Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 77 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




Visits today: 29
Visits total: 405489
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Jak funguje haagská inkvizice ICTY: Rozsudek nad Karadžićem a kauza Bijeljina Email

Pátek, 28. října 2016 / Andy Wilcoxson



Soudní komora v případu Karadžić tvrdí, že 1. a 2. dubna 1992 bylo bosensko-srbskými silami zabito 45 civilistů, nicméně její zjištění se opírají o svědectví z doslechu. A citace v poznámkách rozsudku nepodporují udávaná tvrzení.


Úvod


Válka v Bosně (1992-1995) byla západními novináři a politiky líčena jako srbský genocidní útok proti bezbranným obětem. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) byl založen Radou bezpečnosti OSN, aby stíhal válečné zločiny spáchané během válek v Chorvatsku, Bosně, Kosovu a Makedonii, když se Jugoslávie rozpadala.

Zjištění uveřejněná po sobě jdoucími soudními komorami ICTY z valné části potvrdila protisrbský příběh, který předkládali naši politici a naše zpravodajská média.

Zatímco novináři mohou činit neopodstatněná tvrzení v médiích a politici mohou činit neopodstatněná tvrzení v projevech, soudci ICTY musí prokázat svá zjištění „mimo jakoukoli pochybnost“ a vydat „odůvodněné stanovisko písemně“, když ospravedlňují své závěry. Na rozdíl od novinářů a politiků se od soudců ICTY vyžaduje, aby uváděli důkazní materiály, které jejich tvrzení prokazují.

V březnu 2016 byl bývalý bosensko-srbský prezident Radovan Karadžić odsouzen k 40 letům vězení za zločiny spáchané během bosenské války. Jak vyžaduje Statut ICTY podle čl. 32, byl vynesen písemný rozsudek a důkazy mající prokázat vinu dr. Karadžiće nade vši pochybnost byly podrobně vyloženy.

Poté, co v roce 1995 skončila válka v Bosně, měli žalobci více než 20 let na vyzpovídání svědků a provedení vyšetřování. Karadžić byl zadržen v roce 2008 a odsuzující rozsudek byl vydán v roce 2016. Bosenská válka probíhala tři a půl roku, dr. Karadžić byl ve funkci čtyři roky, nicméně soudní řízení s ním před ICTY se táhlo téměř osm let.

Vzhledem k bezpříkladné délce procesu a času, který obžaloba měla na vyšetřování a uspořádání svých důkazních materiálů, by se zjištění soudní komory měla opírat o důkazy nejvyšší kvality.

Podívejme se, zda zjištění této komory s ohledem na první zločin v rozsudku, evidovaný případ č. A. 1.1, mohou obstát při podrobném přezkumu. Podívejme se, zda poznámky uvedené v rozsudku skutečně podporují tvrzení soudců.


Důkazy


Odstavce 617 až 624 rozsudku se zabývají „evidovaným případem č. A. 1.1“. Obvinění v odst. 617 a 618 zní, že 1. až 2. dubna 1992 bylo během bosensko-srbského dobytí Bijeljiny zabito srbskými paravojenskými silami přinejmenším 48 civilistů. Komora nakonec došla v odst. 624 k závěru, že „přinejmenším 45 civilistů bylo zabito srbskými silami 1. až 2. dubna 1992 ve městě Bijeljina.“

Odst. 618 rozsudku nad Karadžićem uvádí: „Komora zohlednila skutkové zjištění soudu [judicial notice of fact], že přinejmenším 48 civilistů bylo zabito srbskými paravojenskými silami během bosensko-srbského dobytí Bijeljiny“.

Podkladem, z něhož soudci čerpali skutkové zjištění, byly rozhodnuté skutečnosti [adjudicated facts] č. 2243, 2245 a 2246, které se opírají o odst. 300 soudního rozsudku nad Krajišnikem.

Důkazním materiálem, na který se odst. 300 soudní komory v případu Krajišnik spolehl, je: věcný důkaz č. P584 [Krajisnik trial exhibit P584], což je článek, který napsal Sejo Omeragić pro noviny Slobobna Bosna; věcný důkaz č. P857 [Krajisnik trial exhibit P857], což je přehled civilních obětí, který sestavil expert obžaloby Mirsad Tokača; a svědectví z uzavřeného zasedání a utajená výpověď chráněného „svědka č. 57“ z procesu s Krajišnikem.

