Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 188 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




Visits today: 52
Visits total: 428118
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Útok NATO na Surdulici PDF Tisk Email
Napsal uživatel Vaclav Dvorak   
Úterý, 21 Duben 2015 04:20

Úterý, 21. dubna 2015 / Gregory Elich



Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) proklamuje svůj „závazek udržovat mezinárodní mír a bezpečnost.“ Média hlavního proudu se málokdy dívají, pokud vůbec, co stojí za sebeospravedlňováním a dobromyslným ujišťováním o morální nadřazenosti Západu. A málo úvah se věnuje tomu, jak útočné války NATO mohou vypadat pro ty na straně příjemce.

Během prvních dvou týdnů v srpnu 1999 jsem byl členem delegace, která cestovala po celé Jugoslávii a dokumentovala válečné zločiny NATO. Jednou z našich zastávek byla Surdulica, malé město, které tehdy mělo přibližně 13 000 obyvatel. Nejprve jsme se setkali s vedením podniku Zastava PES, továrny na elektrické součástky do aut, která v minulosti zaměstnávala okolo 500 dělníků. V lepších časech dosahoval roční export této továrny hodnoty 8 miliónů dolarů. Západem uvalené sankce překazily kontrakty na export, zabránily dovozu materiálu, vedly k 70 % snížení pracovní síly a poklesu místní ekonomiky.


Zaměstnanci Zastavy nám sdělili, že bomby a rakety běžně dopadaly na jejich město.

Nejdříve nás vzali do sanatoria, které bylo umístěno na hustě zalesněném kopci, odkud byl výhled na celé město. Sanatorium se skládalo z nemocnice pro plicní choroby, kde byli také ubytováni uprchlíci, a druhé budovy, která sloužila jako domov důchodců.

Krátce po půlnoci na 31. května 1999 odpálily letouny NATO čtyři rakety na komplex sanatoria, přičemž zabily přinejmenším 19 lidí. Nebylo možné zjistit přesný počet obětí, protože mnoho částí těl nešlo přiřadit k oněm 19 tělům. Dalších 38 lidí bylo zraněno. Bylo nám řečeno, že síla explozí byla tak obrovská, že části těl byly odmrštěny kilometr daleko. Po útoku visely na stromech části těl a z větví kapala krev. Do doby naší návštěvy byla oblast z větší části vyčištěna, ale přesto jsme mohli vidět, jak jsou roztrhané části oděvů roztroušené vysoko na větvích vysokých stromů.


Ačkoli onen pečovatelský dům zasáhla pouze jedna raketa, způsobila obrovské škody. Šli jsme okolo budovy dozadu k její severozápadní straně. Část druhého patra se zhroutila, celá tato strana budovy byla rozsáhle poškozena s hromadami suti na podlaze. Z fasády budovy v severovýchodní části komplexu, v níž byli umístěni pacienti a uprchlíci, zela díra, ze které se sypala suť jako krev z rány. Přelezli jsme hromadu suti a dostali jsme se do budovy. Chodby byly pokryté troskami a v několika pokojích jsme našli ohořelé matrace, šaty a zničené osobní věci. Mezi sutí byly cihly a kousky betonu, vedle dětské halenky ležel bochník chleba. V jiné místnosti se nacházely časopisy pro mladé a dětská učebnice smíchány s troskami. Uprostřed místnosti ležel dětský medvídek.

Podle vyšetřovací zprávy z místa činu z 3. června trvalo vykopání těl ze sutin tři dny. Dvůr před onou specializovanou plicní nemocnicí „byl pokryt částmi lidských těl, utrženými hlavami, pažemi a těly, které byly částečně pokryty sutí, prachem, rozdrcenými cihlami“ a troskami z budovy. „Venku byla nalezena utržená hlava muže ve věku přibližně 70 let. Severně od této hlavy se nacházelo další tělo pokryté troskami a jedna utržená ruka.“ Nedaleko byla tři těla, včetně jednoho s částečně poškozenou hlavou. „Mozkovou tkáň…bylo možné vidět na některých částech ruin budovy,“ pokračovala zpráva.

