Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 1214 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Spisovatelka Hejkalová napsala o Kosovu a schytala to ze všech stran Tisk Email

Sobota, 21. prosince 2013



V tištěných Literárkách č.48 vyšel v pravidelné rubrice „Dopis z…“ text spisovatelky Markéty Hejkalové. Její dopis z Kosova vyvolal bouřlivé reakce a následnou diskusi nyní zveřejňujeme. Hlavním jablkem sváru se stal tzv. žlutý dům (na snímku). Nejprve však Dopis z Kosova:


Milí čtenáři Literárních novin,
tentokrát vás zdravím (po návratu) z Kosova – ale možná víc než o Kosovu chci psát o předsudcích a relativitě časových určení.
V Kosovu jsem byla proto, že tam v překladu do albánštiny vyšla moje knížka Důkazy jejího života (která se v Kosovu částečně odehrává). Kosovo, nejmladší stát

Evropy, u nás nemá nejlepší pověst. Paní v pojišťovně mě před cestou upozornila, že pojistka nekryje úrazy způsobené válkou, pan prezident o Kosovu mluví jako o nebezpečné enklávě islámu v Evropě (zvlášť až se spojí s tzv. Velkou Albánií), statistiky uvádějí čtyřicetiprocentní nezaměstnanost, nemluvě o donekonečna omílaných starých klišé o obchodování s lidskými (srbskými) orgány.

Přijížděla jsem do Kosova z Albánie po nové supermoderní dálnici, za okny se míhaly trojjazyčné nápisy (albánsky, srbsky a anglicky), rádio v autě hovořilo (anglicky) o klidném průběhu doplňkových komunálních voleb na severu země, nabádalo (srbsky) řidiče, aby přezuli zimní pneumatiky, a hrálo (albánsky) tklivé písně, jako stvořené pro melancholický podzimní večer.
Ale protože byla tma, opravdové Kosovo jsem neviděla. Představovala jsem si, že bude podobné Albánii, a ta mi připadala středomořsky veselá, orientálně chaotická, chudá a plná usměvavých a výrazných lidí, ale přece jen někdy poznamenaných dlouhou komunistickou izolací a zahleděných do svého albánského světa.
Druhý den jsem v Kosovu – už za světla – zjistila, že možná ne všechno, ale leccos je jinak.
V Prištině se mi moc líbila výstavní pěší zóna, nová katolická katedrála Matky Terezy s věží připomínající renesanční zvonice italských kostelů, areál univerzity nebo národní knihovna, v níž se konala prezentace mé knihy. Této stavbě chorvatského architekta Andriji Mutnjakoviče z roku 1982 se přezdívá kosmodrom a prý byla dokonce zařazena mezi deset nejošklivějších staveb světa, ale rozhodně není fádní. Cestou jsem viděla i několik mešit – ale rozhodně méně než při průjezdu Němec-kem.
Za necelé dva dny jsem v Kosovu zahlédla jen dvě ženy v muslimských šátcích. Ve Vídni, ale třeba už i v Praze je jich mnohem víc. Setkala jsem se tu s mnoha lidmi spjatými s literaturou. Lidé mé generace a starší (například předseda kosovského PEN klubu básník Basri Capriqi nebo bývalý poradce prvního kosovského prezidenta Ibrahima Rugovy Ibrahim Berisha) mě příjemně překvapili otevřeností a tolerancí – možná proto, že byli z dob bývalé Jugoslávie zvyklí žít ve světě, v němž se nemluví jen jedním jazykem a neexistuje v něm jen jedna pravda. Lidé mladších generací (ministr kultury Memli Krasniqi a hlavně nakladatel mé knihy Xhemajl Avdyli, jimž oběma bylo něco málo přes třicet) byli radikálnější. Nakladatelova manželka Adelina mi téměř se slzami v očích vyprávěla, že Srbové za války zabili 56 jejích příbuzných – a o chvíli později mi začala vesele líčit, že se jako zaměstnankyně místního úřadu musí učit srbsky a že ji to moc baví. Mladí lidé ovšem zažili už jen stinné stránky bývalé Jugoslávie – devadesátá léta, kdy Miloševič zavřel všechny albánské školy včetně základních a oni se učili vlastně nelegálně, soukromě, po bytech. Po válce se situace samozřejmě změnila, ale lidé s kosovským pasem přesto mohou bez víza vstoupit jen do čtyř zemí na světě: Albánie, Makedonie, Černé Hory a Turecka. To je velký rozdíl proti generaci rodičů a prarodičů, která za bývalé Jugoslávie – před válkou – mohla volně cestovat po celém světě.
Po válce... vždycky, když jsem ten obrat v Kosovu slyšela, jsem si musela připomenout, že to znamená po roce 1999, a ne po roce 1945 jako u nás. Nakladatel mi hrdě představil svého sedmiletého syna a zdůraznil, že se narodil už po válce, do lepšího světa. Syn, Bljondi, se mě vesele (a drze) hned zeptal, kolik mi je let. „Já jsem se taky narodila po válce,“ zasmála jsem se. Chvíli mě zkoumavě pozoroval, ale pak zavrtěl hlavou: „To ti nevěřím.“ Nepotěšilo mě to, ale dobře udělal.
Milí čtenáři Literárních novin, přeji vám, abyste neměli předsudky a nevěřili všemu, co vám někdo napovídá.
A moc vás zdravím už zase z milé a bezpečné Vysočiny.