Protože je celé svědectví svědka č. 57 zapečetěno, netušíme, o koho šlo, a co mohl říct.

Novinový článek Seja Omeragiće skutečně referuje o masakru. Uvádí: „Místní četnici zmasakrovali lidi, aby uspokojili svou vrozenou nenávist, o níž nelze zjistit, odkud a z jakých důvodů plyne.“ Jeho reportáž sestává výhradně ze svědectví z druhé ruky, která se doslechl ve městě během dní po údajném masakru, a nejmenuje své zdroje.

Přehled Mirsada Tokači odporuje zjištění, že 1. až 2. dubna 1992 bylo zabito 48 civilistů. Podle této tabulky bylo v Bijeljině během měsíce dubna („IV“) 1992 zabito („ubijeni“) 10 bosňáckých civilistů („Bošnjaci civili“) a 8 jich bylo pohřešováno („nestali“). Tento věcný důkaz byl uveden mezi důkazními materiály obžalobou a byl vytvořen expertem obžaloby, který je sám bosenský Muslim.



Věcný důkaz č. P857, přehled civilních obětí vypracovaný Mirsadem Tokačou


Aby soudní komora v případu Karadžić podpořila svá zjištění, vysvětluje v odst. 619, že její vlastní „svědci rovněž dosvědčili, že v Bijeljině byli 1. až 2. dubna 1992 zabiti civilisté.“

První svědek, kterého uvádějí, je chráněný svědek č. KDZ531. Uvedené svědectví bylo poskytnuto na uzavřeném zasedání, takže nevíme, kde tento svědek byl nebo co bylo řečeno. Vše, co o tomto svědku víme, je to, že dr. Karadžić chtěl, aby svědectví bylo poskytnuto veřejně, ale jeho žádost byla zamítnuta. [Stenozáznam str. 15836-15838]

Komora dále uvádí jako důkaz, že byli v Bijeljině 1. až 2. dubna 1992 zabiti civilisté následující svědectví Martina Bella z BBC. [Stenozáznam str. 9781-9782 (14. prosince 2010)]:

MARTIN BELL: Arkanovy muže jsem dobře znal z války v Chorvatsku. Byl jsem v jejich hlavním stanu. Dokonce jsem udělal reportáž o jeho dobrovolnících, kteří byli pokřtěni ve velké katedrále v Dalji. Arkana jsem znal dobře. Ten rozhovor se konal ve zmrzlinárně, kterou vlastnil v Bělehradu. Oni často nosili masky, jak jste mohl vidět v této reportáži, takže jsem neměl problém je poznat.

ŽALOBCE: Mluvil jste rovněž o incidentu v Bijeljině a uvedl jste: „Oni prostě zúčtovali s 41 tak zvanými muslimskými extrémisty v akci poblíž Bijeljiny.“
Vzpomínáte si, jaké jste měl informace o událostech v Bijeljině a jak jste se o tom dozvěděl?

MARTIN BELL: Reportáž byla… tato reportáž byla připravována v Bělehradu. A když jsem byl v Bělehradu, dozvěděl jsem se o útocích v Bijeljině, které skutečně poskytly jedny z dodnes ikonických obrazů této války, které se objevily na titulní straně časopisu Time. Já ale nemám důvod pochybovat o přesnosti té zprávy a těch číslech.

Martin Bell není přímý svědek. Svědčí o tom, co slyšel, když byl v Bělehradu, a o tom, že mu bylo sděleno, že s 41 „muslimskými extrémisty“ (nikoli civilisty) „zúčtovali“ (nikoli, že byli zabiti).

