Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 815 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Albánská genocida na Srbech během 20. století Tisk Email

Středa, 25. dubna 2012 / Dobrica Gajić




Rezenze knihy Albánská genocida na Srbech během 20. Století /Dokumenty Archivu eparchie (diecéze) rašsko-prizrenské a kosovskometochijské [“Albanian Genocide of the Serbs in the Twentieth Century/Documents of the Archives of the Diocese of Ras-Prizren and Kosovo-Metohija“], vydání Žagor, Bělehrad 2011, překlad Kosara Gavrilović, 951 stran.

Albánská kolonizace srbských zemí od 17. století dodnes zanechala, i přes jednotlivé případy dobré spolupráce mezi Srby a Albánci, v povědomí našeho národa „krvavou stopu násilí“. [1] Kvůli častým a rozsáhlým loupežím, archimandrita dečanský Serafim Ristić počátkem roku 1859 poslal prosbu ruskému caru Alexandru II., aby ochránil klášter Dečani před divokými a sveřepými Arnauty, „kteří se Boha nebojí a císařská turecká nařízení neposlouchají.“ Igumen (představený kláštera) Serafim též v roce 1860 předložil sultánovi Abdul-Azisu a evropským mocnostem rozsáhlé memorandum, ve kterém byly uvedeny početné příklady násilí albánských muslimů, což v roce 1864 bylo zveřejněno v brožurce „Pláč Starého Srbska“. [2]


Poslední dvě dekády 19. století a první léta 20. století byly poznamenány nejtěžším vyháněním a fyzickou likvidací srbského obyvatelstva, v čemž je zřejmý plánovaný úmysl vytvořit etnicky čisté Kosovo jako albánskou zemi podle programu Prizrenské ligy. [3]

Ministerstvo zahraničních věcí Království Srbska v roce 1899 zveřejnilo dokumentaci o zločinech spáchaných na srbském lidu s názvem Korespondence o arbanašských násilnostech ve Starém Srbsku 1898-1899. [4] Diplomatické úsilí o alespoň minimální ochranu srbského lidu a zabránění masovému stěhování z Kosova nepřineslo plody; v akci odebrání zbraní Srbům v roce 1901 došlo k velkému zabíjení našich krajanů, při čemž se zvláště vyznamenal Isa Boljetinac; [5] Albánští přední představitelé se v roce 1902 postavili proti zlepšení postavení křesťanské ráje/1 v Turecku; při jejich vzpouře byl v roce 1903 zabit ruský konzul G. S. Ščerbina, načež srbská vláda začala s vyzbrojováním obyvatelstva a organizováním komitů.

Inspirován takovými příklady, zveřejnil v roce 2008 vladyka rašsko-prizrenský Artemije (Radosavljević) knihu dokumentů „Albánská genocida na Srbech ve 20. století / Dokumenty Archivu eparchie rašsko-prizrenské a kosovskometochijské“, která loni vyšla i v srbsko-anglickém vydání.

***

Episkop Artemije v předmluvě uvádí, že po červnu roku 1999 bylo sídlo episkopátu (biskupství) přesunuto z Prizrenu do Gračanice. Německý KFOR v Prizrenu se písemně zavázal k dohledu nad budovou Episkopátu, Bohosloveckou školou (Bogoslovija) a klášterem Svatých Archangelů, včetně bohatého eparchijského archivu. Archiv byl naštěstí 15. března 2004 přestěhován do Gračanice, a již dalšího dne (17. března 2004) začal březnový pogrom proti Srbům. Byla vypálena budova Episkopátu a další prizrenské svatyně. Z předmluvy se dozvídáme, že uspořádání archivu provedla Slavica Radovanović a její spolupracovníci z Koordinačního centra pro Kosovo a Metochii. Z archivního materiálu bylo vybráno 215 dokumentů, z nichž následně vznikla kniha „Albánská genocida na Srbech ve 20. století“.

„Tato svědectví popisují kontinuální útoky příslušníků albánské národnostní menšiny na Srby, na jejich životy, víru, čest a úctu, na kostely a kláštery, zejména na klášterní majetek,“ uvádí vladyka Artemije.

Dle jeho názoru se jedná o genocidu na srbském národu, která neprobíhala jen ve válečném období, však také v dobách míru. Tuto kvalifikaci Artemije opírá o Konvenci OSN o genocidě (článek 2), kde se pod aktem genocidy rozumí: usmrcení příslušníků skupiny, způsobení těžkého tělesného a duševního ublížení členům skupiny, úmyslné vytváření takových životních podmínek, které mají přivodit fyzické zničení celé skupiny nebo jejích částí, vnucení opatření směřujících k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné. Všechno v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu. Aremije píše, že činy spadající pod všechny body, kromě posledního, byly na srbském národu na Kosovu a Metochii během 20. století spáchány.

