Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 246 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




Visits today: 51
Visits total: 427861
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Cernica Email

Sobota, 15. ledna 2011
Cernica je multietnická vesnice na Kosovu a Metohiji, smutně proslulá po zločinech Albánců na Srbech.
Naše sdružení se již několik měsíců chystalo tuto vesnici navštívit. Chtěli jsme se podívat, co se zde změnilo za 11 let od konce války. Avšak že zdejší srbské obyvatele budeme hledat doslova jako skřítky v černém lese bychom nevěřily, kdybychom to nezažily…

Ihned při příjezdu do vesnice nás přivítal monumentální památník “osvoboditelům“, tedy příslušníkům UČK, zatímco na kopci nad vesnicí, původně zvaném Popnica, nyní přejmenovaném na „kopec Hrdinů“, je vidět kostel sv. Iliji. Když jsme kostel zahlédly, hned jsme si řekly, že v jeho blízkosti musí být i Srbové. Zaparkovaly jsme auto pod kopcem a vydaly se pěšky ke kostelu. Když jsme však ke kostelu dorazily, čekala nás tu jen zamčená brána na zámek ještě omotaný řetězy a celý areál kostela byl obehnán ostnatými dráty. Později jsme se dozvěděly, že kostel byl za války Albánci podminován jen 50 m od amerických vojáků, později byl zrekonstruován, ale v současnosti se z bezpečnostních důvodů nevyužívá. Když jsme viděly místní obyvatele a děti, jak nás pozorně a ne zrovna přátelsky sledují, jak se vydáváme ke kostelu, bylo nám jasné, proč je opuštěný.
Vrátily jsme se do auta a zahájily pátrání po Srbech, které trvalo skoro dvě hodiny. Po celou dobu jsme se neodvážily někoho zeptat, protože tento kraj je velmi proslulý surovostí, s jakou Albánci zacházeli se Srby. Obzvláště proslula tzv. Gnjilanská skupina, jejíž členové se momentálně nacházejí ve vyšetřovací vazbě v Bělehradě poté, co byli zatčeni v Preševu r. 2009. Ve svých řadách měla i člena, kterému se říkalo Drakula, protože pil krev svých obětí, do kterých bodal nožem nebo sklem, v ráně pak nástrojem kroutil, dokud vytékající krev nenaplnila sklenici, kterou pak vypil. Tato skupina v období od června do září 1999 při etnickém čištění na území okresu Gnjilane zajala celkem 153 osob srbské i albánské národnosti, z nichž 94 bylo psychicky a fyzicky týráno a 59 zavražděno.
Tyto údaje nám s největší pravděpodobností podvědomě bránily jen tak vystoupit z auta a na cokoli se zeptat. Při našem hledání jsme viděly desítky muslimů, kteří se scházeli z okolních vesnic k polední modlitbě do mešity. Byli to převážně mladí muži s dlouhými vousy a nápadně tak připomínali členy teroristické skupiny Al-Kaida nebo nechvalně proslulé muslimské fanatiky Vahábity. Toto vše nám ještě více ubíralo na odvaze procházet se volně pěšky po vesnici. Pravděpodobně s námi nikdo zlé úmysly neměl, ale přinejmenším na nás tito obyvatelé působili tak, že otázky v srbském jazyce by pro ně mohl být problém. Na ulicích jsme neviděly ani jednu ženu, jen spoustu dětí, z nichž některé na nás dělaly posunky rukama, naznačující pochyby o našem duševním zdraví. Pravda je, že jsme vesnicí projely několikrát tam a zpět.
Když jsme už naše pátrání začaly vzdávat a vydaly se směrem z vesnice, zahlédla Lucie úplně náhodou na vratech jednoho rohového domu vyvěšené parte s křížem. Ihned jsme u tohoto domu zahnuly do úzké uličky doprostřed vesnice. Tady už jsme konečně narazily na srbské nápisy a na školu Branka Radičeviće. Přestože zde již děti měly prázdniny, zastihly jsme zde ředitele školy, který se k nám choval velmi vstřícně a zdvořile. Ten nám přiblížil pohled na Cernici a na život zdejších Srbů. Nepřál si být natáčen ani focen, neboť nechtěl mít problémy se svými albánskými sousedy.
Před válkou v r. 1999 v této vesnici žilo asi 850 Srbů spolu s dvounásobným počtem Albánců. Dnes tu Srbů žije sotva 190 a asi 500 albánských rodin. Před válkou školu navštěvovalo kolem 130 žáků. Od r. 1999 Srbové nemohou chodit do předtím společné školy. Využívají proto pro výuku prostory, které ani v nejmenším nemohou odpovídat parametrům, které požaduje EU pro naše děti. Toalety a volejbalové hřiště byly postaveny teprve před dvěma lety z prostředků srbské vlády. Dnes do školy chodí 14 žáků, v některých třídách je dokonce jen jeden žák. Jde o základní školu pro děti od 6 do 14 let. Do roku 2005 chodily děti do školy v doprovodu amerických vojáků, později kosovské policie. V roce 2003 tu byl 50 metrů od školy zabit učitel Miomir Savić-Mile. V současnosti musí starší děti, které chtějí pokračovat ve vzdělávání, dojíždět na střední školu do Parteše nebo Pasjane. Ve vesnici je 20 středoškoláků a do školy je vozí minibus, který má přes okna nainstalované mříže, aby zabránily zasažení kamenem nebo jiným předmětem.