Tehdejší zpravodajská reportáž, kterou pořídil pro BBC, byla přijata jako věcný důkaz č.P2001. A v kontextu jeho reportáže „zúčtovali“ patrně znamená přivedení podezřelých k výslechu. Ve své reportáži řekl: „Srbové na své straně linií přivezli v autobusech podezřelé k výslechu. Muži na stráži byli příslušníci té nejdisciplinovanější z jejich soukromých armád, dobrovolníci velitele Arkana. Oni prostě zúčtovali s 41 tak zvanými muslimskými extrémisty v akci poblíž Bijeljiny.“

Kromě toho datumová značka na začátku jeho reportáže udává „23. březen 1992“, což je osm dní před 1. dubnem 1992. Pokud nevěříme, že je Martin Bell jasnovidec, nemohl natočit o událostech z 1. dubna reportáž 23. března.

alt

Věcný důkaz č. P2001 z Karadžićova procesu, snímek obrazovky ukazující počítačově generovanou datumovou značku na reportáži Martina Bella pro BBC News


Další podpůrný materiál uváděný touto komorou jako důkaz o zabití civilistů je svědecká výpověď svědka obhajoby Aleksandra Vasiljeviće (věcný důkaz č. D3065, odst. 176). Ani Vasiljević není přímý svědek. Sloužil jako náčelník Kontrarozvědné služby JNA a dohlížel na bezpečnostní jednotku, která sídlila v Bijeljině a podávala mu v tehdejší době zprávy.

Odst. 176 jeho výpovědi uvádí: „Srbové a Arkanovy muži pak zablokovali kasárny, přičemž hrozili, že napadnou i JNA, pokud by do toho konfliktu zasáhla. Jeden chorvatský poručík, který se ocitl v této situaci, požádal velitele kasáren o opušťák, aby mohl jít domů, protože se do toho nechtěl zapojovat. Velitel mu dal svolení a patrola vojenské policie ho eskortovala ven z kasáren, nicméně byl zabit ozbrojenými Srby či Arkanovými muži přímo před kasárnami a boje pokračovaly po celý den. Podle údajů tohoto bezpečnostního orgánu bylo dosud zabito při střetech 52 či 53 lidí. Muslimové rovněž oběsili jednoho Srba, který pracoval v městské nemocnici, o němž se říkalo, že je členem SDS. Nicméně během prvního dne tam bylo přibližně 50 těl. Byli to většinou Arkanovy muži, kteří bojovali, ale Srbové z okolních vesnic rovněž povstali a vstoupili do města, aby pomohli v boji Srbům v Bijeljině, který ve skutečnosti započal Arkan.“

Povšimněme si, že Vasiljević neřekl, že lidé „zabiti při střetech“ mezi Srby a Muslimy v Bijeljině 1. až 2. dubna 1992 byli nutně civilisté, ačkoli pohotově souhlasil s nápovědí žalobce, že „Arkan loupil, špatně zacházel s ne-Srby a dokonce zabíjel válečné zajatce či nevinné civilisty“. [Stenozáznam, str. 34700]

Komora nám zapomněla sdělit, že v odst. 174 Vasiljevićovy svědecké výpovědi stojí: „Nemám žádnou informaci o tom, že Karadžić měl jakýkoli podíl na podnícení těchto incidentů či příjezdu Arkanovy jednotky.“

V odst. 172 říká, že muslimská Vlastenecká liga byla aktivní v Bijeljině, a v odst. 173 hovoří o dvoudenních bojích v této oblasti, přičemž říká: „V té době tam byly neustálé šarvátky mezi Srby a Muslimy. Nejsem si jist, zda Srbové jako první napadli Muslimy v jejich kavárně či to bylo naopak. Ale k prvnímu vážnému konfliktu došlo, když byly vhozeny granáty do kavárny, kterou navštěvovali Srbové i Muslimové.“

Dalším podpůrným materiálem, který komora uváděla jako důkaz zabíjení z 1. dubna, je odst 117 ze svědecké výpovědi Milorada Davidoviće (věcný důkaz č. P2848). Tento odstavec obecně hovoří o Arkanově krutém chování vůči Muslimům v Bijeljině a vraždě Amira Fidahiće a jeho syna, nicméně se nezabývá konkrétními událostmi z 1. až 2. dubna 1992 a údajným zabitím 48 civilistů. Je ironií, že Milorad Davidović byl poslán do Bijeljiny bosensko-srbskými orgány, aby tam zastavil paravojenské aktivity. [Stenozáznam, str. 15581]

