholiho: „Jako Albánec, jsem přesvědčen, že se srbská vláda ani bezpečnostní síly nedopouštějí jakékoli genocidy.“

[10] Fox News, 18. dubna 1999. Viz také „U. S. fears 100,000 Kosovar men slain“, Detroit News wire service, 19. dubna 1999.

[11] CBS News, „Face the Nation“, 16. května 1999.

[12] Viz například „Cohen: Bis zu 100 000 männliche Kosovo-Albaner getötet“ jako podtitul novinové zprávy „UNHRC: Serben Zwinger Flüchtlingszug zur Rückfahrt“, Handelsblatt, 17. května 1999.

[13] Vyjádření náměstka ministra zahraničí Geoffa Hoona, BBC News, 17. června 1999. Viz také náměstek ministra zahraničí Keith Vaz, Answer to a parliamentary question, 21. února 2000, Mansard, 21. února 2000, 838W.

[14] Např. tisková konference s generálem Jertzem, 17. května 1999, www.nato.int/kosovo.

[15] Např. „Kosovo, the untold story“ (Part 2), Peter Beaumont a Patrick Wintour, Observer, 18. července 1999.

[16] Heinz Loquai, Der Kosovo-Konflikt, Wege in einen vermeidbaren Krieg, Die Zeit von ende November 1997 bis März 1999, Nomos Verlag, Baden-Baden, 2000, kapitola 8.

[17] ICTY Press Release, 8. května 1998, www.un.org/icty . Je třeba upozornit, že „Gruban“ by neměl být zaměňován za Momčilo Grubana, který skutečně existuje a je také obviněn Haagem.

[18] Zpráva o Kosovu z 23. května 2000, kterou vypracoval Zvláštní výbor britského parlamentu pro zahraniční věci, nebyla ochotna sdělit, zda operace Koňská podkova vůbec někdy existovala.

[19] Společná tisková konference kanadského ministra zahraničí Lloyda Axworthyho, kanadského ministra národní obrany Arta Eggletona a soudkyně a hlavní žalobkyně ICTY Louisy Arbourové na velitelství NATO, 18. června 1999, www.nato.int.

[20] „Policías y forenses espaňoles no hallan pruebas de genocidio al norte de Kosovo“, Pablo Ordaz, El Paíz, 23. září 1999.

[21] Autor této knihy odhalil tato zveličování jako první. Viz John Laughland, „Massacres that never were“, The Spectator, 30. října 1999; „I was right about Kosovo“, The Spectator, 20. listopadu 1999.

[22] „Serb killing ‘exaggerated’ by West”, Jonathan Steele, Guardian, 18. srpna 2000; „Body Count: War in Kosovo Was Cruel, Bitter, Savage; Genocide It Wasn’t, Tales of Mass Atrocity Arose And Were Passed Along, Often With Little Proof, No Corpses in Mine Shaft”, Daniel Pearl a Robert Block, Wall Street Journal, 31. prosince 1999; “Numbers were best available, officials say”, Steven Komarow, USA Today, 1. července 1999.

[23] Nancy Durham, „The Truth about Rajmonda“, www.tv.cbc.ca , 8. září 1999.

[24] „Fear and Lying at USA Today. Writer Says Panic Led to Deception, Then Resignation“, Howard Kurtz, Washington Post, 11. ledna 2004, str. A01.

[25] Písemná odpověď člena britského parlamentu a náměstka ministra obrany Johna Spellara na interpelaci poslankyně Alice Mahonové 28. března 2000.

[26] „Official Italian report show rise in tumours among Balkan troops“, BBC Monitoring Europe (Political) 6. dubna 2006, s odkazem na zprávu publikovanou v Corriere della Sera, 5. dubna 2006.

[27] Eve-Ann Prentice, One woman’s War, Duck Editions, Londýn, 2000, např. str. 144-5.

[28] „Prosecutor for Former Yugoslavia, Rwanda Tribunals Briefs Security Council, Emphasizes Need for Cooperation from States“, UN Press Release SC/6749, 10. listopadu 1999.

[29] „Refugees 1999“, zpráva Britské Helsinské skupiny pro lidská práva, www.oscewatch.org.

[30] „Truth Chokes on the Fog of War“, Tony Allen-Mills, Sunday Times, 28. března 1999.