Devatenáctiletá Milena Malobabićová, její matka a dva bratři uprchli z Chorvatska a přebývali v sanatoriu. Celá rodina byla při tomto útoku zabita. Během náletu vyběhla Milena v panice z budovy svírajíc v ruce zápisník, do kterého si psala poezii. Ohledavač Milenina těla uvedl: „Mozková tkáň úplně chybí, v kraniální dutině se nalézá pouze prach a písek.“ Krev vytekla za pravým uchem. Milenina žebra byla zpřelámána a její břicho a levá noha byly roztržené. Její zápisník byl nalezen poblíž jejího těla, na jedné stránce měla zapsáno velkými písmeny: „Miluji tě, Dejane!“ Mozek, který skládal poezii a choval v lásce muže jménem Dejan, byl rozptýlen po celém dvoře.

Pak jsme navštívili jednu obytnou čtvrť, která byla naprosto zničena raketami NATO. Probíhalo tam pozoruhodné rekonstrukční úsilí, které jsme zaznamenali i v dalších městech. Odpovědností za rekonstrukci země bylo pověřeno Ředitelství pro národní obnovu, které bylo vytvořeno pouhých deset dní po začátku války. Brzy byl odstartován energický program, zničené čtvrtě byly vyčištěny od trosek a byla zahájena výstavba nových domů, ačkoli NATO pokračovalo ve svých útocích.


Do naší návštěvy byly veškeré stopy po troskách z této čtvrtě odstraněny a zem byla vyrovnána. Buldozer a srovnávač byly zaparkovány poblíž a začala výstavba dvou nových domů. Přišli za námi přeživší obyvatelé, hovořili s námi a ukazovali nám fotografie, které pořídili bezprostředně po bombardování. Úroveň destrukce, kterou ukazovaly ony fotografie, byla otřesná. Zmatený rej trosek tam, kde dříve stávalo několik domů.

Navštívili jsme druhou čtvrť vyhlazenou raketami NATO. Zde také probíhala rekonstrukce. Roztříštěné automobily a domy částečně bez střech, které hraničily s tímto okrskem, byly jedinými fyzickými připomínkami tragédie.

V první čtvrti nám sdělil muž jménem Dragan, že domy byly zasaženy kvůli zabloudivším raketám. „Oni se snažili zasáhnout dvěma raketami nedalekou vodárnu.“ Jiný přeživší, Zoran Savić, nám řekl, že sirény zněly každý den a že město bylo bombardováno mnohokrát. Od posledního bombardování této čtvrti uběhly čtyři měsíce, ale Draganův syn se dodnes bojí a utíká do sklepa pokaždé, když nad hlavou slyší zvuk letadla. Celkem dost daleko byly další cíle NATO, vojenské kasárny, které byly během války opuštěny. Vyšplhal jsem se na obrovskou horu hlušiny, abych si kasárny z dálky prohlédl, a viděl jsem, že byly rovněž poškozeny. NATO štědře rozeselo své bomby a rakety kolem Surdulice. Zničení prázdných kasáren mělo nevalný vojenský význam. Zasažení vodárny bylo kruté. Nicméně neexistují slova, která by adekvátně charakterizovala zničení celých obytných čtvrtí, čehož jsem byl opakovaně svědkem při našich cestách. Do konce války zničilo NATO v Surdulici přibližně padesát domů a poškodilo okolo 600.