Další podpůrný materiál, který je uváděn jako důkaz zabíjení 1. dubna 1992, je věcný důkaz č. P29. Toto je stenozáznam svědectví chráněného svědka KDZ446 z procesu se Slobodanem Miloševićem, kde svědčil jako chráněný svědek B-161. Soudní komora se konkrétně odkazuje na str. 21108 stenozáznamu z procesu s Miloševićem, kde svědek uvádí: „V Bijeljině za budovou SDS bylo zabito několik desítek lidí.“

Když si ale přečteme svědectví téhož svědka na str. 21057 až 21061 stenozáznamu z Miloševićova procesu, narazíme na následující výměnu:

MILOŠEVIĆ: Nevíte, kolik lidí bylo zabito, jak Srbů, tak Muslimů, mužů a žen atd. při oněch událostech v Bijeljině?

B-61 (KDZ446): Vím, jak jsem řekl, celkem bylo zabito přibližně 50 lidí.

MILOŠEVIĆ: Před chvílí jste řekl, že v tom velitelství bylo údajně zabito 50 lidí.

B-61 (KDZ446): Ano, ale v tom městě bylo zabito pouze nějakých 6 lidí.

MILOŠEVIĆ: To znamená, že byli zajati, přivedeni na to velitelství, vyslýcháni a zabiti?

B-61 (KDZ446): Ano

MILOŠEVIĆ: Odkud to víte?

B-61 (KDZ446): Řekli mi to lidé, kteří byli v tom velitelství.

[...]

MILOŠEVIĆ: A viděl jste – protože jste se zmiňoval o výsleších v tom velitelství a zabitých lidech – byl jste přítomen při nějakém z těchto výslechů? Viděl jste, že tam byl někdo zabit?

B-161 (KDZ446): Ne. Nemohl jsem se tam dostat, ale měl jsem hodně přátel, kteří mi o těchto věcech řekli. A vím, že někteří lidé nebyli dodnes nalezeni. Měl jsem přítele, Muslima, který byl u policie. Šel tam a nikdy se nevrátil. Zastával vysoko postavenou funkci.

MILOŠEVIĆ: Takže vy jste se žádného z těchto výslechů nezúčastnil. Neviděl jste, že byl někdo zabit, ale slyšel jste o tom od lidí, kteří o těchto událostech vyprávěli. Je to tak?

B-161 (KDZ446): Ano. Já jsem tam nemohl dostat. Nejen já, ale žádný civilista.

MILOŠEVIĆ: Já hovořím pouze o vašem svědectví. Nesvědčíte o něčem, co víte na základě vlastní zkušenosti, ale podle toho, co jste slyšel. Je to tak?

B-161 (KDZ446): Ano.

[...]

MILOŠEVIĆ: A viděl jste během těch tří dnů bojů v Bijeljině tehdy nějaká těla?

B-161 (KDZ446): Ne. Tehdy jsem žádná neviděl, ale slyšel jsem, že byla pohřbena poblíž Driny.

[...]

MILOŠEVIĆ: Ve svém svědectví jste řekl, že jste tam poprvé přišel v den, kdy do Bijeljiny dorazil Abdić. Je to pravda?

B-161 (KDZ446): Hovoříme o centru Bijeljiny. Já jsem se poprvé mohl dostat do centra Bijeljiny, když přijeli Abdić a Biljana Plavšićová.

Abdić a Plavšićová nedorazili do Bijeljiny dříve než 4. dubna 1992, dva až tři dny před 1. až 2. dubnem 1992.

Žádný z těchto svědků, jejichž svědectví jsou komorou uváděna na důkaz tvrzení, že 1. až 2.dubna 1992 bylo v Bijeljině zabito 48 civilistů, nesvědčí na základě přímých znalostí. Ve skutečnosti žádný ze svědků dokonce ani nebyl ve městě, když k údajnému zabíjení mělo dojít. Všichni uváděli zvěsti, které se doslechli od lidí až dodatečně.

A nakonec zde máme důkazní materiál expertního svědka obžaloby Amora Mašoviće. Ani on nebyl přímým svědkem oněch událostí. Svědčil jako expert.

