Mary Walshová: Jsem svědkem pravdy o Kosovu |
Středa, 29. února 2012 / Rozhovor s Mary Walshovou pro srbský magazín Pečat vedla Nataša Jovanovićová.
odjezdem mi byl podán jakýsi všeobecný přehled, ale ve skutečnosti jsem dostala jen málo konkrétních informací, protože lidé, kteří nás instruovali, toho moc nevěděli. Když jsem 24. srpna cestovala ze Skopje do Prištiny, tak mi byl nicméně poskytnut podrobný popis nedávných událostí ve vesnicích, kolem kterých jsme jeli cestou do Prištiny. Teprve později mi došlo, že ony hořící domy, které jsem ve všech vesnicích, kolem nichž jsme jeli, viděla, nemohly být zapáleny srbskými bezpečnostními silami, jak mi tvrdil albánský řidič. V neposlední řadě kvůli tomu, že srbské síly se stáhly před téměř deseti týdny, přičemž ony domy hořely zrovna v okamžiku, když jsme jeli kolem. Až později, když jsem Kosovo poznala lépe, jsem zjistila, že ony vesnice, které jsme míjeli, byly bez výjimky srbskými vesnicemi, přičemž v nich žilo také několik romských komunit. A že tyto vesnice byly zapáleny Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK). Tato zkušenost se s řidiči albánského původu několikrát opakovala. Podrobně líčili zločiny, které na nich spáchali Srbové, přitom ale pokaždé ukázali na nějakou zničenou vesnici, o níž jsem se později dozvěděla, že byla srbská, např. vesnice Dolac poblíž Kliny, kde byl starý středověký monastýr, nad nímž se tyčil kostel.
Každý řidič jedoucí kolem Dolace bez výjimky upozorňoval na chudou albánskou vesnici a mešitu na kopci, které byly zničeny srbskými silami. Písemné záznamy nicméně dokládají, že Dolac byla srbská vesnice a že tam nikdy žádná mešita nebyla. Podobné zážitky mne vedly k vážným pochybnostem o tom, k čemu na Kosovu ve skutečnosti došlo. Pravidelně tam jezdím, takže v jistém smyslu jsem Kosovo nikdy neopustila a ani to nemám do budoucna v plánu. Jsem svědkem pravdy.
Pečat: Teror proti srbským pravoslavným svatostánkům, jak víte, nezačal včera. Probíhal po desítky let. Proč, podle vás, tato skutečnost stojí stranou zájmu tvůrců Nového řádu na Balkáně?
Walshová: Velmi dobré znalosti mám pouze o ničení svatých míst na Kosovu. Osobně jsem nashromáždila a zaznamenala důkazy o tomto systematickém a dobře organizovaném ničení. A mnohokrát byl přitom můj život v ohrožení. 8. prosince 2003 mě doprovázel můj irský přítel a jedna ruská řádová sestra do chrámu Bogorodice Levišské v Prizrenu, kde jsme vyfotografovali všechny nástěnné malby. Tehdy jsem nevěděla, že budeme mezi posledními, kdo tyto nádherné nástěnné malby uvidí. A rozhodně jsem netušila, že budeme těmi posledními, kdo je obrazově zdokumentuje předtím, než budou zničeny během pogromu v březnu 2004. Všichni tři jsme měli štěstí, že jsme se odtamtud dostali bez újmy na zdraví, protože naše auto obklopil dav a my jsme chvatně ujížděli zpátečkou dolů po úzké silnici pryč. K dnešnímu dni bylo na území Kosova a Metohije zničeno více než 150 svatostánků. Všechny byly zničeny po příjezdu UNMIKu a NATO v červnu 1999. Kdo však o tom na Západě ví, natož aby byl připraven o tom cokoli říct?
Pečat: Proč není Washington schopen vidět souvislost mezi 11. zářím v New Yorku a 17. březnem na Kosovu? Proč je zničení dvou věží Světového obchodního centra větším zločinem než zničení a zapálení stovek křesťanských kostelů uprostřed dnešní Evropy?
Walshová: V rámci lidského chování působí síla, která by se neměla nikdy podceňovat. Je to potřeba si zachovat tvář. Je jen velmi málo toho, co by lidé (a zvláště lidé v mocenských pozicích) neudělali, aby se vyhnuli přiznání, že chybovali. Vlády budou radši tvrdošíjně lpět na lžích, než aby ztratily tvář. Aby NATO mohlo připustit, že existuje nějaká spojitost mezi těmito dvěma zločiny, muselo by přehodnotit své vlastní jednání. A to se podle mého názoru nikdy nestane.
Pečat: Podle všech dostupných informací potřebuje kosovsko-albánská separatistická vláda pár nejznámějších monastýrů, které by do budoucna mohla prezentovat jako „kulturní dědictví Kosova“. Zajisté nebudou prezentovány jako svatostánky Srbské pravoslavné církve. Co si myslíte o této myšlence „kosmetického salónu krásy“ a co se podle vás za ní skrývá?