Markéta Hejkalová, spisovatelka

---------------------------------------------------

Reakce

Vážený pane šéfredaktore, 

poměrně často a s potěšením čtu Váš list, ale ve Vašem čísle 48 z 28. listopadu (které jsem dostal opožděně) mě celkem šokoval Dopis z Kosova paní Markéty Hejkalové, spisovatelky (dosud jsem ji znal jako erudovanou překladatelku Mika Waltariho, např. z jeho knih „Šťastná hvězda“, „Krvavá lázeň“ aj.). Při čtení jejího dopisu jsem si téměř maně vzpomněl na to, jak nacisté líčili Terezín jako šťastné rekreační město, s fotbalem, kavárnami, přátelskými rozhovory. Vždyť paní Hejkalová popisuje Kosovo mnohem růžověji než západní média. A divím se, že necitovala výmysly např. prezidenta Clintona o „desetitisících povražděných Albánců na Kosovu“ (tiskovka před Bílým domem 25. 6. 1999), Davida Scheffera (vyslance USA pro válečné zločiny) o více než 100 000 zmizelých a zřejmě mrtvých („feared dead“) Albáncích, zatímco Los Angeles Times 11. listopadu 1999 uvedly dohromady 2 108 objevených mrtvol všech národností. Zarazila mě například věta paní Hejkalové (cituji) „nemluvě o donekonečna omílanými starými klišé o obchodování s lidskými (srbskými) orgány“. Domnívám se, že zprávy švýcarského vyšetřovatele Dicka Martyho pro Radu Evropy o těchto hrozných zločinech vypovídaly jednoznačně, mluvila o nich i hlavní prokurátorka z Haagu Carla del Ponteová. Držet zajaté Srby, ale i Romy jako králíky a zabíjet je, když potřebujete prodat některý jejich orgán (většinou to byly zřejmě ledviny), nelze nazvat „donekonečna omílanými starými klišé“. Paní Hejkalová zřejmě nemá ponětí o tom, že důkazný materiál, nebo jeho většina, byly v ICTY v Haagu „jaksi“ zničeny, bez většího vysvětlení. Paní Hejkalová dále zřejmě nemá ponětí o „paralelním státě“ kosovských Albánců, kteří ZÁMĚRNĚ měli své školy, dokonce i jakési své zdravotnictví, a neuznávali srbské instituce. Takže školství v Kosovu zakázané nebylo! 

Je poněkud trapné, když někdo dělá závěry a popisuje složitou situaci v krajně citlivé oblasti plné dezinformací, na základě jen dvou dnů pobytu. A nejen paní Hejkalová, ale i většina ostatních o Kosovu a Metohiji píšících, vůbec neuvádějí skutečnost, že v roce 1998, když už UCK na Kosovu mnohem víc střílela a zabíjela, probíhala akce srbského ministerstva zdravotnictví a WHO, během níž bylo proti dětské obrně na Kosovu a Metohiji naočkováno na 100 000 děti (albánských, romských, srbských atd.), proti čemuž se Albánci na počátku stavěli. A také lidé informovaní z rychlíku opomenuli uvést, jak obrovsky se zvýšilo průměrné dožití Albánců a Albánek na Kosmetu od 1952 do 1982, pro ženy ze 45 na 71, u mužů ze 49 na 68 let, a že to bylo v rámci zdravotnictví za peníze svazové Republiky Srbsko. 

Srdečně zdravím

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc. 

------------------------------------------------

Odpověď Markéty Hejkalové

Vážený pane profesore, 

mrzí mne, pokud se Vás dotkla moje poznámka o obchodování s lidskými orgány. Domnívám se, že ono podezření sice bylo několikrát vysloveno a vyšetřováno na nejrůznějších úrovních, ale nikdy nebylo prokázáno, proto jsem psala o donekonečna omílaných klišé. Rozhodně jsem nechtěla zlehčovat ničí utrpení, a pokud to tak vyznělo, omlouvám se, měla jsem pečlivěji volit slova. Ale mě se také dotklo, že srovnáváte můj dopis s nacistickou propagandou. Důležité je slovo dopis. Nenapsala jsem a ani jsem nechtěla napsat objektivní reportáž či zprávu o Kosovu a srbsko-albánských vztazích. Napsala jsem dopis, subjektivní, založený jen na mých (přiznaně letmých) dojmech, setkáních, rozhovorech. A v Kosovu se mi líbilo právě proto, že jsem kolem sebe vnímala otevřenost, vědomí, že neexistuje jen jedna pravda, větší zájem o budoucnost než minulost. Ale netvrdím, že tak musí Kosovo vnímat každý. 

Jsem ráda, že se Vám líbily mé překlady Waltariho – vždyť právě v Krvavé lázni a Šťastné hvězdě píše mj. o tom, jak je historie mnohdy paradoxní a nespravedlivá, a cestu vidí v obyčejném lidském životě, oproštěném od ideologií, které manipulují myšlením milionů lidí v zájmu pochybných a pomíjivých mocenských cílů. Waltari vycházel z finské zkušenosti. Finsko bylo nespravedlivě napadeno Sovětským svazem a zataženo do války, kterou si nepřálo, a v této válce bylo poraženo. Dokázalo se ale smířit s realitou a se ztrátou Karélie, kterou (možná podobně jako Srbové Kosovo) považovalo za kolébku své národní kultury – a získalo za to mnohem víc: uchovalo si svobodu, samostatnost a prosperitu. 

