Pátek, 11. dubna 2014 / Edward Herman

Samantha Powerová lační po moci, je bezzásadová a je mizerným vědcem. Její dychtění po moci se plně projevilo, když podlézala u představitelů sionistické lobby a členů senátu, aby si zajistila jejich podporu pro získání postu americké velvyslankyně při OSN, a když při svém nástupu do této funkce slibovala, že bude bojovat za „bezpečnost Izraele“ a „tlačit“ na to, aby Izrael získal místo v Radě bezpečnosti. Připomeňme si, že Powerová věnovala ve své knize „A Problem from Hell“: America and the Age of Genocide (2002) značný prostor odsuzování srbských etnických čistek během jugoslávských válek,

nicméně je ochotna přehlížet desítky let trvající a systematické etnické čistky prováděné Izraelem na úkor Palestinců, a zároveň slibovat, že bude v rámci OSN bojovat proti tomu, co nazývá „nepřijatelnými předsudky a útoky proti státu Izrael.“

Powerová se ve své knize velmi zaměřuje na Bosnu a zlodušství Srbů, přičemž často zmiňuje a odsuzuje údajné srbské plány na vyhnání ne-srbského obyvatelstva. Podle Powerové: „Vyhnání ne-Srbů nebylo pouze explicitním válečným cílem srbských nacionalistů; byl to jejich primární cíl,“ protože usilovali o „etnickou čistotu“. „Bez ohledu na obrovské pobouření veřejnosti, které tyto brutální činy vyvolaly, Spojené státy, Evropa a OSN tři a půl roku přihlíželi, zatímco bylo zabito přibližně 200 tisíc Bosňanů… Ozbrojenou intervenci na zastavení genocidy… Spojené státy a jejich spojenci provedli až tehdy, když už bylo příliš pozdě.“

Cifra 200 000 obětí byla nakonec snížena na základě prokázaných zjištění na přibližně 100 000 obětí na všech stranách konfliktu, včetně vojáků. Powerová také přehlíží západní intervenci během oněch tří a půl let, kdy NATO celou tuto dobu pumpovalo zbraně non-srbským skupinám, zavíralo oči nad bosensko-muslimským importem bojovníků al-Kájdy, aby pomohli v boji proti zloduchům, a po celou tuto dobu bránilo (s pomocí jugoslávského tribunálu OSN sloužícímu NATO) mírovému úsilí, jež mohlo ukončit etnické čistky.

Navíc, srbské síly v Bosně sice usilovaly o území a vytlačovaly konkurenční obyvatelstvo, ale to samé dělaly povzbuzovány Západem i ostatní nacionální skupiny. Ve skutečnosti největšími etnickými čistkami během těchto válek bylo vyhnání Srbů z Krajiny v Chorvatsku v srpnu 1995 a Srbů (a Romů) z Kosova v roce 1999. A což je zvláštní, Srbsko bylo jedinou zemí, kde se s ostatními nacionálními skupinami nezacházelo špatně a odkud nebyly vyháněny. To vše uniká jejímu velmi předpojatému líčení historie. (…)

Předpojatost knihy „A Problem from Hell“ se netýká pouze jejího líčení válek v Jugoslávii. Selektivita jejího psaní na téma genocidy je v naprostém souladu s potřebami americké zahraniční politiky. Pokud se genocidy dopustí Spojené státy, tak jako během války ve Vietnamu či během dvoufázového masového zabíjení v Iráku („sankce hromadného ničení“ uvalené v letech 1991-2003, válka a okupace v letech 2003-2012), Powerová je nezahrnuje. Nehovoří ani o genocidách, které byly provedeny s podporou USA armádou v Indonésii v letech 1965-1966, vojenskou vládou v Guatemale na počátku 80. let či apartheidním režimem Jižní Afriky.

Ačkoli každý z těchto příkladů co do počtu zabitých převyšuje Bosnu, v rejstříku knihy od Powerové se neobjevují. Zmiňuje se sice o indonéské invazi a okupaci Východního Timoru (1975-2003), ale jen proto, aby pokárala Spojené státy za to, že se „dívaly stranou“, když jejich spojenec pozabíjel 200 tisíc lidí (dvakrát víc než Bosna). Nicméně i zde zkresluje minulost, poněvadž není pravda, že se američtí představitelé pouze „dívali stranou“: invazi Indonésie podpořili, poskytli jí diplomatické krytí v OSN a dodávali jí zbraně.