[31] America’s Prisoner, The Memoirs of Manuel Noriega, Manuel Noriega a Peter Eisner, Random House, New York, 1997, str. 126.

[32] Shadowplay, Tim Marshall, Samizadat B92, Bělehrad, 2003, str. 38, 48 a 51. Viz také „CIA aides Kosovo guerrilla army“, Tom Walker a Aidan Laverty, Sunday Times, 12. března 2000.

[33] Stenografický záznam z procesu s Miloševićem, 14. září 2004, str. 32760.

[34] Bez ohledu na Walkerovo zapírání to bylo potvrzeno Holbrookem a Clarkem v dokumentu „Moral Combat“, BBC2, 12. března 2000. Přepis je dostupný na webové stránce BBC. Viz také Wesley Clark, „Waging Modern War“, Public Affairs, Oxford, 2000, str. 160.

[35] „Interim Agreement for Peace and Self-Government in Kosovo“, Rambouillet, 23. března 1999, „Apendix B: Status of Multi-National Military Implementation Force“.

[36] „War strategy ridiculed, special report: Kosovo“, Patrick Wintour, Guardian, 21. července 2000.

[37] „Rolling Thunder: the Return“, George Kenney, The Nation, 14. června 1999.

[38] Rezoluce RB OSN č. 1160 z 31. března 1998 a č. 1199 z 23. září 1998.

[39] „The Autonomous Province of Kosovo and Metohija, Facts“, Federal Secretariat of Information, Novi Beograd, 1998, str. 47.

[40] Marshall, Shadowplay, str. 29.

[41] ICTY Prosecutor v. Ramush Haradinaj, Idriz Balaj, Lahi Bramihaj, Indictment, 4. března 2005.

[42] „Hague court grands Kosovo ex-PM provisional release“, Reuters, 7. června 2005.

[43] „US ‘covered up’ for Kosovo ally”, Nick Wood, Observer, 10. září 2000.

[44] Citováno Stefanií Bolzenovou v Die Welt 13. června 2006.

[45] Stenografický záznam z procesu s Miloševićem, 12. února 2004, str. 31965, 31966 a 32044.

[46] Stenografický záznam z procesu s Miloševićem, 13. února 2002, str. 140.

[47] Prosecutor v. Slobodan Milošević, Trial Chamber Decision on Motion for Acquittal, 16. června 2004, odst. 14-40.

[48] Zvláštní výbor britského parlamentu pro obranu, 24. března 1999, výslech svědků (otázky č. 380-99), George Robertson a další v odst. 391. Pro komplexní popis konfliktu včetně taktiky UÇK viz také zprávu OBSE „As seen, as told“.

[49] Správní soud v Trieru, 12. ledna 1999 [Auskunft des Auswärtigen Amtes vom 12. Januar 1999 an das Verwaltungsgericht Trier (Az: 514-516.80/32 426)].

[50] Urteil des Bayerishen Verwaltungsgerichtshofs vom: 29. October 1998 (Az: 22 BA 94.34252). Viz také Urteil des Oberverwaltungsgerichts Münster vom 24. Februar 1999 (Az: 13A 3894/64.A).

[51] Marshall, Shadowplay, str. 47.

[52] Stenografický záznam z procesu s Miloševićem, 27. dubna 2005, str. 38899.

[53] Stenografický záznam z procesu s Miloševićem, 12. února 2002, str. 12-14.

[54] Chris Stephen, Judgement Day: the Trial of Slobodan Milošević, Atlantic Books, Londýn, 2004, str. 133.

[55] Stenografický záznam z procesu s Miloševićem, 24. listopadu 2004, str. 33849.

[56] David Scheffer, „International Judicial Intervention“, Foreign Policy, léto 1996.

[57] David Schaffer o tomto mluvil na Mezinárodní konferenci o procesu se Slobodanem Miloševićem, jež se konala v Galway od 29. do 30. října 2006.

[58] Svědectví Grahama Blewitta. Stenografický záznam z procesu s Miloševićem, 30. října 2003, str. 28341.

[59] Mirko Klarin, ‘Tribunal Update 124, (Last Week in Hague, 3-8 May 1999)’, Institute of War and Peace Reporting, 9. května 1999.