Soudní komora se v odst. 619 rozsudku opřela o Mašovićův důkazní materiál, aby prokázala, že: „Celkem 55 lidí, kteří se v Bijeljině ztratili mezi 1. dubnem 1992 až 15. zářím 1993, bylo exhumováno ze samostatných či masových hrobů v této oblasti. Nicméně, pouze 5 z těchto 55 exhumovaných těl souviselo s tímto evidovaným incidentem. Komora nebude provádět zjištění ohledně zbývajících 50 exhumovaných těl.“

Jen pro rekapitulaci: obvinění je takové, že 48 civilistů bylo zabito srbskými paravojenskými silami v Bijeljině 1. až 2. dubna 1992, nicméně jediným veřejně dostupným důkazním materiálem, který soudní komora uvádí na podporu tohoto obvinění je svědectví z doslechu od svědků, kteří říkají, že své informace získali z druhé ruky od jiných lidí.

Majíce to na paměti obraťme se k odst. 620 rozsudku, který uvádí: „Obžalovaný zpochybnil (i) počet bosensko-muslimských obětí; (ii) jejich status civilistů; (iii) okolnosti, za kterých byli zabiti; a (iv) identitu pachatelů a poskytnuté důkazy na podporu tvrzení. Nicméně, komora neshledává argumenty obžalovaného přesvědčivými či obžalovaným předložené důkazy o těchto věcech spolehlivými. Než komora dospěla k tomuto závěru, vzala v úvahu, že důkazy svědků se zakládaly buď na spekulacích, nebo na informacích z doslechu a během křížového výslechu byl zdroj informací nejasný.“

Tento meč by měl sekat oběma směry, protože – jak jsme právě viděli –, důkazy obžaloby se samy „zakládaly buď na spekulacích, nebo na informacích z doslechu a během křížového výslechu byl zdroj informací nejasný.“

Soudní komora neuvádí jméno či třeba jen pseudonym jediného svědka, který bezprostředně viděl, že bylo v Bijeljině 1. až 2. dubna 1992 zabito 48 civilistů. A jak sama připouští, má forenzní důkazy pouze pro pět těl – a nikoli 48. Navíc má k dispozici jednoho z expertů obžaloby, Muslima, který publikoval přehled, jenž uvádí, že za celý měsíc duben bylo v Bijeljině zabito 10 bosňáckých civilistů a 8 se jich pohřešovalo – nikoli 48.

Jako by to mělo diskreditovat Karadžićův případ, cituje soudní komora v odst. 621 rozsudku zprávu 17. sboru Jugoslávské lidové armády (JNA) [věcný důkaz č. P6214], která uvádí: „Podle informací státní policie z Bijeljiny si nedávné střety vyžádaly 43 obětí. Zabito tedy bylo: 5 Srbů, 8 Albánců, 2 Chorvati a 28 Muslimů. Existují indicie, že několik zemřelých bylo pohřbeno bez identifikace.“ Povšimněme si, že zpráva JNA neříká absolutně nic o: (i) statusu obětí jako civilistů; (ii) okolnostech, za kterých byly zabity; a (iii) identitě pachatelů. Zpráva JNA se navíc nezakládá na přímém pozorování personálem JNA, ale je založena na „Informacích státní policie z Bijeljiny“.

Na důkaz, že se útočilo na civilisty a že byli zabiti, odkazuje komora na „článek s datem 10. dubna 1992 [který] referuje o zabití 40 osob v Bijeljině, jejichž těla byla pohřbena bez náboženských obřadů.“ Tento článek je věcný důkaz č. P6185 a jedná se o tentýž článek z listu Slobodna Bosna napsaný Sejo Omeragićem, který byl zmíněn dříve v souvislosti s rozhodnutými skutečnostmi [adjudicated facts]. Aby komora posílila důvěryhodnost tohoto předmětu doličného, uvádí v poznámce č. 1998, že: „39 lidí vyjmenovaných v tomto článku souhlasí se jmény zaznamenaných obětí. Závěrečný návrh obžaloby, dodatek G.“

Když se podíváme na dodatek G závěrečného návrhu obžaloby, zjistíme, že základním uváděným zdrojem je sám věcný důkaz č. P6185. Není překvapivé, že jména v článku odpovídají těm na seznamu žalobce, protože odtamtud je primárně čerpal. Samozřejmě, že se budou shodovat.