Walshová: Podle veškeré oficiální korespondence, kterou jsem za poslední roky četla, to vypadá tak, že ony zbývající monastýry jsou prostě památkami na minulost, z nichž se někdy v budoucnu stanou turistické atrakce, které budou generovat zisky pro lid nového Kosova. To je součástí strategického rozvojového plánu mezinárodních dárců, jehož vyvrcholením bude zřízení Regionálního kulturního střediska v Prizrenu, které bude úzce spolupracovat s tureckou vládou. Když jsem měla od roku 2001 na starost program pro návrat utečenců pro největší dárcovskou organizaci na Kosovu, tak jsem se zasazovala, jak jen to šlo, o návrat vysídlenců do jejich původních domovů. Prosazovala jsem, aby tento návrat byl spojen s obnovou zničených svatých míst, včetně kostelů, hřbitovů a monastýrů, z nichž mnohé tvořily duchovní centrum obce. Toto schéma osídlení mi nebylo neznámé, protože pocházím z Irska, kde mnoho měst a vesnic bylo vybudováno ve středověku i dříve kolem klášterů. Netřeba zdůrazňovat, že se moje představy o návratu utečenců setkaly malou podporou a že měly malý úspěch. Dřívější plán na návrat přibližně 10 000 Srbů mezi lety 2001 a 2002, který předložil představitel OSN Andrew Wheatley, vedl k tomu, že byl Wheatley nahrazen a plán zrušen. Možná, že nejlepším způsobem, jak o tom přemýšlet, je pamatovat na slova jednoho bývalého představitele UNMIKu, jenž měl na starost návrat uprchlíků na Kosovo. V únoru 2005 mi v mojí kanceláři v Bělehradu řekl, že program na návrat byl „pouze kouřovou clonou k oklamání Srbů.“
Pečat: Nakolik mají podle vás pravdu geostratégové, historici a dokonce mnoho theosofů, kteří tvrdí, že náboženský a civilizační konflikt na Kosovu je pro osud lidstva stejně důležitý jako ten v Jeruzalémě?
Walshová: Podle mne to, co označujete za náboženský a civilizační konflikt, je věcí stejně závažnou, ať se děje kdekoli.
Pečat: Pravděpodobně víte o veřejných a neveřejných debatách o možnosti papežovy návštěvy Niše – místa narození Konstantina Velikého – u příležitosti oslav výročí Ediktu Milánského (r. 313), který oficiálně ukončil pronásledování křesťanů v Římské říši.
Walshová: Když jsem se snažila jednat s papežským nunciem v Bělehradu v červnu 2005 o přetrvávajícím pronásledování na Kosovu, nabyla jsem značného dojmu, že moje informace nejsou vítané. Šla jsem za ním, abych mu podala přehled o tom, co se stalo menšinovým společenstvím na Kosovu, přičemž jsem se nejprve zaměřila na Chorvaty ve vesnici Letnica ve vitinském okrese. Jelikož tito lidé byli katolíky, on byl katolík a já katolička, tak jsem si myslela, že budeme hovořit stejnou řečí. Poté, co 20 minut naslouchal mému výčtu porušování lidských práv, si začal nervózně hrát s mobilem, čímž mi dal jasně najevo, že můj čas vypršel. Ani jsem se nedostala k tomu, abych podrobně probrala zločiny spáchané proti Srbům a jejich svatým místům. Řekla jsem mu, že jako křesťané máme povinnost chránit naše bratry a sestry v Kristu. On mi odpověděl, že Vatikán se řídí rezolucí č. 1244/1999 Rady bezpečnosti OSN, na což jsem mu řekla, že pokud tomu tak je, tak jsou asi jediní. V tu chvíli mi zdvořile ukázal dveře, ale předtím jsem mu ještě stačila dát drobnou lekci o „obílených hrobech“ a „farizejích“, lidech dobrých navenek, ale vnitřně zkažených. Je vskutku podivné, že jsem musela papežskému nunciovi připomínat základní křesťanské principy.
Mým hlavním předmětem zájmu jsou lidská práva. V současné době studuji mezinárodní humanitární právo. Jsem přesvědčena, že všichni lidé mají právo na důstojný život zbavený veškeré diskriminace. Domnívám se, že lidská práva jsou univerzální a že všichni lidé by měli mít možnost svá práva uplatňovat. Nicméně, toto není případ Kosova. Ne všichni tam mají možnost uplatňovat svá občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva. Na přetrvávající odpírání základních lidských práv osobám vysídleným z Kosova, které spočívá v tom, že jim není umožněn návrat nebo přístup k jejich majetkům, a také lidem, kteří zůstávají na Kosovu – zejména těm, kteří žijí v enklávách: v kontejnerových táborech, kasárnách a kolektivních střediscích jižně od řeky Ibar a vysídlených Romů v táborech severně od Ibaru – by měly upozorňovat nevládní organizace a obránci lidských práv. To se ale neděje. Za ony lidi nikdo nemluví.