Budu velmi ráda, pokud si přečtete i mou knihu Důkazy jejího života – právě kvůli ní jsem se  v Kosovu octla. 

Vážený pane profesore, přeji Vám hezký víkend a celý předvánoční čas a srdečně Vás zdravím.   

Markéta Hejkalová

------------------------------------------------

Co nám to ty Literárky napsaly?

PROTESTNÍ DOPIS
Václava Dvořáka redakci Literárních novin

Vážený pane šéfredaktore,

vážené dámy a pánové v redakci Literárních novin,

jsem více méně pravidelným čtenářem vašeho listu a jsem už zvyklý na to, že s autory některých článků se více méně ztotožňuji a s některými občas nesouhlasím. Jde ale vesměs o hodnocení osobního výkladu skutečnosti a ne o fakta. Musím ale touto cestou vyjádřit svůj hluboký nesouhlas s článkem paní spisovatelky Hejkalové, který napsala po své návštěvě Kosova.

Paní Hejkalová mne pobouřila především zlehčováním a pochybováním o skutečnostech, které jasně hovoří o zločinném pozadí kosovsko-albánské politiky. Nejde přitom o žádné „klišé“ jak se nám snaží paní Hejkalová namluvit. Ignorování faktu, že vedoucí představitelé kosovsko-albánské mafie, kteří dnes zaujímají vedoucí pozice v ilegálně vyhlášeném státu „Republika e Kosovës“, obchodovali v roce 1999 v měsících následujících po okupaci Kosova s lidskými orgány zajatých a unesených občanů Jugoslávie, je cynické a velmi zarážející. Zprávu o těchto zločinech přinesl švýcarský právník Dick Marty ve zprávě, kterou jako expert vypracoval pro Radu Evropy. Tyto skutečnosti potvrdila i bývalá hlavní žalobkyně haagského soudu ICTY švýcarská prokurátorka Carla del Ponte. A tak se ptám, jak si může žena - česká spisovatelka -- dovolit zlehčovat utrpení a smrt obětí téhle kanibalské činnosti albánských teroristů?

Knížku paní Hejkalové jsem nečetl, nemohu jí tedy posoudit, ale přístup paní spisovatelky ke kosovským reáliím je burcující. Vedle cynických pochybností o vraždách, které páchala UČK pro kšeft s lidskými orgány mi v jejím textu vadí některá další tvrzení.

Směšné jsou například pochybnosti paní spisovatelky o přítomnosti militantního islámu na Kosovu. Omluvou pro paní spisovatelku nemůže být jízda po Kosovu v noci a za tmy. Vždyť druhý den jezdila a chodila za světla, a tak si mohla všimnout například internetových kaváren, které byly vybudovány za saúdské peníze a ve kterých se děvčata-správkyně kavárny musejí pohybovat celá zahalená v zelených hidžábech, protože je z každého monitoru sledují in-line kamery donátorů ze Saúdské Arábie. Jednu takovou kavárnu najdete hned pod kopcem, na kterém byli posádkou naši a slovenští vojáci v Šajkovci. Stejně tak si měla všimnout desítek nově vybudovaných mešit s minarety, které za poslední roky vyrostly po celém Kosovu jako houby po dešti, opět za peníze šejků ze Zálivu je staví místní „mešitostav“. Paní Hjekalová mohla také zaznamenat přítomnosti cca 200 kosovsko-albánských dobrovolníků v žoldnéřských oddílech ničících v těchto dnech sekulární Syrskou arabskou republiku. Mnozí z kosovsko-albánských bojovníků džihádu už v Sýrii padli a jejich jména i s adresami přinesla světová media. Ostatně i mnohé vraždy spáchané Albánci z UČK na Srbech během válečné kampaně 1998-99 vykazují všechny rysy muslimského válečného ritu – znetvořená těla obětí, usekané hlavy a údy nebo kleštění zajatců před popravou stětím.

Dále mne irituje slepá víra paní spisovatelky Hejkalové v to, co jí kdejaký kosovský Albánec namluví. Například zmínku o 56 zabitých příslušnících jedné kosovsko-albánské rodiny paní spisovatelka nijak nekoriguje. Byli-li mezi kosovskými Albánci zaznamenáni mrtví, pak šlo z převážné části o členy teroristické UČK, kteří padli v boji s pravidelnými jednotkami jugoslávského státu. Byla přece občanská válka, kterou vyvolala UČK a ne Miloševič. Jestli na srbské straně došlo ke zločinům proti albánské populaci Kosova a Metochie, pak k nim došlo po zahájení bombardování, kdy díky agresi NATO a akcím UČK ztrácela federální vláda nad některými oblastmi jihosrbské provincie kontrolu. Zločiny na srbské straně byly srbskými úřady vyšetřovány a pachatelé souzeni. Na albánské straně se nic takového nikdy nestalo a zločinci proto mohou zaujímat i vysoké posty v policii, armádě, parlamentu i vládě „samostatného“ Kosova. Nikdo nebyl také potrestán za pogrom zorganizovaný proti zbytku srbské a cikánské populace na Kosovu a Metochii v březnu 2004. A to je přitom Kosovo pod stálou kontrolou orgánů OSN (mise UNMIK) a Evropské unie (mise EULEX) a dělo se tak za přítomnosti vojsk mnoha evropských demokratických států pod velením NATO!