Oběti hodné započítání

Zatímco se „genocidy“, o kterých píše Powerová, důsledně vyznačují oběťmi „hodnými zmínky“, ty nehodnotné oběti – mnoho tisíc mayských rolníků a statisíce zavražděných v Indonésii, Jižní Africe a Angole – jsou ignorovány. Izrael se v rejstříku knihy Powerové také neobjevuje – bez ohledu na to, že izraelské etnické čištění je naprosto zjevné, nehorázné, rasistické a jednostranné (srbské etnické čištění bylo součástí procesu vzájemných uzurpací země a nakonec bylo, jak jsem zmínil výše, natrvalo vyhnáno více Srbů než Chorvatů, Albánců či bosenských Muslimů). Je rovněž zřejmé, že zatímco Srbové neusilovali o vyhnání bosenských Muslimů z Bosny jako takové, izraelské ambice ve jménu „vyvoleného národa“ mají dalekosáhlejší cíle, neboť stále pravicovější izraelské vlády pokračují v rozšiřování osad, přičemž vyvlastňují majetky Palestinců, a vytvářejí pro ně neúnosné životní podmínky na celém jejich scvrkávajícím se území, okupovaném Izraelem, jenž odmítá jednat o konečné podobě hranic (viz Ilan Pappé – The Ethnic Cleansing of Palestine, 2006). „Mírový proces“ je špatný vtip, jehož cílem není přinést mír, ale zablokovat urovnání, které by z dalšího izraelského etnického čištění učinilo jasný příklad agrese.

Samantha Powerová učinila několik kritických poznámek na adresu Izraele, zejména v rozhovoru z roku 2002 v Berkeley, kdy se zmínila o „velkém porušování lidských práv, které tam vidíme“ a navrhovala, že by Spojené státy možná měly zasáhnout a vnutit nesmiřitelným stranám mírové urovnání, přičemž dodala, že by ona porušování lidských práv „mohla znamenat odcizení domácích podporovatelů majících značný politický a finanční vliv“ (viz Christine Hauserová a Robert Mackey, New York Times Blogs, the Lede, 5. června 2013). Powerová svých poznámek následně litovala a usilovně se snažila naklonit si tyto mocné domácí podporovatele v rámci své kampaně za získání postu velvyslankyně při OSN, přičemž jim sdělila, že „bezpečnost“ Izraele je její primární zájem, že považuje za pobuřující, že by Írán měl „předsedat Konferenci o odzbrojení bez ohledu na skutečnost, že jeho pokračování ve snahách o získání jaderných zbraní je vážným ohrožením mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Během setkání za zavřenými dveřmi se 40 předními americkými židovskými představiteli, Powerová – podle organizátora tohoto setkání rabína Šmuela Boteacha – nejenže popřela jakékoli „nepřátelství vůči Izraeli,“ ale „náhle se velmi rozlítostnila a jen s úsilím dokončila svou prezentaci, když vyjadřovala, jak hluboce se jí taková obvinění dotkla. Slzy jí tekly po tvářích. A myslím, že je férové říct, že v místnosti nebyl nikdo, kdo by nebyl hluboce dojat tímto neuvěřitelným projevem bolesti a emocí… Nemálo představitelů v té místnosti pak za mnou přišlo a sdělilo mi, že na základě jejích poznámek a smělého vyjádření zanícenosti ve věci bezpečnosti židovského národa… nebudou již nikdy zpochybňovat její oddanost bezpečnosti Izraele“ (citováno v článku M. J. Rosenberga – „Samantha Power Reversal: Another Lobby Win“, Huffington Post, 11. června 2013).

Je pravděpodobné, že kdyby Powerová neronila slzy kvůli bezpečnostním problémům Izraele, neodsoudila všechny jeho nepřátele a neslíbila oddanost tomuto cizímu státu, nezískala by post americké velvyslankyně při OSN [tou je od 2. srpna 2013, pozn. překl.]. Ale i tak je působivé, že se jí podařilo získat na svou stranu senátora Lindsaye Grahama, Alana Dershowitze, Franka Gaffneye, izraelského velvyslance Michaela Orena a další skalní představitele proizraelské lobby.

Je také dojemné, že mohla získat uznání jako analytička soudobého politického dění, když líčila a odsuzovala srbské etnické čistění a další zločiny, a zároveň post velvyslankyně při OSN, tím že se zavázala držet ochrannou ruku nad izraelským etnickým čistěním a porušováním mezinárodního práva.