Nejsem teoložka, a proto se necítím být kvalifikována psát o ekumenismu nebo otázkách, které se týkají plánované papežské návštěvy. Nicméně si myslím, že potřebujeme nějakého nového Konstantina, chceme-li zachránit křesťanství v 21. století a dále.
Pečat: Můžete nám říct, jak na základě své osobní zkušenosti vnímáte albánské úřady na Kosovu, Albánce a jejich každodenní život?
Walshová: Albánské úřady mají velmi malou reálnou moc. Výjimkou je komunální úroveň, kde mají volnou ruku dělat si, co chtějí, včetně falšování záznamů v katastru a diskriminace menšinových etnických skupin nebo kohokoli, kdo se staví proti jejich partikulárním zájmům.
Poté, co jsem pracovala více než osm let na Kosovu, bych řekla, že s každodenním životem albánské společnosti na Kosovu má více co do činění Kánon Leka Dukadjina, tradiční a zvykové praktiky albánských klanů, než jakákoli forma zákonem definované právní praxe nebo moderní právní stát.
Pečat: Kdy jste si začala uvědomovat, co znamená přítomnost Srbů pro Kosovo, jaká je jejich tamní situace a co bylo tím klíčovým důvodem, že jste zaujala odlišný postoj a začala si dělat závěry na základě osobní znalosti situace?
Walshová: Dívám se na věci z lidsko-právního hlediska. A velmi brzy poté, co jsem začala pracovat pro největší mezinárodní dárcovskou organizaci na Kosovu, jsem si uvědomila, že pomoc v oblasti lidských práv a rozvojová pomoc je zacílena na kosovskou majoritu. Začala jsem pracovat na projektech se srbskými a romskými komunitami na začátku roku 2000, což mi nepřineslo velkou popularitu ani mezi místním obyvatelstvem, ani mezi jejich mezinárodními mentory. Možná že díky tomu, že jsem Irka, mám velké pochopení pro potřebu zpochybňovat autoritu, zvláště když je tato autorita slepá k hrubému a systematickému porušování lidských práv.
Pečat: Jako římská katolička a Irka pokračujete v monitorování a psaní o situaci na Kosovu. Co vás k tomu motivuje?
Walshová: Člověk může opustit Kosovo, ale Kosovo člověka neopustí nikdy. Nezáleží na tom, kde jsem, zda na Kosovu nebo někde jinde. Pokračuji v práci na nápravě mnoha bezpráví, která byla spáchána ve jménu míru po roce 1999. Jsem pevně přesvědčena, že musí být řečena pravda a že zde existuje naléhavá potřeba přesnějšího, vyváženějšího a pravdivějšího popisu tragédie, ke které došlo po roce 1999 na Kosovu.
Pečat: Rozumíte Srbsku a Kosovu tak jako svému rodnému Irsku?
Walshová: Mezi červnem 1999 a rokem 2004 byla rozpoutána teroristická válka proti nevinnému civilnímu obyvatelstvu, které bylo neozbrojené a nechráněné. Z každého města byli vyhnáni jeho srbští a romští obyvatelé. To samé platí pro mnoho vesnic. Majetky byly zabrány, domy vypáleny, pozemky ilegálně obsazeny. Lidé, kteří se vrátili, nalezli na svých pozemcích silnice, parkoviště, továrny a benzínové stanice. Tohle všechno se stalo za protektorátu OSN a pod velením NATO. Lidé vyhnaní z Kosova pocházejí z více než 30 etnických skupin. Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) založila na mnoha místech Kosova zadržovací tábory. A mnoho z těch, kteří v těchto táborech skončili, již nikdo nikdy neviděl.
UÇK operovala beztrestně, vyzbrojena nejen sofistikovanými zbraněmi a výbušninami, ale také byla vybavena seznamy těch, kteří byli určeni k zabití a seznamy domácností, jež odevzdaly všechny zbraně, které vlastnily.
Pokud jde o Irsko, během mého působení na Kosovu mě mnohokrát silně zasáhla podobnost mezi Kosovem a tím, co se událo v irské provincii Ulstru, kde také došlo k etnickým čistkám na místním obyvatelstvu, poskytování jejich pozemků přistěhovalcům, zničení nejstarších klášterů a kostelů, likvidaci celých osad a přejmenování místních názvů podle nového jazyka, ačkoli si často zachovaly zbytky starého odlišně psaného názvu, aby to vypadalo, že noví obyvatelé tam byli odedávna. To vše, k čemu tam došlo, bylo údajně součástí „nového řádu“, který byl ustaven za vlády Tudorovců, zejména v době, kdy alžbětinská Anglie „civilizovala“ Irsko.
Zdroj: www.pecat.co.rs, www.juliagorin.com, překlad: Karel Hyka
|