Jeden z vybombardovaných domů patřil Radici Rastićové. Její soused Borica Novković ve své výpovědi vzpomíná: „Ten zvuk byl jako obrovská rána do hlavy. Všechno se převrátilo a valilo dolů z kopce. Radica křičela, když jsme jí přišli na pomoc. Vynesli ji z domu úplně pokroucenou. Třásla se a třásla, rukama si pevně tiskla uši.“ Perica Jovanović, další přeživší, uvedl: „Nikdy nezapomenu na ten podivný zvuk bomby. Když letí letadlo a vypustí bombu, hluk se změní. Je to děsivé. Připomíná to hluky v rádiu, ale takové hluboké. A pak nastane ten děsivý třesk a tlak, vše se hýbe a vře.“


27. dubna 1999, když byla bombardována ona první čtvrť, byl jasný den. Na ulici Jovana Jovanoviće Zmaje [srbský básník, který žil v letech 1833 - 1904, pozn. překl.] si venku šťastně hrály děti, když se najednou přiblížily vojenské letouny NATO. Jakmile děti uslyšely vřeštění poplašných sirén, běžely do domu Aleksandra Miliće, v jehož sklepě, nejbytelnějším z celé čtvrti, se schovaly. Bylo to krátce předtím, než tento dům zasáhly dvě rakety NATO. Zvuk exploze byl ohlušující. Dým a prach zaplnil vzduch. Všechny domy v okolí byly zničeny. Přeživší křičeli a snažili se uniknout zpod trosek.

Stojan Petković uvedl, že když uslyšel první explozi, spěchal do Milićova domu. Byl právě ve vyšším patře sklepa a chystal se sestoupit do nižšího patra, když dům zasáhla druhá raketa a mrštila jím o zeď. „Zakryl jsem si rukou ústa, aby se mi tam nedostal prach, neboť uvnitř byl oblak dýmu a prachu. Když jsem se po oné druhé explozi vzpamatoval, volal jsem na ty ve druhém podlaží, ale nikdo mi neodpovídal. Viděl jsem, že se strop v této části sklepa zhroutil.“ O chvilku později Petković uslyšel hroutící se bloky, podíval se nahoru a uviděl, že „strop nad mojí hlavou padá na mě. Betonový strop byl najednou dole a uvěznil mojí pravou nohu. Sledoval jsem, jak na mne padá další konec stropu; viděl jsem ocelové tyče ve výztuži. A pak se všechno zastavilo.“ Trvalo dvě hodiny dostat Petkoviće ven – jediného přeživšího z Milićova domu. Všude tam, kde býval sklep, byla rozstříkána krev a vzduch zaplnil zápach spáleného masa. Všechny oběti měly utrhané hlavy a údy. „Části obětí byly rozesety na ulici,“ jak uvedl jeden muž. „Hlavu jednoho dítěte jsme našli na zahradě a mnoho údů v bahně.“

Když 65letý Vojislav Milić uslyšel výstražnou sirénu, utíkal do svého domu. Byl od něj přibližně 100 metrů, když uviděl, jak uvnitř domu vybuchly dvě rakety. „Když zmizel dým, viděl jsem ze svého domu pouze trosky. Byl srovnán do základů, naprosto zničený dům. Předpokládal jsem, že všichni členové mojí rodiny a všichni lidé ze sousedství jsou mrtví, což se naneštěstí potvrdilo.“

Ráno po útoku jsem si pročítal zprávy na jedné jugoslávské internetové stránce. Byla tam fotografie sanitky zezadu, její dveře byly otevřené. Uvnitř byly nakupeny beztvaré části lidského masa, ze kterých se ještě kouřilo. Byly to ostatky jedenácti obětí, přičemž té nejmladší byly pouhé čtyři roky.

Čtyři hodiny po útoku oznámilo britské ministerstvo obrany, že to byl pro NATO dobrý den.


Zdroj: www.counterpunch.org, překlad: Karel Hyka


Gregory Elich je členem správní rady Jasenovac Research Institute a poradního výboru Korea Policy Institute. Je sloupkařem pro Voice of the People a jedním ze spoluautorů knihy Killing Democracy: CIA and Pentagon Operations in the Post-Soviet Period, která vyšla rusky.

Aktualizováno Pondělí, 07 Březen 2016 20:12