Špatné chování Srbů, včetně etnického čištění, které je nadsazené a vytržené z kontextu, je v systému propagandy zločinem, zatímco počínání Izraelců je v rámci téhož báječného systému propagandy toliko odplatou za „terorismus“ či jaksi problematickým zabíráním sporného území na úkor obětí, které jinak nestojí za zmínku – ale nikoli „etnickým čištěním“. Tento pozoruhodný dvojí metr pomáhá zastřít selektivitu jejího přístupu, její povrchní vědeckou erudici, pokrytectví a bezzásadovost.

Svoboda zabíjet

Obamova administrativa se usilovně snaží dostat Edwarda Snowdena, předního kritika vládních nepravostí, který představuje ohrožení policejního státu a vládní svobody zabíjet. Snowden usiluje o azyl jakožto člověk, který věří, že vykonal službu pro veřejnost, ale je stíhán a vystaven hrozbám ze strany vlády, která ho považuje za zločince. Pokud bude zajat či vydán, vláda s ním naloží jako s Bradley Manningem, který byl mučen a čelí dlouhodobému uvěznění. Je zábavné sledovat, jak ministr spravedlnosti Eric Holder ujišťuje Rusko, že pokud bude Snowden vrácen do Spojených států, tak nebude popraven ani mučen. Vláda SSA disponuje flexibilním pojmem mučení. A její jednání neomezuje ani vláda práva, morální standardy či závazek hovořit pravdu.

Americká administrativa se velmi usilovně snažila Snowdena dostat, přičemž přesvědčila několik vazalských států v EU, aby donutily přistát bolivijské letadlo s prezidentem Evo Moralesem, protože existovalo podezření, že se na jeho palubě může nacházet Snowden. A varovala země, které by mu mohly poskytnout azyl – Rusko, Ekvádor, Bolívii, Nikaraguu a Venezuelu –, že by takové jednání mohlo být Spojenými státy považováno za nepřátelský akt a že by to zemím, které by poskytly azyl, mohlo vyjít draho. Tak jako v případě Juliana Assange, americká vláda usiluje o Snowdenovo vydání, nicméně případy Evo Moralese a Anwara al-Awlakího naznačují, že se Spojené státy mohou uchýlit i k jiným prostředkům, jak je dopadnout či umlčet.

Ve Španělsku se psalo o tom, že americký ministr zahraničí John Kerry varoval venezuelskou vládu, že poskytnutí azylu Snowdenovi by mohlo Venezuelu přijít draho, že by mohlo dojít ke zrušení víz pro venezuelské představitele, uzavření vzdušného prostoru členských zemí NATO pro venezuelská letadla a různým ekonomickým postihům (viz Emili J. Blasco – „EEUU toma represalias contra Venezuela para evitar que acoja a Snowden“, ABC, 18. července 2013).

Američtí představitelé popírají, že k těmto výhrůžkám došlo, ale je to pravděpodobné. Venezuelský prezident Nicolas Maduro označil Snowdenův případ za „perzekuci“ a několikrát upozorňoval na skutečnost, že Spojené státy dlouhodobě odmítají vydat Luise Posadu Carrilese – Kubánce, který kromě dalších teroristických činů, zorganizoval v roce 1976 bombový útok na kubánské letadlo, jenž zabil 73 lidí, – který se volně pohybuje po ulicích Miami. Maduro poznamenal, že: „Tento 29letý muž [Snowden] nekladl žádné bomby, nikoho nezabil a nic neukradl. Vše co udělal, bylo o tom, že se jednoho dne podíval na sebe do zrcadla a řekl si: ,Co to světu provádím? Tohle není správné.‘ Vzbouřil se. Je součástí obrovské vzpoury mladých Američanů, která nyní probíhá, vzpoury svědomí a vzpoury principů.“

Maduro si zajisté uvědomuje skutečnost, se kterou toho ale krom protestů mnoho nenadělá, že si samozvaná mezinárodní policie, kterou reprezentuje Kerry a Powerová, s nějakými pravidly vydávání, přeshraničními vraždami či dokonce invazemi hlavu nedělá. Američané si ale tyto věci neuvědomují, protože je etablovaná média nezatěžují zprávami a debatami, které by je nutily pozastavit se nad ideologií americké výlučnosti a radikálně dvojím metrem USA. Z tohoto důvodu musí být Snowdenové a Madurové ostouzeni a umlčeni.

- - - - 

Zdroj: www.zcommunications.org, překlad: Karel Hyka