Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 193 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




Visits today: 108
Visits total: 431416
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Zraněni při náletu NATO Email

Neděle, 26. června 2016 / Eve-Ann Prenticeová


Britská novinářka z listu The Times popisuje, jak byla skupina zahraničních novinářů na své cestě po jižním Kosmetu bombardována letouny NATO 30. května 1999.

Bomba dopadla. A já myslela, že jsem mrtvá.

Bomba explodovala několik metrů vpředu, nalevo ode mne. V té chvíli jsem si myslela, že jsem mrtvá.

Slyšela jsem obrovský hřmot, a pomyslela si, že to je poslední věc, kterou na světě uslyším. Byla jsem sražena k zemi. A když se hustý šedočerný dým pročistil, tak jsem s údivem zjistila, že jsem ještě naživu.

Nacházeli jsme se hluboko v jihozápadním Kosovu poblíž frontové linie směřující k Prizrenu, nedaleko od albánských a makedonských hranic. Byla tam dvě auta s pěti novináři a dvěma řidiči, z nichž jeden byl zároveň tlumočníkem. Když jsme poprvé dorazili k silničnímu tunelu, vzdálenému asi 6 kilometrů od Prizrenu, bylo zjevné, že byl nedávno bombardován. Po celé silnici byla suť, a byla nesjízdná. Rozhodli jsme se opustit vozy, přelézt sutiny a vydat se do Prizrenu pěšky.

V Prizrenu jsme strávili asi tři hodiny. Když jsme si sehnali odvoz zpět k tunelu, zjistili jsme, že jsou tam dva, vzdálené asi 30 metrů od sebe. Ale oba byly neprůjezdné.

Vypadaly jako běžné horské silniční tunely. Ale staly se novými strategickými cíli, protože představovaly poslední relativně bezpečnou trasu pro pohyb jugoslávské armády z Prištiny a dalších měst do této příhraniční oblasti.

Právě jsme se chystali, že vyrazíme pěšky přes sutiny zpět, když zvuk tryskových motorů, který byl poměrně neměnný, začal náhle řvát mnohem hlasitěji. V tu chvíli jsme všichni věděli, že budeme bombardováni. Neměli jsme kam utéct; kam se schovat.

Zbytky nejbližšího tunelu vypadaly jako smrtelná past kvůli nebezpečí, že na nás spadnou. Nedaleký břeh řeky byl příliš na ráně. Ohořelý vrak vojenského vozidla stále doutnal v podrostu.

Pak dopadla první bomba.

Všichni jsme se rozprchli. Téměř okamžitě se přiblížil zvuk dalšího střemhlav letícího tryskáče. Tentokrát tři z nás běželi do otvoru nejbližšího tunelu. Většina z nás ječela a křičela, snažíce se nalézt bezpečnější místo, kam jít. Žádné tam ale nebylo.

Poté dopadla druhá bomba, a to byl ten okamžik, kdy jsem si myslela, že jsem mrtvá. Když jsem se vzpamatovala a pomalu se postavila na nohy, portugalský rozhlasový novinář na mne křičel, abych utíkala k druhému tunelu.

Pak se ozval zvuk dalšího tryskáče. Ve stejném okamžiku jsem uviděla vrak jednoho z našich aut. Bylo promáčklé. Když jsme ho viděli naposledy, byl uvnitř řidič a tlumočník Nebojša Radojević. Portugalec a já jsme vlezli do podrostu a objevili tam vodní stoku, asi dva metry v průměru. Začali jsme se lézt dovnitř, když neúprosné kvílení dalšího hrozícího bombardování prořízlo vzduch. Můj kolega chtěl postupovat hlouběji do stoky. Já jsem se bála, že budu pohřbena zaživa.

Uzavřeli jsme kompromis a skryli se u vstupu. Zvuk čtyř explozí byl odporně hrozivý. Tehdy se zdálo, jako by ten útok neměl nikdy skončit. Volali jsme na ostatní z naší skupiny, ale nebylo po nich vidu ani slechu. Rozhodli jsme se zůstat tam alespoň půl hodiny, až vše utichne. Po dvaceti minutách jsme poblíž zaslechli nějaké auto.

