Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 1378 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Cesty haagské nespravedlnosti: Srebrenica a případ Dragana Obrenoviće Tisk Email


Pondělí, 9. dubna 2012 / Stefan Karganović



Zpráva o předčasném propuštění nešťastného a nespravedlivě odsouzeného Dragana Obrenoviće z haagského žaláře by měla potěšit každého čestného člověka, který touží po spravedlnosti. Zvláště pak těší autora těchto řádků, který působil v týmu jeho obhajoby a dobře zná okolnosti tohoto případu – veřejné i tajné – a ví, že skoro dvanáctiletý trest si k hanbě této Inkvizice a jejích nečestných apologetů odseděla úplně nevinná osoba.

Dragan Obrenović není pouze nevinným člověkem, ale také tragickou postavou. Byl zatčen za základě tajné obžaloby [lettres de cachet, tj. praxe francouzského ancien régime, kterou v dobách minulých osvícenci odsuzovali, ze které se ale dnes stal za

plného souhlasu ochránců lidských práv běžný nástroj „mezinárodní spravedlnosti“] okupačními silami v Bosně a Hercegovině (BaH) o Velikonocích v roce 2001, a následně byl vydán do Haagu právním katům k dalším procesním úkonům. Jeho obžaloba byla sepsána jako podle šablony.

Zahrnovala celé spektrum zločinů: od genocidy, perzekuce, zločinů proti lidskosti až po zločinné spolčení. Kromě těchto obvinění ho obžaloba prostřednictvím právní fikce obvinila z vraždy sedmi až osmi tisíc lidí ve Srebrenici, přestože nezabil ani jediného člověka.

S Draganem Obrenovićem jsem se poprvé setkal ve vazební jednotce v Scheveningenu ve společnosti jeho amerického právníka Genea Wilsona. Bylo to krátce po Obrenovićově příjezdu. Obžalovaný byl ve velmi bojovné náladě, odhodlaný „dokázat nevinu“ před „soudem“. Doma, ve Zvorniku, na něj čekali manželka a jeho tehdy šestiletý syn. V jeho rodném městě Rogatici na něj čekali strachující se rodiče a bratři.

Dragan Obrenović byl elitním důstojníkem Jugoslávské lidové armády (JNA), jedním z nejlepších absolventů vojenské akademie. Když v roce 1992 začala válka, pokračoval jako patriot původem z Bosny ve službě v rámci nově se formující Armády Republiky Srbské (VRS), která potřebovala vyškolené kádry. Do konce války byl povýšen do hodnosti majora. V červenci 1995, v době kritických událostí v souvislosti se Srebrenicí, zastával pozici velitele štábu zvornické brigády drinského sboru.

V čem spočívá „vina“ Dragana Obrenoviće, pokud jde o srebrenickou operaci a její důsledky? Na tuto otázku je skutečně těžké odpovědět, ačkoliv obžaloba haagského tribunálu tvrdila, že svou odpověď již má. V kritickém období po 11. červenci byli Dragan Obrenović a jeho hrstka bojovníků rozmístěni na horských srázech nad Zvornikem, daleko od Srebrenice a míst poprav zajatých příslušníků Armády BaH. Vzdorovali tam několikanásobně početnější hordě 28. divize Armády Bosny a Hercegoviny při jejím ozbrojeném průlomu a organizovali zoufalý odpor. Existovala reálná možnost, že nepřátelské síly, jejichž úmysly tehdy okamžiku nebyly známé, vniknou do vojensky nechráněného města Zvorniku, což by vedlo ke krveprolití.

Ano, ale tribunál trval na tom, že Dragan Obrenović byl důstojníkem a velitelem štábu brigády, v jejíž „zóně odpovědnosti“ byly spáchány zločiny. Podrobnosti o tom, kde se skutečně nacházel a jaké byly jeho možnosti ovlivnit události, ke kterým došlo jinde, byly pro haagskou obžalobu nevýznamné. Jedinou věcí, na které v této fázi inkvizičního řízení záleželo, bylo získat usvědčující rozsudky proti velení VRS, jehož členem byl kromě Obrenoviće také spoluobviněný plukovník Vidoje Blagojević, kapitán Momir Nikolić z bratunacké brigády a dále pak Dragan Jokić, velitel dělostřelectva zvornické brigády.