Episkop Artemije uvádí, že kniha byla připravována tři roky. Svým obsahem zahrnuje období od roku 1919 až 1989. Neobsahuje tedy období začátku 20. století, i když toto období bylo poznamenáno těžkým terorem na srbském lidu.

„Vybrali jsme dokumenty, které jasně a nedvojsmyslně svědčí, a současně ukazují všem, kterým je kniha určena, obraz enormních rozměrů zločinů spáchaných na Srbech na Kosovu a Metochii, jejich duševním a kulturním dědictví a movitém nebo nemovitém majetku během 20. století,“ píše Artemije.

Episkop rašsko – prizrenský zde také uvádí, že kniha nezahrnuje dokumenty vztahující se k období po roce 1991 a dále, neboť období jeho působení „není touto knihou zahrnuto z pochopitelných důvodů“. O jaké důvody se jedná, není upřesněno. Vzhledem k tomu, že nevíme, jaké ještě dokumenty v archivu Episkopátu rašsko - prizrenském existují, můžeme jen konstatovat, že je škoda, že poslední dvě desetiletí 20. století nebyla zahrnuta, ačkoliv uvidíme, že obsahuje jisté nedostatky i v období, ke kterému se uveřejněné dokumenty vztahují. (Mimochodem, jeden z nejotřesnějších příkladů genocidy páchané na srbském národu na Kosovu a Metochii uvedla ve svém dokumentu „Kula Garića“ (1999) režisérka Jelena Bojović. [7])

Na konci doslovu, episkop Artemije na Vidovdan roku 2008 uvádí, že tato kniha „představuje hlas svědomí a do nebe volající pošlapané spravedlnosti“, zvláště v situaci, kdy se světové mocnosti snaží veškeré albánské zločiny, jak minulé tak i ty poslední, odměnit nezávislostí Kosova.

„Poselství této knihy, vysláno všem, kteří usilují o odtržení Kosova od Srbska, by mohlo být shrnuto do jediné věty: neexistuje cena, jakou by se Kosovo mohlo zaplatit, a neexistuje bohatství, které by mohlo Kosovo Srbům nahradit“, uzavírá Artemije jako věrný pokračovatel vidovdanské etiky Justina Ćelijského.

***

První část knihy nese název Albánské zločiny na Srbech do roku 1941 a začíná zprávou z poloviny roku 1920, o masakru na srbských vojácích v klášteře Svatého Marka Korišského, k němuž došlo v roce 1915. Následuje dokument z roku 1933 o albánských přepadech kláštera Devič, a na konci této krátké části je žádost o pomoc, kterou začátkem roku 1941 (!?) zaslal Výbor pro výstavbu chrámu v Djakovici ministrovi dvora.

Druhá část - Ničení srbských kostelů Albánci během Druhé světové války, obsahuje dokumenty o kácení klášterního lesa patřící monastýru Svatého Marka Korišského, bourání kláštera Devič … Následují dokumenty, vzniklé po Druhé světové válce, poskytující informace o válečném ničení v Episkopátu rašsko-prizrenském a o vystěhování srbského obyvatelstva.

Třetí část - Zvěrstva Albánců a potírání srbství v období 1941 až 1945, obsahuje mnohem hodnotnější dokumenty, které byly sepsány po Druhé světové válce jako zprávy určené příslušným církevním orgánům. V nich si lze přečíst, jak vypadal německý příchod do Prištiny, dále rabování u Srbů ze strany muslimského obyvatelstva, italská okupace … Uvádí se jména zabitých Srbů ze strany Arnautů. Zmiňují se internace Srbů do lágrů v Albánii a Itálii. Někde jsou uváděny i osobní zkušenosti, jako např. kněze, který byl v prištinském a vídeňském lágru.

Z dokumentu lze vyčíst, že albánský organizační výbor v březnu 1944 vystěhoval veškeré srbské obyvatelstvo z vesnice Gornje Dobrevo, přibližně 64 domů, a z Kosova Pole zhruba 126 domů, jejichž obyvatelé zamířili do centrálního Srbska.