Nemohu si odpustit malou poznámku: informace poskytované kosovskými Albánci je nutno brát s velkou rezervou a prověřovat si je. Na pravdomluvnost kosovských Albánců nechť se paní spisovatelka optá kteréhokoli z našich vojáků či policistů, kteří na Kosovu sloužili či slouží. Bude to pro ni jistě poučný rozhovor.

Dále musím přičinit ještě druhou malou poznámku: rodinné jméno Avdyli je v albánském prostředí početné a pojem rodina je na Balkánu u všech tam žijících národností chápán ve velmi širokém měřítku, tedy asi jako kdyby všichni naši Nováci prohlašovali, že jsou jedna rodinu. Takže psát o 56 mrtvých v jedné rodině potřebuje silnou korekci a podrobnosti, a to paní spisovatelka nedělá – prostě soucitně vypustí číslo a nechá ho viset ve vzduchu.

Paní spisovatelka také píše o ošklivé budově knihovny v Prišitně, kterou navrhoval chorvatský architekt. Má pravdu, je to ošklivá stavba. Ve své jednostranné zaujatosti ale paní Hejkalová zapomněla napsat, že prištinská univerzita i její knihovna byly postaveny z peněz srbského republikového rozpočtu a z jugoslávského federální rozpočtu a že to byl dar albánské národnostní menšině žijící v Srbsku. Stejně jako filmové ateliéry na kopci nad Prišitnou. Dnes už se tam albánsky mluvené filmy netočí. Nejen proto, že peníze ze srbského státního rozpočtu na Kosovo už netečou, ale také proto, že v ateliérech 14. rok sídlí vrchní velení okupačních sil KFOR. Mimochodem, tak moderní byť vzhledově ošklivou univerzitu neměli a možná dodnes nemají ani v rodné Albánii a filmové ateliery jak by smet! Obě instituce měly sloužit ke kulturnímu povznesení albánské menšiny v srbské republice. Odměnou za tuto snahu byly vraždy Srbů a dalších nealbánců a rozdmýchání občanské války. Uvědomuje si to vůbec paní spisovatelka?

Paní Hejkalová také píše o tom, že Miloševič zavřel Albáncům školy. To ale přece není pravda! Vždyť Albánci na Kosovu a v Metochii sami odmítli školy jugoslávského resp. srbského státu a začali si organizovat svoje ilegální školství, a to dávno před nástupem Miloševiče do funkce! Představený prištinské židovské obce a známý kosovský historik Čedomir Prlinčevič to trefně nazval bojkotem. Cílem bojkotu byla mimo jiné indoktrinace mladých kosovských Albánců nacionálním blouzněním a mezietnickou nenávistí. Právě to pak vedlo až k ozbrojenému povstání proti multietnickému a multireligioznímu státu, k etnickým čistkám, k vraždám a genocidě všeho, co je nealbánské, a taky k tomu odpornému obchodu s lidskými orgány zavražděných lidí. Dalším bojkotem postihli kosovští Albánci i zdravotní systém a ohrozili tak své vlastní lidi včetně dětí. Schválně jako svědka uvádím pana Prlinčeviče, který není Srb, ale Žid, a musel své rodné Kosovo opustit ze stejných důvodů, jako statisíce jugoslávských občanů mnoha nealbánských národností. Goranci, Aškaliové, Egypčani, Turci, Romové, Chorvaté, Čerkezové a další museli opustit svou rodnou zem a svoje domovy, aby nepadli za oběť UČK, resp. svým albánským sousedům. Rozhovor s panem Prlinčevičem, který mimochodem vřele doporučuji k přečtení i z jiných důvodů, byl otištěn 12. dubna 2012na kosovoonline.net.

Paní Hejkalová, bývalá česká diplomatka, naprosto ignoruje fakt, že Kosovo a Metochie je okupované srbské území, které vzniklo hrubou agresí členských zemí NATO proti suverénnímu státu bez souhlasu OSN a při demagogickém zneužití hesla o „ochraně lidských práv“. Dále ignoruje fakt, že kosovští Albánci organizovaní v UČK od samého počátku až do těchto dnů hrubě porušovali a porušují zásady civilizovaného soužití národů a národnostních menšin, že se dopouštěli válečných zločinů genocidního charakteru a že doteď utiskují zbytky nealbánského obyvatelstva a nutí je žít doslova v ghettech. V Prištině to možná na první pohled vidět není, protože město dříve obývané napůl srbským obyvatelstvem je dnes díky UČK a NATO etnicky „vyčištěné“. Mohla si ale všimnout rozvráceného a znesvěceného pravoslavného hřbitova při příjezdu do Prištiny, na kterém se válejí rozmlácené kamenné náhrobky mrtvých Srbů, Černohorců a Makedonců v hromadách navozeného odpadu a zvířecích kostí – pro kulturního člověka neuvěřitelný a naprosto zdrcující pohled.

Paní Hejkalová také pochvalně píše o pěkné moderní dálnici vedoucí z albánské Tirany až do Prišitny. Ale ani tady paní spisovatelka nevidí nebo nechce vidět pozadí. Vždyť to je přece první stavba spojující regiony dlouho plánované Illridy, u nás známé spíš pod pojmem Velké Albánie. Dálnice je postavena z našich evropských peněz a spojuje Albánce s Albánci a ne s Evropou. Mimochodem vznik Iliridy počítá s dalším terorem vedoucím k odtržení velkých částí Makedonie, Černé Hory, severního Řecka a několika dalších oblastí centrálního Srbska. Albánci o tom mluví otevřeně, svolávají na to konto konference a zvou na ně novináře a diplomaty. Jak to, že o tom bývalá česká diplomatka píšící o Balkánu nic neví? Nebo ví a neříká?