Případ posledně jmenovaného ilustruje haagskou frašku obzvláště výrazně. Jokić byl obviněn z „napomáhání vraždám bosensko-muslimských mužů … tím, že výbavu a personál dělostřelectva dal k dispozici pro vykopávání masových hrobů pro popravené oběti.“ Jokićův komentář k tomu všemu byl hoden Šešelje nebo Márqueze: „Namísto toho, že mě soudíte, měl bych za to být vyznamenán. Kdybychom v tom letním vedru neprovedli rychlé pohřby, okolní obyvatelstvo by pravděpodobně zemřelo na choleru!“

Během častých návštěv vězněného Obrenoviće jsme si po několika měsících s Wilsonem všimli dramatické změny v náladě obviněného. Každodenním kontaktem s „veterány“ vazební jednotky Obrenovičův bojový elán náhle poklesl. Nevím, zda na vojenské akademii četl Dantovo Peklo, ale bylo jasné, že z bezprostřední zkušenosti pochopil jeho základní myšlenku. Jednoho dne nám Obrenović se zděšením řekl, že jeden z obviněných na jeho patře se přiznal ke dvěma vraždám, které nespáchal. Na otázku našeho chráněnce, proč tak udělal, onen muž uvedl pragmatické důvody. Argumentoval, že toto doznání mu dopomůže k dohodě s obžalobou, a že se konečně zbaví noční můry procesu, který je proti němu veden. Obrenović byl šokován, já také, neboť jsem tehdy byl ještě zelenáč, pokud šlo o způsob práce haagského tribunálu. Nyní to již všechno beru za zcela normální.

Žalobcem v případu Dragana Obrenoviće byl nechvalně proslulý haagský Vyšinskij, Peter McCloskey. Existuje-li u tohoto soudu nějaká osoba, která je univerzálně nenáviděná jak mezi advokáty, tak obviněnými, je to on. McCloskey je učebnicovým příkladem toho, před čím varoval svatý apoštol Pavel: horlivost bez hlubšího pochopení. Peter – rozmazlené dítě z bohaté americké rodiny (otec byl kongresmanem v době vietnamské války) a člověk průměrných intelektuálních a profesních schopností (což je zjevné) – si vytvořil ze Srebrenice (vedle svého oblíbeného koníčku – rybaření) morální projekt svého života. Při studiu případu nikdy nepokročil dál než ke zkarikovaným představám, které tvoří oficiální verzi. Být Srbem, a být podle Petera nějak spojen se Srebrenicí, je již z principu velmi nebezpečnou věcí.

Další rok a půl předběžného líčení byl pro nás emocionálním tobogánem v závislosti na kolísající náladě a úmyslech klienta. V jednom období upadl Obrenović do vážné klinické deprese, což bylo vzhledem k okolnostem zcela pochopitelné. Pro mne zůstala nepochopitelná jediná věc, a to jeho permanentně opakovaná otázka: „Jak vysvětlím tato těžká obvinění synovi, až vyroste?“ Pro mne byla odpověď na tuto otázku křišťálově jasná, stačí dítěti říct, že má být hrdé na to, že otce soudil nelegitimní soud, jehož politicky motivovaná přisouzení „viny“ jsou právně i morálně nicotná. Nevinné strádání není ostudou, nýbrž, pokud je někdo toho hoden, je to dokonce i čest. Alespoň tak bych to řekl svému dítěti já. Ale, suum cuique [každému, co mu patří].

Po čase se začalo rýsovat zahájení soudního procesu proti tehdy již čtveřici srebrenických obviněných. Období Obrenovićovy sklíčenosti se střídaly s okamžiky odhodlání dokázat svou „nevinu“ a bojovat až do konce, a pak zase nastal kolaps. Tak tomu bylo i několik dní před začátkem procesu, který byl stanoven na duben 2003. Tehdy se jako blesk z čirého nebe roznesla zpráva, že spoluobviněný Momir Nikolić uzavřel s obžalobou dohodu o vině a trestu [plean bargain]. Výměnou za uznání viny a na základě souhlasu, že bude svědčit proti ostatním jako svědek obžaloby, se vyhne nejistotám ve věci procesu a dostane víceméně předvídatelný trest.

Ale vraťme se trochu zpět. V zákulisí, přes manžela a hlavního advokáta případu Obrenović, začala působit Nancy Wilsonová. S nostalgickou touhou po svém domově v USA, přítelkyních a neurotickém psovi, kterého Wilsonovi museli někomu přenechat na hlídání, když se dočasně přestěhovali do Holandska, kde je čekal dlouholetý proces, Nancy u manžela aktivně lobovala, aby nalezl řešení, umožňující, aby se co nejdříve vrátili domů. McCloskey vícekrát přes advokáta vyzýval Obrenoviće ke spolupráci, což obžalovaný rezolutně odmítal přijmout. Advokát Wilson dle služební povinnosti měl obviněnému vysvětlit potenciální výhody a nevýhody přijetí či odmítnutí nabídky obžaloby. Jak čas plynul, Wilsonova právní doporučení, která podle profesních pravidel měla zůstat striktně neutrální, se stále více utvářela ve prospěch návrhů paní Wilsonové.