[60] Mirko Klarin, ‘Tribunal Update 126’, IWPR, 27. května 1999.

[61] Stenografický záznam z procesu s Miloševićem, 15. prosince 2003, str. 30368.

[62] Tisková konference ICTY, 21. dubna 1999. Kurzíva autora.

[63] Mirko Klarin, ‘Tribunal Update 123, (Last Week in Hague, 26-30 April 1999)’, IWPR, 2. května 1999.

[64] Tiskové prohlášení mluvčího amerického ministerstva zahraničí Jamese P. Rubina, 24. června 1999.

[65] Tisková konference mluvčího NATO Jamie Shea a mluvčího SHAPE generála Waltra Jertze na velitelství NATO v Bruselu, 16. května 1999, www.nato.int/kosovo. Kurzíva autora.

[66] Tisková konference mluvčího NATO Jamie Shea a mluvčího SHAPE generála Waltra Jertze na velitelství NATO v Bruselu, 17. května 1999, www.nato.int/kosovo.

[67] Stenografický záznam z procesu s Miloševićem, 24. ledna 2005, str. 35550-51. Kurzíva autora.

[68] Projev soudkyně Gabrielle Kirk McDonaldové, předsedkyně ICTY, před Nejvyšším soudem USA dne 5. dubna 1999 při příležitosti získání ocenění ABA CEELI, ICTY Press Release Archive, www.un.org/icty. Kurzíva autora.

[69] Viz tiskové sdělení ICTY ze 7. října 2005. Text řeči je dostupný na webové stránce ICTY. Kurzíva autora.

[70] Report of the International Court of Justice to the General Assembly of the United Nations, 1. srpen 2004 – 31. červenec 2005, str. 74.

[71] Tiskové prohlášení ICTY, 13. července 2000.

[72] „Final Report to the Prosecutor by the Committee Established to Review the NATO Bombing Campaign Against the Federal Republic of Yugoslavia, Tiskové prohlášení ICTY, 13. července 2000.

[73] Amnesty International, ‘NATO/Federal Republic of Yugoslavia, „Collateral Damage“ or Unlawful Killings?, Violations of the Laws of War by NATO during Operation Allied Force,’ AI Index, 70/18/00, červen 2000.

[74] Richard Norton-Taylor, ‘Serb TV station was legitimate target, says Blair’, Guardian, 24. dubna 1999.

[75] Schefferovo vyjádření na Mezinárodní konferenci o procesu se Slobodanem Miloševićem, Galway, 29. – 30. dubna 2006.

[76] Soukromý informační zdroj autora.

[77] Profeser Ian Brownlie, ‘Kosovo Crisis Inquiry: Memorandum on the International Law’, CBE, QC, 6. října 1999.

[78] Zpráva Zvláštního výboru britského parlamentu pro zahraniční záležitosti, 23. května 2000, paragraf 128; Antonio Cassese, ‘Ex iniuria ius oritur: Are we moving towards international legitimation of forcible humanitarian counter-measures in the world community?’, European Journal of International Law 10 (1999), str. 23-30; International Commission on Kosovo, ‘The Kosovo Report’, 1. října 2000, Executive Summary.

[79] Například Bushův druhý inaugurační projev, 20. ledna 2005.

[80] Cook hovořil v pořadu ‘Newsnight’ na kanálu BBC2 na konci srpna 2000. Viz John Laughland, ‘Forget the Rhetoric, this court is just another excuse for superpower bullying’, The Times, 29. srpna 2000.

[81] David Scheffer, „International Judicial Intervention“, str. 51. Kurzíva autora.

 

Zdroj: John Laughland – Travesty: The Trial of Slobodan Milošević and the Corruption of International Justice (2007), str. 7-32, překlad: Karel Hyka

John Laughland je britský konzervativní novinář a vědec. Publikoval knihy The Tainted Source: The Undemocratic Origins of the European Idea (1997), česky jako Znečištěný pramen: nedemokratické počátky evropské ideje (2001), Schelling versus Hegel: from German idealism to Christian metaphysics (2007), Travesty: The Trial of Slobodan Milošević and the Corruption of International Justice (2007), A History of Political Trials from

Charles I to Saddam Hussein (2008). Od roku 2008 působí jako ředitel studií na Institutu pro demokracii a spolupráci v Paříži.