V následujícím odst. 622 rozsudku komora odmítá zprávu bijeljinské SJB (místní policejní stanice) určenou MUP (státní policii). Tato zpráva – věcný důkaz č. D3142 – konstatuje, že bylo zabito 31 Muslimů, „když kladli ozbrojený odpor“ (27 z nich je uvedeno v seznamu žalobce jako oběti tohoto incidentu) a že dalších šest lidí uváděných jako oběti tohoto incidentu bylo ve skutečnosti zabito muslimskou stranou. Komora sděluje, že zprávu odmítla, protože „jazyk užitý ve zprávě bijeljinské SJB je krajně paličský a jednostranný, což podkopává důvěryhodnost a závažnost, která by jí mohla být připsána.“

Jako příklady tohoto „jednostranného a paličského jazyka“ komora uvádí v poznámce č.2003, že „zpráva referuje o muslimských ‚fanaticích‘,‚extrémistech‘, ‚fundamentalistech… kteří chtěli ustavit muslimský stát‘. Rovněž referuje o rozbíjení barikád a Muslimech, kteří ‚potřísnili své ruce srbskou krví.‘“

Nabízí se tedy otázka, proč neodmítli Omeragićův novinový článek jako „krajně paličský a jednostranný“ vzhledem k tomu, že píše o „četnicích“ masakrujících Muslimy, „aby uspokojili svou vrozenou nenávist“.

Nabízí se rovněž otázka, proč komora akceptovala zprávu JNA o tom, co jí sdělila bijeljinská státní policie, pokud měla pocit, že bijeljinská SJB není důvěryhodným zdrojem informací. Je dost dobře možné, že státní policie získala informace od SJB a pak je předala JNA.

Zatímco Sejo Omeragić mohl napsat paličský novinový článek, aby ovlivnil veřejné mínění, neexistuje důvod, proč by srbská policie poskytovala nepravdivé informace státní policii ve své interní zprávě.

V odst. 622 rozsudku komora tvrdí, že „ačkoli existují z tehdejší doby zprávy, které udávají odlišné počty zabitých osob, komora se nedomnívá, že tyto zprávy podkopávají důkazy, že celkově bylo zabito 1. a 2. dubna 1992 přinejmenším 45 nesrbských civilistů“. A tento argument opět podpírají odkazem na rozhodnuté skutečnosti č. 2243, 2245 a 2246 – kterými jsem se již zabýval na začátku tohoto článku –, než konečně dospějí v odst. 624 k závěru, že: „Komora tedy došla k závěru, že přinejmenším 45 civilistů bylo zabito srbskými silami 1. až 2. dubna 1992 ve městě Bijeljina.“

Je ironií, že v závěrečném shrnutí obžaloby (dodatku G) uvádí žalobce pouze 39 obětí, které poskytuje Omeragićův novinový článek. Komora shledala, že existovalo „přinejmenším“ o šest obětí více, než je uvedeno v seznamu žalobce, a bez zjevného důvodu je to nyní 45 civilistů namísto 48 zprvu udávaných.


Další důkazy


Muži, kteří byli v roce 1992 ve vojenském věku (16 až 60 let), se mohli narodit mezi lety 1932 až 1976. Žalobce ve svém seznamu užitečně uvádí pohlaví a datum narození všech údajných obětí. 30 z 39 obětí na žalobcově seznamu jsou muži ve vojenském věku.