Když Nikolić uzavřel jen několik dní před začátkem procesu s obžalobou dohodu o vině a trestu, zastihli jsme Obrenoviće ve velmi nevyrovnané náladě. Využil svého práva zmocnit hlavního advokáta k zahájení formálních rozhovorů o eventuální dohodě s McCloskeym.

McCloskey se radoval. Jedna z jeho taktik, jak Obrenoviće přesvědčit, spočívala v tom, že bude lepší, když změní názor co nejdříve, než začne proces, neboť v opačném případě, až proces začne, bude nabídka obžaloby mnohem méně výhodná. Nicméně v rozporu s dřívějším varováním, a možná aby zalátal četné díry ve svém srebrenickém případě s pomocí Obrenovičova svědectví, ukázal McCloskey svou „lidskou tvář“. Vzkázal Obrenovićovi, že mu velkoryse promine opožděné doznání (dohoda o vině a trestu zahrnuje text „Uvedení skutečností a přijetí odpovědnosti“ a některé další drobnosti, jejichž dotažení trvá několik týdnů, a toto všechno se odehrálo doslova jen několik dní před začátkem soudu) a že bez ohledu na tuto skutečnost to bude bráno tak, že k tomuto rozhodnutí došlo „včas“.

Povzbuzen touto dojemnou vstřícností žalobce, uložil tehdy již zlomený Obrenović týmu obhajoby, aby se pustil do práce. Ve sklepě budovy haagského tribunálu jsme se celé dny scházeli, abychom zformulovali „Uvedení skutečností“. Coby stále ještě nováčkovi mi bylo divné, proč velmi vzdělanému a sečtělému Obrenovićovi nebylo povoleno, aby sám sepsal alespoň osnovu prohlášení, které měl podepsat. Není snad on tou nejlepší osobou, která zná „skutečnosti“ o svém případu nejlépe? Taková možnost je ovšem nemyslitelná, protože „prohlášení“ obviněného, sestavené pro potřeby dohody o vině a trestu, nemá se skutečnostmi nic společného. Je to matrice, které se v budoucnu, až bude vystupovat jako svědek obžaloby proti ostatním, bude muset držet. Proto je nezbytné, aby scénář, dle kterého bude hrát svou roli, byl předem jasně vykreslen.

To, co platilo pro Obrenoviće, platilo i pro Erdemoviće, Nikoliće, Babiće a Deronjiće – jejich údajné výpovědi byly stvořeny v kanceláři žalobce a na míru jeho potřebám. Obviněný může nanejvýše zamítnout zapracování některých okrajových bodů obžaloby, ale podstatu „prohlášení“, které mu bude připsáno, kontroluje výhradně obžaloba. Pokud by obviněný odmítl podepsat, co se mu předkládá, dohoda o vině a trestu padá. A musí pak čelit dalšímu pokračování soudního procesu a možnému hněvu nazlobeného tribunálu.

Netřeba říkat, že když zoufalý Dragan Obrenović přistoupil na tuto faustovskou smlouvu, neuvědomoval si celkový rozsah důsledků svého činu. Následovaly ponižující roky lhaní na lavici svědků proti svým bývalým kolegům a nadřízeným během dalších procesů, které se týkaly srebrenických událostí. Teprve teď bude mít co vysvětlovat synovi, až vyroste. Avšak odpovědnost za uvržení tohoto nevinného člověka do haagské černé díry bezpráví a nespravedlnosti nenese on, nesou ji stvořitelé současné Inkvizice, ničitelé právního řádu a jejich zkorumpovaní pochlebovači.

věrečné dějství dramatu Dragana Obrenoviće, který za svou „spolupráci“ dostal sedmnáctiletý trest (z něhož si měl odpykat dvě třetiny čili přibližně dvanáct let, který mu ale slavný soud za vzorné chování nedávno zkrátil o osm měsíců), proběhlo na chodbě haagského tribunálu. Krátce poté, co si na své nešťastné oběti, Draganu Obrenovićovi, úspěšně vynutil „spolupráci“ a „doznání“, jsme viděli, jak proti nám kráčí vítězoslavný žalobce Peter McCloskey. Jeho slova jsou památná a zasloží si být citována v originálu, přesně tak, jak byla pronesena:

„Hey guys, you know something, we didn’t have anything on him, anyway…“

„Hele hoši, víte co, stejně jsme na něj nic neměli …“

 

Zdroj:www.nspm.rs, překlad: nk + kh