Všem z vaší redakce, kteří by nad těmito řádky mohli nevěřícně zakroutit hlavou, protože jsou třeba stále infikováni válečnou protijugoslávskou a protisrbskou propagandou, nebo články samozvaných českých „balkanologů“, nabízím účast v poznávacím autobusovém zájezdu na Kosovo, který naše občanské sdružení pořádá každý rok. Na rozdíl od paní spisovatelky náš autobus jezdí po Kosovu a Metochii pouze za denního světla, a to i z bezpečnostních důvodů, a proto je na vše dobře vidět. Na zájezdu ukazujeme stinné stránky života Nealbánců v okupované srbské provincii pod nadvládou albánských extremistů. Ukazujeme barbarsky zničené pravoslavné kostely a kláštery, často vedené na seznamech UNESCO, ukazuje zničené a znesvěcené hřbitovy, hroby zabitých srbských dětí i například místo velkého mediálního podvodu, který se jmenuje Račak a který posloužil jako výmluva pro dlouho plánovanou agresi států NATO proti Jugoslávii. Při rozhovorech se srbskými a romskými obyvateli ghett si můžete ověřit, kdo manipuluje fakty a kdo opravdu na Kosovu trpěl a trpí, a možná, jste-li talentovaní, najde i látku k silným literárním příběhům, které si nemusíte cucat z prstu v přítmí vašeho domácího počítačového koutku. Upřímně zvu i paní spisovatelku Hejkalovou. Jako zahřívací kolo při čerpání informací o Kosovu navrhuji internetovou adresu www.kosovoonline.net (či www.kosovoonline.cz).

Ostatně serioznímu rozboru kosovské otázky byste mohli věnovat na stránkách Literárek trochu místa. Je to neuralgické a přitom signifikantní místo a mnohé prozrazuje i na naši současnou Evropu.

V Praze 4. prosince 2013 s úctou a pozdravem

Mgr. Václav Dvořák

předseda občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu a Metochii

------------------------------------------------


ODPOVĚĎ Markéty Hejkalové

Vážený pane Dvořáku,

především mě velmi mrzí, pokud se Vás dotkla moje poznámka o obchodování s lidskými orgány.  Domnívám se, že ono podezření sice bylo několikrát vysloveno a vyšetřováno na nejrůznějších úrovních, ale nikdy nebylo prokázáno, proto jsem psala o donekonečna omílaných klišé. Rozhodně jsem nechtěla zlehčovat ničí utrpení a pokud to tak vyznělo, omlouvám se, asi jsem měla pečlivěji volit slova.
Ostatním Vašim výtkám chci ale oponovat především tím, že jsem nepsala a nechtěla psát objektivní zprávu, nýbrž dopis, tedy věc velmi osobní (byť v tomto případě nebyl určen jedinému člověku, ale čtenářům Literárních novin) a založenou právě na subjektivních dojmech, na tom, co kolem sebe vidím a vnímám, na rozhovorech s lidmi. Nevydávám se za znalce Kosova a už vůbec ne politiky západního Balkánu, neskrývám, že jsem v Kosovu strávila necelé dva dny, ani že jsem byla pouze v hlavním městě Prištině. Psala jsem o tom, jak jsem Kosovo během té letmé cesty vnímala já. A já jsem skutečně viděla jen několik malých mešit, zato velkou katolickou katedrálu Matky Terezy, skutečně jsem viděla jenom dvě ženy v muslimských šátcích (o týden později ve Vídni jsem zahalených žen opravdu viděla mnohem víc -- přiznávám ovšem, že jsem v Kosovu nebyla v žádné internetové kavárně), skutečně jsem v rozhovorech s lidmi a vůbec v celkové atmosféře v Prištině cítila otevřenost a snahu o to, aby v budoucnu spolu Albánci a Srbové v Kosovu žili v míru. Je ale pravda, že jsem hovořila vesměs s lidmi spjatými s literaturou a že nemohu tento svůj dojem dokázat žádnými exaktními argumenty.
Ale opakuji, že o to mi ani nešlo. Domnívám se totiž, že ve válečných konfliktech nemá pravdu nikdo -- nebo možná má, ale vůbec na tom nezáleží. Národy, které jsou stvořeny nebo odsouzeny, aby žily vedle sebe, se nemohou rozejít tak jako lidé, když jejich soužití nefunguje. Musí spolu žít, a klíčem k tomu není minulost, nýbrž budoucnost. A mně se zdá, že nejenom v Kosovu, ale ani v Srbsku, kde jsem byla loni, zejména mladé lidi minulost už tolik nezajímá. Chtějí být součástí Evropy, chtějí žít, chtějí cestovat... a to je podle mého názoru jediná cesta, jak se vyrovnat s bolestnou minulostí.
Mimo jiné i to jsem chtěla svým dopisem vyjádřit. Mrzí mě, pokud se mi to nepodařilo. Určitě bych podpořila Váš návrh, aby Literární noviny věnovaly trochu místa polemice o Kosovu -- jen bych se asi ohradila proti slovům o „ilegálním vyhlášení státu“ -- Česká republika, stejně jako většina dalších členů Evropské unie, přece Kosovo uznala a já se -- nejen jako bývalá diplomatka -- domnívám, že zahraniční politika demokratického státu má mít svou kontinuitu a jednou přijatá rozhodnutí nemají být ex post zpochybňována.
Děkuji za pozvání na zájezd po Kosovu a Metohiji -- a já si Vám naopak dovoluji doporučit k přečtení svou knihu Důkazy jejího života -- snad Vás přesvědčí přinejmenším o tom, že k cynismu mám opravdu daleko.
Se srdečným pozdravem

Markéta Hejkalová

------------------------------------------------

POLEMIKA POKRAČUJE

Vážená paní Hejkalová,

děkuji vám za reakci na můj protest. Ani k ní si však nemohu než neodpustit pár slov připomínek.