Jak jsme již viděli, existovalo svědectví od Vasiljeviće o bojích v této oblasti. Svědci obhajoby Milivoje Kićanović a Cvijetin Simić dosvědčili, že v Bijeljině viděli muslimské bojovníky – přičemž na Kićanoviće i stříleli –, kteří byli oblečeni v civilních šatech.
Kićanović byl ředitelem bijeljinské nemocnice. Podle jeho svědecké výpovědi [věcný důkaz č. D3089]: „Byli to Muslimové, kdo střílel 31. března 1992, ale Srbové palbu neopětovali.“ [D3089, odst. 23] Uvedl, že: „31. března 1992 jsem jel svým autem ulicí kolem budovy bijeljinské radnice. Když jsem dorazil na křižovatku s ulicí Njegošovou, naproti zmíněné budově, uviděl jsem před sídlem SDA [muslimská Strana demokratické akce] větší skupinu lidí, přičemž většina z nich byla ozbrojena různými druhy ručních zbraní. Když viděli, že jsem zpomalil a díval se jejich směrem, někteří lidé z této skupiny k mému velkému překvapení na mne začali bez jakéhokoliv varování pálit.“ [D3089, odst. 12] Podle tohoto svědka: „Žádný z mužů, kteří na mne 31. března 1992 stříleli, nebyl v uniformě.“ [D3038, odst. 24]

Kičanović uvedl, že když byl v nemocnici: „Bylo mi sděleno, že pacienti a lékařský personál srbské národnosti byl držen jako rukojmí ozbrojenými muslimskými extrémisty, přesněji, že lékařský personál srbské národnosti byl zastrašován a že se s ním špatně zacházelo, přičemž pacienti srbské národnosti byli vyhozeni ze svých lůžek a nemocničních pokojů a že je ozbrojení Muslimové fyzicky ponižovali. Příkladem tohoto nelidského a zločinného chování muslimských extrémistů v bijeljinské nemocnici byl případ 11letého chlapce srbské národnosti, který měl za sebou operaci slepého střeva. Byl vyveden ze svého pokoje a nemocniční budovy v andělíčku, vyhozen na nemocniční dvůr a zmlácen. Další příklad, který bych rád zmínil, abych ilustroval brutalitu muslimských extrémistů v nemocnici, byl případ srbské ženy, která byla znásilněna, když jí byla poskytována dialýza na dialytickém oddělení“. [D3089, odst. 15]


Závěr


Je velmi pravděpodobné, že příslušníci srbských paravojenských uskupení zabili a špatně zacházeli s muslimskými civilisty v Bijeljině v roce 1992, tak jako je pravděpodobné, že muslimští extrémisté zabili a špatně zacházeli se srbskými civilisty. Naneštěstí je důkazní materiál, který se týká tohoto konkrétního incidentu, natolik protikladný a vágní, že je nemožné stanovit, co se skutečně stalo. Pravda je asi taková, že část lidí byla legálně zabita v boji a část lidí byla zabita nelegálně, nicméně konkrétní a spolehlivé důkazy o tom, co se přesně stalo, prostě nejsou.

Nehorázná dezinterpretace důkazního materiálu ze strany soudní komory v případu Karadžić a její zjevné odhodlání navyšovat počty těl a přičítat veškerou vinu pouze srbské straně zajisté neprospěje vzájemnému usmíření mezi etniky na Balkáně. Jenom to vyvolává zlou krev a nevraživost na obou stranách.

Zabíjení z 1. až 2. dubna 1992 v Bijeljině bylo prvním z více než 400 incidentů, o kterých soudní komora rozhodla v rozsudku nad Karadžićem. Probrat každý jednotlivý incident a dekonstruovat zjištění soudní komory by zabralo roky, přesto bylo Radovanu Karadžićovi poskytnuto pouze 30 dní na odvolání.

Rozsudek má téměř 2 600 stran a obsahuje 21 000 poznámek, které odkazují na důkazní materiál, jenž má domněle ospravedlňovat zjištění soudní komory. My jsme však právě viděli, jakou důvěryhodnost tyto poznámky mají.

Soudní záznamy obsahují výpovědi 434 svědků, kteří svědčili před touto komorou, 153 svědků, kteří poskytli výpověď písemnou formou, 11 469 věcných důkazů, což představuje 191 040 stran, které byly nabídnuty během procesu. Celkový objem soudních záznamů je bezprecedentní: stenozáznamy z procesu čítají více než 48 000 stran a komoře bylo předloženo dalších 94 917 stran dokumentů.