Když v Cernici bylo bombardování, albánští sousedé utekli do Kiselé vody. Po příchodu vojáků v r.1999 se Albánci do Cernice vrátili a dokonce situace naznačovala, že by měli zájem se Srby spolupracovat. Krátce na to se však ve vesnici objevily albánské extremistické skupiny, které očividně o mír mezi dvěma národnostními skupinami nestály. Od té doby bylo v Cernici zavražděno 6 Srbů. V květnu 2005 si hrálo několik dětí před prodejnou a další lidé odpočívali na lavičkách. Tehdy vržený granát smetl čtyřletého chlapečka Miloše Petroviće, jeho strýce Vojina Vasiće a Tihomira Simjonoviće. Další dva lidé byli těžce raněni. O tom, že tato vesnice mělo tak mladou obět, jsme věděly, ale že budeme o smrti tohoto dítěte mluvit přímo s jeho otcem, jsme opravdu nečekaly. Právě otec malého Miloše je ředitelem zdejší základní školy.

Od chvíle, kdy jsme se dozvěděly, že hovoříme s otcem zabitého Miloše, byl náš rozhovor jak zajímavý po stránce informativní, tak i bolestivý v poznávání dalších reálných skutečností. Dozvěděly jsme se, že vrah malého Miloše a ostatních obětí se svobodně prochází ulicemi a otci se vysmívá do očí. Jde o Albánce pocházejícího z velmi chudé rodiny. Po této několikanásobné vraždě se začal projíždět v novém autě, zatímco důkazy proti němu zmizely ze soudu. Nové auto je podle všeho odměna od UČK za jeho zločin na Srbech.

Další obětí byl Božidar Stojanović, invalida, když hlídal dobytek na pastvě. Dragica Vasić zahynula, když jí vyhodili dům do povětří. V domě s ní bylo ještě pět osob, avšak zemřela jen ona. Poslední, šestá obět byla zabita šesti střelami z pistole, když hlídala ovce v lese.

Jeden z obyvatel srbské části vyprávěl, když přišli američtí vojáci, jak šel k nim, aby jim řekl, že mu stále padají bomby do dvora. Jednou se útočník přiblížil ze zadní strany, přešel říčku protékající vesnicí a tzv. lžícovou bombu hodil přímo na studnu. Exploze byla skutečně strašná. Když přišel k Američanům a začal jim srbsky říkat, co se mu stalo, oni jen na něj řvali „Shut Up, Shut Up!!“ Ještě jednou jim zopakoval o bombě, ale Američan jen stále opakoval „Shut Up!!“ Pak ho jeho syn chytil za ruku a řekl: „tati, on ti říká, abys mlčel“. Teprve tehdy tento muž pochopil, co ta slova znamenají a že je se svými problémy sám, tedy bez ochrany těch, kteří by tak měli činit.

Na jiného souseda, Milorada Simiće, Albánci hodili dokonce 17 x bombu za jeden rok. Šestnáctkrát velmi statečně odolával, ale posedmnácté se již sbalil a odešel. Taktika Šiptarů – bouchni do prvního, ostatní půjdou za ním - opět vyšla. Když se Simić odstěhoval, odešlo hned dalších 9 rodin. Nyní je vesnice rozdělená na albánskou a srbskou část. Ještě v roce 1997 Albánci začali jakoby tiše ignorovat Srby, u kterých dříve sedávali a popíjeli a veselili se na narozeninách, pomáhali si, svědčili na svatbách…politika však učinila svoje. V samotné vesnici nikdy nebyla nějaká formace UČK, avšak sinové Albánců z Cernice přicházeli o život po celém Kosmetu jako příslušníci UČK.

Dnes v Cernici není žádný dohled vojáků KFOR, ale jak říkají obyvatelé, i když tu byli, necítili z jejich strany žádnou ochranu.

Připravily: Adriana Markeševićová a Lucie Nováková