Píšete, že podezření, že vrchní velitelé kosovsko-albánské UČK byli zapleteni do obchodu s lidskými orgány, které získávali vražděním zajatých Srbů a Romů je jen několikrát vyslovené podezření, které nikdy nebylo prokázáno.

Máte pravdu, prokazování jde ztěžka, protože strany, které mají při vyšetřování spolupracovat, nespolupracují. Jde především o Kosovo a Albánii. Nespolupracují stejně jako v případu zmizelých českých studentů (Michal a Honza Pavelkových a Lenka Tučková, rok 2001, vesnice Theth, severní Albánie). Odborným týmem byly odebrány vzorky ze zakrvácených zdí tzv. Žlutého domu a použitý zdravotnický materiál z „operačního sálu“. Žlutý dům je jedna z inkriminovaných lokalit v severní Albánii, které zpravodaj Rady Evropy Dick Marty označil za místa, kde byly orgány odebírány. Nasbíraný a zajištěný materiál ze Žlutého domu měl sloužit k určení DNA obětí a tím i jejich identifikaci. Německými vyšetřovateli haagského soudu ICTY však tyto materiály byly zničeny! Stejně tak je příznačné „mizení“ svědků těchto událostí. Na vyšetření obchodu s orgány není zájem ani ze strany dnešního kosovsko-albánského vedení, ani ze strany Albánie, NATO, vedoucích představitelů EU a soudu v Haagu. Vyšetřování postupuje zdlouhavě a některé země a instituce oznámily, že budou raději vyšetřovat samy. Jedná se především o Srbsko, pak o Rusko a v neposlední řadě právě o zmíněnou Radu Evropy. Jak jistě víte, Rada Evropy je orgán nezávislý na NATO a Evropské unii, tedy na organizacích, které si „Republiku ë Kosovo“ vymyslely, agresí prosadily a nyní nad zločinci z UČK, kteří obsadili vysoké státní funkce, drží ochranou ruku. Udělejte si, prosím, úsudek sama, zda kosovsko-albánský obchod s lidskými orgány je pouhé „donekonečna omílané klišé“ nebo důvodné podezření ze spáchání zločinů, jejichž vyšetření brání dnešní mocní.

Dále zmiňujete otevřenost a snahu, kterou jste „cítila“ v Prišitně, aby Albánci a Srbové spolu žili v míru. Velmi hezký a ušlechtilý cíl, pěkná myšlenka. Musím vás ale upozornit, že toto vpravdě „stále omílané klišé“ slýchám od Albánců často. Když jim ale řeknete, především funkcionářům ve vládě či na radnicích, aby udělali něco konkrétního pro návrat vyhnaných Nealbánců, svých bývalých spoluobčanů, narazíte. Když budete chtít po albánském starostovi na Kosovu, aby například prostřednictví městského rozhlasu pozval Srby a Romu živořící v ghettu, do města, a aby zároveň vyzval albánské spoluobčany, aby Srbům a Romům, svým sousedům, vyšli vstříc, neudělá to ani omylem. Frází o soužití a multikulti společnosti bude mít ale stále plnou hubu. Když budete chtít, aby Albánec, který usurpuje srbský byt či dům, ho vyklidil a předal právoplatnému majiteli, který se chce vrátit, opět narazíte. Dokud na Kosovu nebude platit právo civilizovaných zemí a dokud toto právo nebude vymahatelné, dokud na vysokých postech na Kosovu budou váleční zločinci a teroristé, pak nebude samozřejmě mezi Srby a Albánci žádná idylka. Dokud bude mezinárodní společenství tolerovat rasistické a šovinistické štvaní proti Srbům a dalším Nealbáncům, pak těžko můžeme mluvit o civilizovaném soužití. Hledět do budoucnosti a nemít přitom vyřešenu minulost ani současnost, nemít potrestané válečné zločiny, to je prostě pošetilé.

Na srbské straně je společné mírové soužití s jinými národy a národnostmi normou. Albánci žijící v Srbsku, a je jich tam několik desítek tisíc, ani v době bombardování ani po něm nezažili ani jako kolektiv ani jako jednotlivci žádné ústrky. Jestli víte o nějakém případu, dejte mi vědět. Já o něm doposud neslyšel.

Nevím, jak jste přišla na onu myšlenku, že „ve válečných konfliktech pravdu nemá nikdo, nebo možná má, ale na tom nezáleží“. Copak Finové neměli pravdu, když se vzepřeli Stalinovu útoku a rozhodli se bránit válkou? Copak Angličané a Spojenci neměli pravdu, když se postavili Hitlerovi a Japoncům? Zločin zůstane zločinem a postavit se mu i krajním aktem, jakým je válka, je přece správné a pravdivé. Byl bych tedy rád, kdybyste nepodléhala postmoderním pseudofilosofickým úvahám a použila hlavu a srdce. Kdyby totiž „na tom nezáleželo“, tak by tu dnes byl Reich a nebyl by tu ani jeden Žid, ani jeden Slovan.