Není vynechána skutečnost, že během války byli i poctiví Albánci, kteří měli odvahu Srbům pomáhat, ale takových nebylo mnoho. Uvádí se, že po kapitulaci Itálie nastalo těžké strádání pro srbský národ, neboť „Albáncům Němci dali neomezenou moc“. Dozvídáme se, že Albánci zabili jeromonaha/2 Aleksandra Peroviće, že četník Tichomir Azdejković byl brutálně zabit, jakož i Čedomir Krstić a ostatní. Zprávy v této části jsou obsáhlejší a podrobnější, uvádějí se i jména zločinců. Zmiňují se Srbové, které Němci pověsili a postříleli.

Čtvrtá část, Nová násilí Albánců a komunistického režimu 1946-1982 obsahuje zprávy o stavu po Druhé světové válce na Kosovu a Metochii. Zde nacházíme údaje o tom, jak UDBA (Odbor státní bezpečnosti) zabavovala materiály, které kněží shromažďovali pro Svatý archijerejský synod Srbské pravoslavné církve (SPC), ale také podezření, že někteří kněží donášeli informace o stavu uvnitř Srbské pravoslavné církve pro účely UDBA. Jsou tam zprávy o kácení lesů, chování soudních orgánů atd. Sesterský řád kláštera Devič byl obzvlášť vystavován poškozování, nahánění dobytka do klášterních zásob obilí, výhružkám a fyzickému napadání atp..

V některých zprávách nacházíme údaje o stěhování obyvatelstva s uvedením poznámky, že k němu nedošlo kvůli násilí, nýbrž z ekonomických důvodů. Existují údaje podle jednotlivých far o poválečném stavu, kde jsou jmenovány vystěhované domy, zahynulé osoby, případy zbití, zničené domy a kostely, škoda na dobytku a jiná materiální škoda. Zmiňuje se neslušné chování albánské mládeže vůči srbským kněžím a poukazuje se na rapidní zvýšení porodnosti albánské populace. V této části si lze přečíst, že o násilí občanů albánské národnosti informoval Svatý archijerejský synod v roce 1969 prezidenta SFRJ Josipa Broze Tita, s žádostí o poskytnutí ochrany. O postavení srbského národa na Kosvou a Metochii byl informován i předseda SIV (Svazová výkonná rada) Džemal Bjedić.

Významné jsou zprávy episkopa Pavla, později srbského patriarchy, který neúnavně informoval církevní a státní orgány o albánských zločinech páchaných na Srbech. Episkop Pavel dokázal zprávy, které dostával dobře systematizovat, a následně je zasílal příslušným orgánům, jako například Výkonné radě Autonomní oblasti Kosova a Metochie. Nepřetržitě ve svých zprávách poukazoval na akty šovinizmu, národnostní a náboženské nesnášenlivosti. V knize se objevuje jeho dopis Alii Šukrijovi, předsedovi Předsednictví Socialistické autonomní oblasti Kosovo a Metochie (SAP Kosovo i Metohija), ve kterém ho informuje, že přetrvávající násilí a pocit ohrožení způsobuje stěhování pravoslavného obyvatelstva z území Kosova.

Dále pak episkop Pavle informuje Synod o jednání s Ali Šukrijem, při kterém mu řekl, „že systematický nátlak, který určitý počet občanů albánské národnosti provádí na pravoslavných věřících je hlavní příčinou jejich vystěhování“ což je neústavní a nezákonné, ale že vedle toho jsou vystěhování mnohdy motivována ekonomickými důvody, nezaměstnaností apod..

Pátá část nese název Nová násilí Albánců a komunistického režimu 1983-1988. V této části igumen Sava, představitel kláštera Gorioč, informuje episkopa Pavla, že 3. března 1983 se neznámý mladík pokusil znásilnit mnišku Anu, starou ženu, o čemž episkop Pavel 19. března 1983 informuje Komisi pro vztahy s náboženskými komunitami SAP Kosova a synod SPC. Uvádí se také, že mnišku Heruvimu napadly albánské děti, a že bylo zapáleno seno v klášteře Devič.

Episkop Pavel informoval Výkonnou radu Autonomní oblasti Kosovo o znásilnění ženy a jedné srbské dívky, které spáchali Albánci. Jménem Synodu patriarcha German psal Komisi SAP Kosovo pro vztahy s náboženskými komunitami, kde požadoval odpověď „jsou-li jakékoliv šance, aby se pro srbský pravoslavný národ, jeho majetek a svatyně zajistil pokojný a bezpečný život tak, jak jim to zaručuje ústava SFRJ“.

V Dodatku 1, Statistické údaje o Eparchii rašsko–prizrenské z roku 1948 a 1953, se dočtete, jak episkop Vladimír 8. října 1948 informuje Synod, že v Eparchii řašsko - prizrenské je 84.956 věřících mužů a 84.722 žen, tj. celkem 169 678. Episkop Vladimír, 10. března 1953 archijerejským představitelům tlumočí postoj Synodu, že poskytnutí údajů o náboženství při sčítání obyvatel nemá žádné politické pozadí, nýbrž umožňuje zjištění skutečného stavu náboženství. Uvádí dále, že faráři mají příslušným archijerejům doložit „co možno nejpřesnější údaje o počtu pravoslavných v místních farách“.

V dodatku 2, pod názvem Episkopové XX. století se nacházejí základní údaje o episkopech Serafimu Jovanovići (1928-1945), Vladimiru Rajići (1947-1956), Pavlu Stojčevići (1957-1990) a jeho nástupci Artemiji Radoslavljevići.

Dodatek 3 je seznam dokumentů.

***

Doslov pro srbsko-anglické vydání napsala Kosara Gavrilovićová. V něm uvádí, že v říjnu roku 2008 v klášteře Gračanica dostala od vladyky Artemije požehnání k přeložení srbského originálu do anglického jazyka, aby tento zdokumentovaný materiál byl dostupný i zahraničním badatelům.

„Věříme, že by anglické vydání tohoto materiálu mohlo být užitečné i srbským historikům, publicistům, novinářům a diplomatům, aby své zahraniční kolegy mohli seznámit se skutečným stavem na Kosovu a Metochii během 20. století, zejména v jeho druhé půlce,“ píše Gavrilovićová.

Gavrilovićová vysvětlila, že rozhodnutí publikovat knihu dvojjazyčně přišlo i kvůli tomu, že původní srbské vydání zůstalo v klášteře Gračanica nerozděleno, a tím pádem se nedostalo do rukou širší veřejnosti. Dále píše, že do dvojjazyčného vydání byl přidán jmenný registr. Ke struktuře knihy se Gavrilovičová nevyjádřila.

Ačkoliv nepochybujeme o čestných záměrech zpracovatelů knihy, nutno dodat, že kniha neobsahuje ani zmínku o některých důležitých událostech, jako je například požár v Patriarchátu v Peći, při kterém 16. března 1981 zcela vyhořel starý konak. Požáru 11. března 1981 předcházely studentské demonstrace a v průběhu několika dalších dnů se nepokoje rozšířily na ostatní města na Kosovu a Metochii. [8] Musíme podotknout, že takové opomenutí je nepochopitelné a že ho nelze nijak ospravedlnit. Je zcela neuvěřitelné, že o tom není žádná zpráva episkopa rašsko-prizrenského Pavla, a kdyby taková zpráva skutečně neexistovala, v předmluvě by to mělo být vysvětleno.

V souvislosti s touto událostí se podívejme na dopis patriarchy Germana, zaslaný Dobrivoji Vidićovi. Patriarcha German v dopise Vidiće informuje, že si v časopise Nin z 8. listopadu 1981 přečetl, že kvůli požáru v Pećském patriarchátu byla podána trestní oznámení proti Slobodanu Mikićovi, diplomovanému právníkovi a proti architektovi, který dohlížel na opravu střechy, a dále proti Andreji Kostićovi, dodavateli prací z roku 1976 v Pećském patriarchátu, protože jsou údajně vinni z požáru ve starém konaku.

Postoj patriarchy Germana je takový, že tu šlo o nový způsob „nátlaku na vystěhování Srbů z Kosova“, přičemž patriarcha zavrhuje možnost, že by komíny byly nekvalitně stavěny, neboť v tom případě by k požáru došlo již dříve, a k tomu dodal tvrzení mnišek, že k požáru došlo na dvou místech, vzdálených od sebe více jak 30 metrů.

„Všechno poukazuje na to, že k požáru nedošlo kvůli „závadným“ komínům, které po dokončení prací na střeše konaku v roce 1976 byly schváleny komisí, ale že byl založen lidskou rukou. Čí rukou – je povinností příslušných orgánu zjistit a tuto osobu nalézt.

Dle logiky a zdravého rozumu, požár ve starém klášterním konaku není náhoda, ani nevzniknul z důvodu „zednické chyby“ z roku 1976, nýbrž jde o zlomyslný akt někoho, kdo to v dané chvíli potřeboval“, uvádí se v dopise patriarchy Germana, který na závěr apeluje na Vidiće, aby zabránil vyhánění nevinných osob.

Kromě tohoto případu není v knize uvedena ani zpráva o vraždě Daniela Milinčiće, kterého na matčině klíně zabil Musa Ferati. Nic není napsáno o případu Djordja Martinoviće z Gnjilanu, kterému albánští separatisté 1. května 1985 vpravili hůl s lahví do těla. K tomuto případu se krajně morbidně vyjádřil Stane Dolanc (tehdejší ministr vnitra SFRJ), který na TV Ljubljana v roce 1987 prohlásil, že pro něj je případ Martinović uzavřen, neboť se zranil sám, a dodal, že Martinović je „prvním srbským samurajem, který nad sebou provedl harikiri“. [11]

Srbsko-anglická verze knihy Albánská genocida na Srbech ve 20. století / Dokumenty Archivu eparchie rašsko-prizrenské a kosovskometochijské obsahuje určitý počet důležitých dokumentů, které skutečně mohou posloužit badatelům, ať už domácím či zahraničním. Na tento rozsáhlý projekt však vrhá stín vynechání některých událostí a dokumentů. V případě, že je eparchijský archiv nemá, domníváme se, že bylo nutné v předmluvě poskytnout adekvátní vysvětlení. Proto jsme toho názoru, že před vytvářením konceptu knihy měl episkop rašsko-prizrenský Artemije konzultovat s historikem, kterého by nejdříve seznámil s archivními dokumenty a který by mu pomohl s výběrem látky a zpracováním. V každém případě, existují i zprávy Sáboru, které měly být přečteny a do knihy rozhodně zapracovány.

Na strádání srbské populace v tomto prostoru je nutné z mnoha důvodů neustále upozorňovat, i když dnes existují historici, jako je například Milan Ristović, kteří se domnívají, že by bylo nejpragmatičtější se zcela zříci Kosova, [12] přičemž se z kdovíjakých důvodů, přehlíží albánské úsilí svou expanzi provést na zásadách Prizrenské ligy a teritoriích, které tehdy požadovali.

Zdroj: http://www.nspm.rs/prikazi/albanski-genocid-nad-srbima.html překlad NK

mírně kráceno

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Dimitrije Bogdanović, „Kniha o Kosovu“, Vojensko vydavatelský závod – Národní kniha, Bělehrad 1999, str. 131.

[2] Stejné, str. 154.

[3] Stejné, str.174.

[4] Stejné, str.177.

[5] Stejné, str. 181.

[6] Stejné, str.182.

[7] Jelena Bojović, „Pověsti a živé srbské mýty“ (rozhovor, Dobrica Gajić), Pogledi, číslo 258, červen 2003, str. 20-21

[8] Dimitrije Bogdanović, stejné, str. 293.

[9] Disponujeme fotokopii dopisu, který 23. listopadu 1981 zaslal patriarcha German předsedovi Předsednictví SR Srbska Dobrivoji Vidićovi.

[10] Dimitrije Bogdanović, stejné, str. 298.

[11] http://www.riznicasrpska.net/istorija/index.php?topic=21.0

[12] Milan Ristović, „Historie a každodennost“, Vreme, číslo 1102, 14 února 2012, str. 44-46.

**********************

/1 Rája – společenství křesťanských poddaných v osmanské říši

/2 Jeromonah - mnich ve východních křesťanských církví, který je vysvěcen na kněze.

Archimandrita - (z řec. αρχιμανδριτης [archimandrités], jež je složeninou řeckého αρχι [archi], αρχε [arche] - řecká předpona vyjadřující vznešenost či nadřízenost, a μανδρα [mandra] - "uzavřené místo") - termín ve východním křesťanství (pravoslaví) označující představeného, kterého biskup ustanovil k dohledu nad několika kláštery a jejich představenými (igumeny), nebo označující představeného významného kláštera, nebo užívaný jako čestný titul bez vazby na jakýkoliv klášter a udělovaný na znamení respektu a vděčnosti za jejich službu Církvi. Nositelé titulu jsou téměř vždy kněží.

Igumen - (z řec. ηγόυμενος [hégúmenos] - "vůdce", "představitel") - ve východních (pravoslavných) církvích titul pro představeného klášterního společenství, ekvivalent západního opat. Igumen nemusí být klerikem.

http://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=437


Kniha v srbštině a angličtině je na adrese:

http://srbinaokup.info/portal/images/stories/izdavastvo/Siptarski_genocid.pdf