Pokud je Radovan Karadžić skutečně takovým monstrem, za které je vydáván, pak se měl proces zaměřit na ty konkrétní incidenty, kde by mohla být jeho vina s pomocí přímých důkazů nezvratně prokázána. Soud si měl vybrat dva či tři skutečně odporné zločiny a prokázat, že za ně byl odpovědný. Místo toho je nám předložena tato propracovaná tapisérie stupidity, kdy každá fáma, která obíhala Bosnou během války, byla zaznamenána v soudních záznamech; a závěry, k nimž dospěl rozsudek, nejsou podpořeny poznámkami pod čarou.


- - -


Zdroj: http://www.slobodan-milosevic.org/news/smorg-rk-041216.html, překlad: Karel Hyka


[Stručná informační svodka překladatele o širších souvislostech; čerpáno ze svědeckých výpovědí z Miloševićova a Karadžićova procesu.

(18. března 1992 podepsal Alija Izetbegović za bosenské Muslimy, Radovan Karadžić za bosenské Srby a Mate Boban za bosenské Chorvaty Cutileirův mírový plán, který mohl zabránit občanské válce v Bosně.)

Přibližně 27. března 1992 dostala bijeljinská policie oznámení, že v prostorách SDA v Njegošově ulici (naproti budově radnice) došlo k explozi. 20 až 30 Muslimů, kteří stáli před sídlem SDA, přičemž mnozí z nich byli ozbrojeni, neumožnilo policii vstup dovnitř. Po odjezdu policie bylo z budovy SDA převezeno několik beden na pušky do nedaleké mešity. Podle následného zjištění policie byly před tímto incidentem přivezeny do sídla SDA pušky a vojenské vybavení. Transport organizoval před válkou velmi dobře známý muslimský kriminálník Salko Nargalić (zvaný Ćoso). Organizováním muslimských paravojenských aktivit v Bijeljině byl muslimskou Stranou demokratické akce (SDA) pověřen Hase Tirić (zvaný Meša). Bijeljinská SDA ho předtím tajně vyslala na policejní kurz do Chorvatska, kde získal potřebné vojenské dovednosti.

(28. března Izetbegović – poté, co ho navštívil americký velvyslanec v Jugoslávii Warren Zimmermann – stáhl svůj podpis z Cutileirova mírového plánu.)

30. března přibližně v 23:00 vhodil neznámý pachatel výbušné zařízení do kavárny Istanbul. Vyšetřování vedl srbský policista Ljubiša Marković. Zjištěno, že pachatelem byl Srb Aleksandar Zekić, který se mstil za to, že ho Muslimové zmlátili. Pachatel byl zatčen a odvezen do vězení v Tuzle, která byla tehdy pod kontrolou muslimských orgánů.

31. března vhodil Muslim Alija Gušalić granát do kavárny Srbija.

V noci z 31. března na 1. dubna bylo celé město zablokováno ozbrojenými Muslimy. Byly postaveny zátarasy na cestách vedoucích k obcím Dvorovi, Obarska, Čadavci, Janja, Golo Brdo a Amajlije. Několik zátarasů postaveno v centru města a vysoké budovy obsadili muslimští odstřelovači. Muslimové rovněž postavili zátarasy na přístupových cestách k budově, ve které bydleli policisté a jejich rodiny. V 12:00 tři vojáci vyzývají ozbrojence na barikádě v ulici Majevička, aby odstranili zátaras. Ti oplácejí palbou. Jeden voják odpálí protitankovou střelu M80 Zolja (Vosa) na barikádu. Ozbrojenci prchají do muslimské části města.

Během 1. dubna dorazili do města srbští dobrovolníci.

2. dubna Muslimové zablokovali místní nemocnici. Tentýž den tvrdil Izetbegović členům Předsednictva BaH, že v Bijeljině bylo zmasakrováno několik set Muslimů.

Boje končí 3. dubna, zátarasy byly odstraněny a Muslimové odevzdali přibližně 250 ručních zbraní, větší množství min a výbušnin. Život v Bijeljině se vrátil do normálu.

4. dubna přijíždí do Bijeljiny členové Předsednictva BaH Plavšićová a Abdić, aby vyšetřili, co se stalo. Spolu s nimi přijel i novinář Omeragić.]