A teď ještě k tomu tématu legálnosti či nelegálnosti „samostatného Kosova“. Jako diplomatka, byť bývalá, přece musíte vědět, že existuje mezinárodní právo. Jeho součástí je např. Charta OSN, Charta NATO, dále dohody, kterým se říká Helsinské a pro jejichž nedodržování bývalým komunistickým režimem vznikla u nás Charta77. Orgánem Organizace spojených národů je Rada bezpečnosti, ve které zasedají zástupci velmocí. To vše dohromady tvoří v Evropě rámec mezinárodních vztahů a mezinárodní koexistence. Jestliže státy NATO bez souhlasu OSN přikročily k bombardování Jugoslávie, a to pod vylhanou záminkou, byla to agrese, tedy mezinárodní zločin. Jestliže po 78 dnech leteckého teroru byla v Kumanovu podepsána dohoda, ve které se jasně říká, že Kosova a Metochie je součástí Srbska, a jestliže tento fakt stvrdila i Rezoluce č.1244 Rady bezpečnosti OSN, pak to jsou závazné mezinárodní dohody a jakýkoli akt, který jde proti nim a hrubým způsobem je porušuje (jako například samovyhlášení „Republiky ë Kosovo“ a její následné uznání některými jinými státy), tak je to porušení mezinárodního práva, tedy ilegální čin. Hranice v Evropě se od roku 1975 mohou měnit pouze dohodou zúčastněných stran a to dobrovolně - viz Helsinský závěrečný akt. A tak se vás tedy ptám: je „samostatné Kosovo“ legální, či ilegální stát? Je české uznání nezávislého Kosova legální, či ilegální čin?

To, že Česká republika „samostatné Kosovo“ uznala je spíš ukázkou našeho mizerného stavu. Poslanecká sněmovna na začátku roku 2008 zavázala vládu ČR, aby nečinila žádné kroky, které by šly proti Rezoluci 1244. Topolánkova vláda na návrh ministra Schwarzenberga však tuto závaznou deklaraci české Sněmovny porušila. Pan Schwarzenberg mi řekl, že jej k tomu přiměl Topolánek. Lidé kteří tehdy byli kolem Topolánka na oplátku tvrdí, že to byla iniciativa Schwarenberga. Prostě nějak se k tomu nemá ani jedna strana. Velvyslanectví v Prišitně nikdy nebylo obsazeno českým velvyslancem, protože osoby, které tam byly jako vedoucí zastupitelského úřadu, nebyly do funkce řádně jmenovány prezidentem ČR. Náš nový prezident tento stav bude asi těžko měnit, protože i pro něj je Kosovo ilegálním státem. Celá situace okolo českého uznaní Kosova je jen ukázkou toho, co se stane, když si národ jako my, nechá dělat zahraniční politiku od cizáka, který nemá ani maturitu, který se veřejně přiznává k nemravnostem (korupce, nevěra), který organizuje krádež státního majetku (150 miliard tzv. církevních restitucí) a který co může, to prospí. Mimochodem: velké mnohonárodní státy stejně jako státy s většími národnostními menšinami Republiku ë Kosovo nikdy neuznají. Veřejně to deklarovaly Čína, Indie, Rusko, v EU pak Rumunsko, Kypr, Španělsko a Slovensko.

Moc rád si přečtu vaši knihu, kterou mi doporučujete. Upřímně se ale bojím, aby na mne z ní nevykoukl nějaký ten falešný humanismus, frázovitý multikulturalismus či něco podobně módního. Za výtečné překlady Waltariho však velmi velmi děkuji.

Přeji hezký den

Václav Dvořák

Přátelé Srbů na Kosovu a Metochii, o.s.

------------------------------------------------

Vážený pane Dvořáku,

já se opravdu necítím kompetentní k tomu, abych v této diskusi pokračovala. Jen chci říct k Vaší zmínce o Finsku - to je přesně ono. Finové byli Sovětským svazem napadeni nespravedlivě, to snad nikdo nemůže zpochybňovat. Bránili se - a prohráli. A po válce se smířili se stavem věcí a s tím, že jim nezbývá nic jiného, než žít se svým odvěkým nepřítelem v míru. Samozřejmě za cenu ústupků a kompromisů, ale klady (tedy svoboda a samostatnost Finska, byť do jisté míry omezená) převažovaly nad zápory.

Vše dobré Vám přeje

Markéta Hejkalová

------------------------------------------------

Paní Hejkalová už nechce pokračovat v korespondenci. Jako znalkyně prostředí Kosova a Metochie se cítí nekompetentní. Ale jako bývalá velvyslankyně ve Finsku a překladatelka z finštiny je jistě podrobněji obeznámena s finskými reáliemi, historií a prostředím a může se tedy vyjádřit k těmto otázkám:

Kolik set tisíc Finů vyhnali sověti během války s Finskem?

Na Kosovu a Metochii Albánci vyhnali během jednoho dne 230 000 a několik stovek tisíc během 70. - 80. let.

Kolik desítek tisíc finských usedlostí obsadili po válce Rusové a kolik jich vypálili?

Na Kosovu a Metochii to byla přes 58 000 domů a usedlostí, počet obsazených městských bytů jde řádově do dalších 50 000.