O pár vteřin později dva obrovští vojáci jugoslávské armády nakoukli přes okraj oné stoky, natáhli ruce a nabrali mne. Jeden se usmál širokým úsměvem a objal mě jako otec. Doprovodili mě, téměř mě nesli, ke svému vozidlu, kde se již uvelebili všichni z naší skupiny až na jednoho. Nemohli jsme najít Nebojšu.

Nenad Golubović, druhý řidič a hrdina dne, neboť zachoval klid pod palbou, zahájil pátrání, zatímco zbytek nás byl odvezen do nedaleké vesnice [Rečane, pozn. překl.]. Srbové a muslimové vyšli ze svých domů a hemžili se kolem nás, nabízeli sladké nápoje, židle a životodárné cigarety.

Pak jsem si všimla, že tento okázalý projev pohostinnosti se děje půl metru od jakéhosi silničního mostu, což býval jeden z hlavních cílů NATO. Dva z nás naléhali, že bychom se měli shromáždit někde jinde. Nějaký vojenský doktor nás pak odvedl k dvěma vozům, a my jsme byli odvezeni několik kilometrů na místo, které vypadalo jako spící vesnice, ale ve skutečnosti to byla vojenská základna [ve vesnici Lokvica, pozn. překl.].

To, co následovalo, byl jeden z nejpodivnějších momentů mého života. Dostalo se nám té nejkrálovštější péče, kterou jsem kdy zažila, a to včetně čaje ve Sněmovně lordů. V tomto bizarním světě, pár chvil poté, co jsem byla skoro zabita NATO, jsme byli hýčkáni, uklidňováni a krmeni týmiž lidmi, které se tato aliance snažila zničit.

Byly nám naservírovány tácy s hovězím, chlebem a sýrem. Doktor ošetřil naše drobná zranění a desítky vojáků strávily celou noc tišením našich nervů. Tryskáče NATO po celou tu dobu vytrvale přelétávaly nízko nad touto vesnicí. Teprve tehdy byl čas, abych zhodnotila svá zranění. Byla zázračně lehká: řezné rány a odřeniny na nohách, pravém rameni a čele. Asi hodinu poté, co jsme přijeli do této vesnice, se vrátil jeden voják, který jel prozkoumat poškození tunelu. Přinesl zprávu, že Nebojša je mrtvý. Vojáci přivezli jeho relativně nepoznamenané tělo do vesnice, aby ho jeho nejlepší přítel Nenad připravil k pohřbu.


Také jsme zjistili, že jeden člen naší skupiny, kameraman portugalské televize, se od nás oddělil během posledního bombardovacího náletu. Vrhnul se do řeky a byl nesen horským proudem asi dva a půl kilometru, stále držíc svou kameru. Podařilo se mu vylézt na břeh u jednoho monastýru [Manastir Svetih Arhangela, pozn. překl.], ale byl zprvu zadržen kvůli podezření, že je sestřelený pilot. Jeho dokumenty nakonec přesvědčily orgány o jeho skutečné identitě. Pak zažil děsivou čtyřhodinovou jízdu horskými cestami, aby se dostal do Prištiny a připojil se k nám. Dostal se pod soustavnou palbu Kosovské osvobozenecké armády, která se pokoušela jeho policejní eskortu přepadnout.

Lehce zraněni při bombardování byli rovněž portugalská televizní reportérka Elsa Marujová a Daniel Schiffer, francouzský filosof, který organizoval naši cestu. Poranil si ruku, nohu a nos.

Minulou noc jsme podstoupili další děsivou cestu po odstřelovači sužovaných silnicích, údajně zamořených UÇK, kde byly během posledních deseti dnů zastřeleny desítky Srbů. Chystali jsme se nocovat v Grand Hotelu v Prištině.

Dnes se snažím dostat z této země pryč. Přinejmenším se mohu pokusit odejít. Hrůza z onoho útoku mne přivedla k ještě většímu pochopení, jak zoufalá je situace lidí na Kosovu, kteří uvízli mezi Skyllou NATO a Charybdou UÇK.


* NATO uvedlo, že jeden letoun zaútočil na tunel poblíž silnice, kde byli novináři zraněni, ale popřelo, že útočilo na vozidla. Mluvčí uvedl, že aliance obdivuje západní novináře, kteří se rozhodli poskytovat reportáže z Kosova, ale že nemůže zaručit jejich bezpečnost.

(The Times, 1. června 1999)


Zdroj: http://www.sarantakos.com/kosovo/ks26prentice.html, překlad: Karel Hyka