Kolik finských kostelů a klášterů zničili sověti či Rusové po válce?

Na Kosovu a Metochii to byla 160 a mnohé byli na seznamu památek UNESCO.

Kolik útoků na finské civilisty bylo zaznamenáno na okupovaných / Finsku zabraných územích v měsících po skončení války se Sovětským svazem?

Na Kosovu a Metochii to bylo kolem 3000! Minulý měsíc útoky na Srby a Romy pokračovaly.

Máme se s takovým stavem a takovým „řešením“ smířit?


Václav Dvořák
Přátelé Srbů na Kosovu a Metochii, o.s.


-------------------------------


Reakce

Vážený pane šéfredaktore,

úvodem chci vyslovit uznání: co jsem četl a mohu posoudit, články v Literárních novinách byly doposud propracované, založené na důkladných znalostech tématu.

Co si mám však myslet o příspěvku „dopis z Kosova“, který vyšel v čísle 48, 28. listopadu 2013? O Kosovu zde „zasvěceně“ píše osoba, která v Kosovu pobyla pouhé dva dny a o událostech, které se v Kosovu staly, má jen velmi mlhavé a zkreslené představy.

Spisovatelka paní Markéta Hejkalová velmi hrubým způsobem píše o podezřeních na odebírání lidských orgánů a obchodu s nimi (užívá výraz „klišé“). Důkazy o těchto hrůzných činech (některé byly později záměrně zničené) jsou však závažné a mezi podezřelými jsou i vrcholní albánští představitelé v Kosovu. Toto je přece mimořádně citlivé téma, které vyžaduje mimořádně citlivé vyjadřování, které také hodně vypovídá o dnešní Evropě, o světě, ve kterém opravdu žijeme: nakolik je bezpečný, demokratický, spravedlivý nebo snad dokonce „civilizovaný“.

V Kosovu jsem byl v minulém roce a proto na základě vlastního poznání vím, že je zde mešit spousta a další rostou jako houby po dešti. Tvrzení autorky článku, že mešit v Kosovu je méně než v Německu, je hrubým zkreslením skutečnosti.

Na faktech se nezakládá ani tvrzení o tom, že „Milošević zavřel všechny albánské školy“. Sami Albánci dokonce ještě před nástupem Miloševiće odmítali jugoslávské školy, úřady a později i zdravotnická zařízení. Zcela svévolně vytvářeli vlastní školství a zdravotnictví, pochopitelně s mizernou úrovní. Výsledkem (a záměrem) bylo vybuzení nenávisti vůči Jugoslávii a Srbům, především mezi mladou generací.

Ví autorka článku paní Markéta Hejkalová o pogromech na srbské čtvrti, vesnice a pravoslavné památky v letech 1999 a 2004? Ví o tom, že pravoslavné památky v Kosovu musí i v současné době hlídat vojáci, že i dnes občas dochází k útokům na tyto památky?

Ví autorka o tom, že jedinou kulturní památkou Albánců v Kosovu je budova tzv. Prizrenské ligy – kterou však nikdo hlídat nemusí.

Má autorka představu o tom, že terčem útoků Albánců se v některých oblastech Kosova stávají i dnes Srbové, jejich majetek? Ví, že zhruba 200 000 Srbů, kteří byli z Kosova vyhnáni, se dodnes nevrátilo? Ví o tom, že majetek Srbů uloupený Albánci, například vesnické domy s hektary vinic, nebyl doposud navrácen? Dozvěděla se o kontejnerových sídlištích, kde již řadu let bydlí Srbové i další národnosti, kterým Albánci zničili domy? Ověřila si nějakým způsobem tvrzení o 56 příbuzných nakladatelovy manželky, které údajně zabili Srbové?

Tyto skutečnosti spisovatelka paní Markéta Hejkalová zamlčuje, nejspíš jí z toho není nic známo. Během dvou dnů v Kosovu lze pravdivý obraz získat jen těžko - zvláště pokud jejími průvodci byly takové osoby, které nemají zájem pravdu o Kosovu šířit.

Stále přemýšlím o slovech v závěru příspěvku paní Markéty Hejkalové – snad jí opravdu učarovala drzost albánského nakladatelova syna, možná přeneseně i drzost, se kterou Albánci ukradli Kosovo. Ptám se však - proč takovému příspěvku daly prostor Literárky?

Miloš Malec

Společnost přátel Lužice

------------------------------------------------

Ohlas četnáře:

Ať žijí spindoktoři !

Vážená redakce Literárek,

byl jsem také udivený nehoráznou agitkou, kterou Literárky otiskly paní Hejkalové, ale na druhé straně jsem rád, že takto upozorňujete i na profesionální spindoktory .

Článek je svým dopadem relativně neškodný a je dobré pro budoucnost vědět, kterému autoru nemáme v budoucnosti věřit ani nos mezi očima.

(Shodou okolností jsem měl jedinečnou možnost přesvědčit se, jak to v Albánii skutečně vypadá.)

Myslím, že autorce snad ani nezáleželo na tom, zda jí někdo věří.

Prostě "vyslala signál" o své neomezené ochotě sloužit.


kovář

- - - - - -

K minulému příspěvku v 2013-12-19 23:14:03

Omlouvám se - "albánie" jsme říkali s kamarády Kosovu mezi sebou. Nějak mi to uklouzlo.
(Nejsme prognostici).

kovář


- - - - - - -


Zdroj: