Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 718 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
Bombardování Jugoslávie ve světle srbských dějin. Část II. Email
18.8.2018 / Ivo Šebestík / Argument


Ivo Šebestík pokračuje v historickém exposé složitého vývoje moderní Jugoslávie, který předcházel bombardování Jugoslávie silami NATO, od kterého dnes uplynulo 19 let.

Rozhodnutí zemí západního společenství, vedeného Spojenými státy americkými, podpořit v době rozpadu Jugoslávie všechny strany konfliktů, které stály proti Srbům, přineslo vedle zjevné neobjektivity a nerespektování příčin a souvislostí konfliktů uvnitř Jugoslávie také celou řadu důsledků, které se projevily později a jejichž nebezpečí pro samotnou Evropu vlády zemí nekompromisně trestajících Srby zjevně nedomyslely.

Než přikročíme k résumé, které vyplývá z rozpadu Jugoslávie, mezinárodní ostrakizace Srbů a jednostranného vystoupení Západu proti zbytkové Jugoslávii, a vůbec v celém procesu rozpadu a rozbíjení Jugoslávie, je třeba doplnit historický přehled dějin Srbů v kontextu Balkánu, v jejich vztahu k Chorvatům, ke kosovským Albáncům a k evropským mocnostem, o alespoň stručný přehled událostí, které následovaly po vzniku Jugoslávie, respektive Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V roce 1918.


Obraz specifické situace na Balkáně

Balkán je skutečně mimořádně specifické území evropského kontinentu. Stejně jako jeho východní polovina obývaná především (ale nejenom!) východními Slovany – Rusy, Ukrajinci a Bělorusy. Balkán k Evropě patří i nepatří, pokud tedy začneme za Evropu považovat jenom její hospodářsky, kulturně a nábožensky odlišnou část na západě, severu a ve středu kontinentu. Vezmeme-li za měřítko „evropanství“ tuto „západní polovinu“, pak nám východ a jihovýchod mohou připadat vskutku poněkud neevropské. Málo anglosaské!

Příčina je jednoduchá a zároveň nesmírně složitá. Jde o různé okolnosti dominující ve vývoji Východu a Západu. Zjednodušeně řečeno, oblasti „ruského“ Východu byly po celé dějiny v těsném kontaktu s asijskými dobyvateli a vlivy (především Krymští Tataři) a o území pozdější Ukrajiny sváděli tvrdý boj katoličtí Poláci s pravoslavným obyvatelstvem hlásícím se k ruské národnosti. Rusko a země, které car vtáhl do svého východního impéria, do jisté míry zdědily pozici „druhého Říma“, tedy Byzance, respektive „oné druhé a cizí Evropy“. Všechny pokusy Ruska o bližší kontakt se západní Evropou vždy ztroskotaly, a tak se carové rozhodli (byl to samozřejmě výsledek konkrétních situací) spíše pro klasickou velmocenskou politiku, jakou vedly i ostatní evropské mocnosti. Z pohledu Západu „cizí“, zaostalé, ale mocné Rusko budilo podivnou směs obav, respektu a posměchu. Muselo se s ním ale vždy počítat. Z pohledu současných rusofobů se s ním, bohužel, musí počítat i dnes v čase “putinovské renesance“.

Situace národů na Balkáně byla podobná ve smyslu „cizoty“ jejich kultury, zvyků i osudů. Nicméně, zároveň byla jiná v tom smyslu, že mezi zdejšími Slovany nebyl dostatečně silný hegemon, který by ostatní národy oblasti „integroval“ do svého impéria nebo je alespoň ovládnul. Myšlenky na vytvoření společného státu jižních Slovanů pochopitelně existovaly po větší část dějin Srbů, Chorvatů a Slovinců, nicméně osud, či spíše dějiny „chtěly“, aby právě územím budoucí Jugoslávie procházelo několik velice zásadních hranic mezi mocnostmi, kulturami i náboženstvími. Nejprve hranice mezi Západem a Východem, která část slovanských národů připoutala k latinské víře, latinské abecedě, římské (později Habsburské) říši, a zbylou část ponechala nejprve řecké Byzanci, ortodoxní církvi a později islámu říše Osmanů. Národy ilyrského původu se pak nejprve bezmocně přelévaly všude tam, kde pro ně zůstávalo místo, než jejich významná část přijala islám a s ním i privilegovanou pozici v turecké říši, tak nenáviděnou neprivilegovanými Slovany věrnými své víře.


Blízkost slovanských národů a přesto tolik rozporů mezi nimi

Jazyková, národnostní a kulturní blízkost Chorvatů a Srbů, ale i Slovinců a slovanských obyvatel Makedonie, znamenala velmi málo proti účinnosti všech klínů, které si tyto národy samy vrážely mezi sebe nebo které mezi ně cíleně i bezděky vrážely evropské mocnosti a s nimi i Turecko. Zdá se být nepochopitelné, jak příslušníci „trojjmenného národa“ Srbů, Chorvatů a Slovinců se mohli v průběhu více než tisíciletého sousedství a naprosto logického bratrství postavit tolikrát proti sobě a v některých dobách se stát nepřáteli na život a na smrt. Jak může příslušnost k některé říši, odlišná víra a jiná abeceda rozdělit národy tak blízké? Bez četnosti cizích intervencí a vlivů, bez nakupení privilegií na straně jedné a pronásledování na straně druhé se zdá být takovéto nepřátelství nepochopitelné.

Stejně tak může být záhadou, proč se Srbové ocitli v tolika konfliktech s Albánci, s nimiž až do „času říší“ neměli vážnějších sporů? Samozřejmě, že pro tyto „záhady“ máme vysvětlení. Pro čtenáře tohoto článku snad vyplyne. Poučení z Balkánu, poučení z případu Jugoslávie, je přitom velmi cenné pro každý nebo téměř každý z evropských národů. Dějiny Balkánu po celou dobu míchaly koktejl etnik, náboženských směrů, mocenských intervencí, výhod, nevýhod, represí, vyhánění, vypalování vesnic a drancování. Spouštěče těchto hrůz najdeme od bezpáteřného cynismu mocností, přes ambice domácích vůdců až ke stovky let působící vendetě.

A přitom způsob, kterým v průběhu devadesátých let minulého století „vyřešily“ západní mocnosti problém Jugoslávie, je precedentem pro jakoukoliv situaci ve kterékoliv zemi na světě včetně Evropy, neboť v menším rozsahu a v mnohem kratším časovém rámci se může přihodit v kterékoliv zemi, že na části jejího území získá některá národnostní menšina či prostě komunita majoritu a začne k prosazování autonomie nebo úplné státní nezávislosti používat kosovsko-albánskou taktiku, velmi podobnou taktice Henleinovských bojůvek v českém pohraničí.

V epoše masivní migrace cizích kultur a vyznání do Evropy se může velmi brzy ukázat, že Srbové vlastně byli svého druhu prvním evropským národem v moderních dějinách kontinentu, který se ocitl v zápase s islámským etnikem o kus svého vlastního území. Západní mocnosti pomohly Srby v tomto boji porazit! Vlastní gól coby přirovnání s pomocí sportovní terminologie se mi jeví jako nejvhodnější.


Národnostní složení v bývalé Jugoslávii v době jejího vzniku

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců bylo spojením několika slovanských národů a jeho část tvořili také Albánci (z větší části islamizovaní), a dále Turci a Slované muslimského vyznání. Ony tři „státotvorné národy“ tvořilo necelých 35 procent většinou pravoslavných Srbů, něco více než 20 procent Chorvatů a asi jen 8 procent Slovinců. Chorvati a Slovinci byli převážně vyznání katolického. Dále žili v tomto království makedonští Slované, z nichž část se cítila být Srby, a většinou všichni Makedonci vyznávali pravoslavné náboženství. Pestrou směsici národů a národností doplňovali Maďaři ve Vojvodině a půl miliónu Němců ve všech částech země.

Specifickým rysem tohoto pestrého soužití byl fakt, že Chorvati a Slovinci, kteří po větší část dějin náleželi k „latinským“ západním a středových mocenským útvarům, se považovali za kulturně nadřazené ostatním národům na Balkáně. Tuto jejich „nadřazenost“ pochopitelně odmítali Srbové, kteřísi národní sebevědomí opírali o půl tisíciletí trvající houževnatý odpor vůči Turkům a o periodicky se opakující úvahy o tom, že lokálními hegemony v jihoslovanském prostoru by měli být právě oni.


Jugoslávie v roce 1920


Spojení národů většinou tak blízkých, ale zároveň velice různorodých vytvářelo od počátku třecí plochy a hromadilo potíže. Velkým problémem byla skutečnost, že jisté docela početné enklávy Srbů, v království nejpočetnějšího národa, žily v Bosně a v Chorvatsku, například v krajích bývalé „vojenské hranice“, nárazníkového pásma mezi Habsburskou říší a říší Tureckou. Tito Srbové se identifikovali hlavně se svými krajany v samotném Srbsku, v ostatních zemích, zejména na chorvatském území, se cítili být cizinci.

Srbové se v novém státním útvaru snažili zacelit staré rány, které se projevovaly v roztříštěnosti původních srbských území na jihu Srbska, tedy také v Kosovu. Snažili se také rozšířit pojem srbství na obyvatele Makedonie, kde se pochopitelně střetli s obdobnými snahami Bulharů a Řeků. Například Řekové považovali Makedonce za poslovanštěné Řeky. Bulhaři Makedonce samozřejmě považovali za Bulhary s dialektem.

V Bosně a Hercegovině asi třetinu obyvatelstva tvořili muslimové původně slovanských kořenů, nejvíce Srbové a Chorvati, kteří měli v období turecké nadvlády pověst takzvaných „poturčenců“. Černá Hora inklinovala k Srbsku, nicméně byla politicky poněkud archaická. Zvláštní pozici měli Slovinci. Početně malí, ale velice silně integrovaní do rakousko-uherského prostoru, z čehož vyplývala charakteristika vcelku moderně pojatého společenství.


Vývoj v zemi směřuje ke královské diktatuře

Velice nestabilní situaci v zemi, která se táhla více než celé desetiletí, se pokusil král Alexandr vyřešit v roce 1929 státním převratem s cílem nastolit přímou diktaturu krále. Panovník se tam zbavil ústavy i parlamentu a chopil se sám vlády v zemi. V zemi se ocitli v obtížném postavení především komunisté, kterým hrozily vysoké resty žaláře za jakoukoliv propagaci komunistického hnutí., Proto právě komunisté označili vládu za vojenskou a fašistickou diktaturu zároveň. Nastolení diktatury, která mimo jiné i díky králi ze srbské dynastie nabývala rysů diktatury srbské, vyvolala reakci u chorvatské pravice vedené později nechvalně proslulým Ante Pavelićem. Tento vzděláním právník se stal tajemníkem Chorvatské strany práva, ve které se projevoval jako nacionalista. Zde vznikaly zárodky pozdějšího ustašovského fašistického hnutí a je pro pozdější dějiny chorvatského nacionalismu charakteristické, že své další síly čerpal mimo samotné jihoslovanské území. Například už v roce 1918vznikl ve Vídni Chorvatský výbor, jehož členy byli například bývalí důstojníci rakouské armády, kteří byli chorvatského původu.

Může to v této chvíli působit jako nepřípustná zkratka, nicméně je užitečné mít při sledování vývoje vztahů mezi Chorvaty a Srby stále nazřeli staré vazby těchto národů na zahraniční kruhy, u kterých získávaly podporu. Zřetelně to uvidíme v období italské a německé nacistické okupace Jugoslávie, ve vzniku loutkového ustašovského Chorvatska plně napojeného na Hitlera a vykazujícího fanatickou nenávist vůči všemu pravoslavnému.

Ale stejně tak bude zajímavé sledovat politiku jugoslávské exilové vlády a samotného krále, jakož i britských vládních kruhů v Londýně vůči dvěma navzájem nepřátelským proudům domácího jugoslávského odboje. Jak tyto kruhy více a déle podporovaly nacionalistické Mihajlovićovy četniky často kolaborující s německými a italskými okupanty a bojující proti komunisty organizovaným Titovým partyzánům, kteří na rozdíl od četniků respektovali rovnost národů Jugoslávie a vyhýbali se bezuzdnému vraždění odpůrců, jakého se dopouštěli ustašovci v Chorvatsku i samotní četnici na územích, na kterých operovali.


Chorvat Ante Pavelić zakládá „ustašovské hnutí“, základ pozdějšího chorvatského fašismu

V roce 1930 založil Ante Pavelić Ustašovské chorvatské osvobozenecké hnutí, které o rok později mírně modifikovalo svůj název na Ustaša – chorvatská revoluční organizace. Jádro organizace, které brzy vystupovalo jako toristické uskupení, tvořili studenti, úředníci, bývalí důstojníci, ale také někteří duchovní katolické církve a chorvatští intelektuálové.

V dokumentech, které se týkaly diplomatických jednání a iniciativ československého ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta Edvarda Beneše, můžeme vysledovat několik jeho pokusů udržovat s Jugoslávií [1] pokud možno co nejlepší kontakty, a to vzhledem k vývoji, který se od konce dvacátých let v Evropě ohlašoval, a který nakonec vyústil ve fašistickou diktaturu v Itálii, nacistickou diktaturu v Německu a ve Francovo Španělsko. Beneš byl maximálně angažován v záležitostech na straně dohodových států, zejména Francie a velice dbal – dokud to bylo možné – na to, aby politika Francie měla pevnou oporu nejenom v Československu, ale také v Rumunsku a v Jugoslávii, které chápal jako přirozené spojence.

Bohužel, vývoj v obou zemích kráčel jiným směrem. Královská diktatura nevyvolala uklidnění v zemi, naopak vedla k novému rozdělování společnosti, tentokrát už nepokrytě podle nacionálního klíče. V roce 1931 vydal král Alexandr tedy novou ústavu, která měla signalizovat změkčení diktatury. O dva roky později začaly svou činnost obnovovat politické strany, které byly doposud zakázány. Dominantní pozici měla do té doby pouze Jugoslávská národní strana, která měla vlastně monopol na politickou reprezentaci v zemi.

Jugoslávie byla formálně členem Malé dohody, na rozdíl od Československa, Francie a Rumunska, které uznaly existenci Sovětského svazu, ale Jugoslávie překvapivě zastávala protisovětské stanovisko. Vymezovala se ale negativně také vůči Maďarsku a Bulharsku, se kterými měla třecí plochy týkající se územních nároků. V reakci na bulharské, ale i maďarské územní požadavky vznikla Balkánská dohoda, kterou podepsala Jugoslávie spolu s Řeckem, Rumunskem a Tureckem v Athénách roku 1934.

Evropský kontinent pomalu skrze krize vzájemných bilaterálních vztahů mezi státy a vznášených územních nároků směřoval k novému ničivému konfliktu. Se vznikem Jugoslávie se nesmířila ani Itálie, která pod Mussoliniho vedením kráčela zprvu cestou expanzí a vítězství k podivnému cíli snad dokonce pozdního obnovení římského impéria. Itálii Jugoslávie na Balkáně a u Jadranu překážela víc než hodně. Po Jadranu, „svém“ jižním moři, toužili také Němci. Hitler však byl připraven ponechat – aspoň prozatím – Jadran svému italskému spojenci. Netušil, jak bude vojensky nevýkonný, politicky labilní a nerozhodný.


Atentát na krále Alexandra

Královská diktatura Alexandrovi nevyšla. Prezident Beneš si ve svých Pamětech stěžuje na nevyzpytatelné jednání tohoto jihoslovanského malodohodového spojence. Nicméně, v zahraniční politice se Alexandr snažil otupit třecí plochy se svými nejbližšími spojenci, Maďarskem a Bulharskem. Bohužel, marně. Na maďarské straně mu vadila podpora výcvikových středisek ustašovské mládeže na jejím území.

Jugoslávský král Alexandr I.


Je velice obtížné definovat Alexandrovu pozici v mezinárodní situaci. Je zřejmé, že byl silně orientován na Francii a že byl patrně ochoten změnit protisovětskou politiku Jugoslávie na vstřícnější vůči této zemi, neboť tak učinila Paříž. V zemi ale – a je nepochybné, že zde hrály velkou roli chorvatské kruhy – sílily snahy dosáhnout užšího napojení na Německo. Stará nešťastná dualita orientaci, která jižní Slovany vrhala proti sobě, se v předvečer druhého světového válečného konfliktu projevila naplno.

V říjnu 1934 odejel král Alexandr na oficiální návštěvu lodí do francouzského přístavu Marseille, kde byl zavražděn spolu s francouzským ministrem zahraničí Barthouem. Atentát spáchal jistý Vlado Georgiev, který byl spolu s dalšími atentátníky vycvičen v Maďarsku. Odpovědnost za atentát nesla takzvaná Vnitřní makedonská revoluční organizace, ke které ovšem náležely i ustašovské chorvatské skupiny.

Po smrti krále Alexandra nastoupil na trůn jeho jedenáctiletý syn Petr II. Karadjordjević, ovšem skutečně vládla takzvaná rada regentů.


Fašismus a nacismus na území Jugoslávie

Postupu fašismu a nacismu se nevyhnulo ani Srbsko. V roce 1934 zde vzniklo fašistické hnutí ZBOR, což byla Sjednocená organizace práce a boje. Už v roce 1932 vzniklo Národně sociální obrozenecké hnutí Němců v Jugoslávii, což byla do značné míry obdoba Henleinovy organizace v československém pohraničí.

Svoji roli hrálo také Jugoslávské radikální společenství, které se nechalo inspirovat v Německu a v Itálii a zavedlo pro své členy uniformy a nacistický pozdrav. Tato strana byla spojena s novým ministerským předsedou Milanem Stojadinovićem, bankéřem s nadstandardními vztahy k britskému kapitálu. Stojadinovič se pokusil navázat užší styky s Vatikánem. Narazil však u srbských nacionalistů a v pravoslavných církevních kruzích. Stoojadinovićův list Vreme šířil fašistickou ideologii a německý kapitál každým rokem zvyšoval německé obklíčení Jugoslávie. A to zvyšujícím se procentem vývozu i dovozu, tedy rostoucí hospodářskou závislostí Jugoslávie na Německu [2] Smyčka nad Balkánem, ale i nad velkou částí Evropy, se pomalu stahovala.

Fašistické nebo s fašismem či nacismem kolaborující režimy doslova zachvátily většinu politicky nestabilních států. Tak tomu bylo nejenom v centrech této zvrácené ideologie, v Německu a v Itálii, ale i ve Španělsku, Maďarsku, Bulharsku a stejným směrem se řítila i Jugoslávie, bývalý spojenec Francie a člen Malé dohody. Klerofašistické kruhy pomalu vnášely násilnou ideologii černých a hnědých košil i na Slovensko. Beneš měl pravdu, když apeloval na západní mocnosti voláním o osamoceném ostrově demokracie uprostřed Evropy, jímž bylo Československo, tísněno již i z jihu Hitlerem připojeným Rakouskem a ze severu Beckovým Polskem, které si brzy po Mnichovu přišlo také ukousnout kus z takto nabídnutého koláče.


Působení komunistů v Jugoslávii

Popis situace v Jugoslávii před jejím „prvním“ rozpadem a následnou okupací cizími mocnostmi by nebyl úplný bez alespoň krátké zmínky o tamním komunistickém hnutí, které později sehrálo významnou roli při osvobození Jugoslávie od nacistické okupace.

Jugoslávští komunisté velice podporovali republikány ve Španělsku v jejich boji proti Francovi. Bojovali v mezinárodních brigádách a zahynulo několik stovek. Vysílání interbrigadistů do Španělska řídil Josip Broz, pozdější velitel partyzánského hnutí vystupující pod jménem Tito. Byl to Chorvat a zajímavé je, že nějakou dobu předtím žil a pracoval v Československu. Spousta jugoslávských komunistů působila také v Sovětském svazu, kde se mnozí z nich ocitli v opozici proti Stalinovi a údajně na osm stovek jich sovětská NKVD popravila.

Jugoslávští komunisté, do jisté míry pod tlakem Kominterny, ve třicátých letech opustili úzce nacionální pozice a soustředili se na federalizaci Jugoslávie, kterou si představovali jako svazek zcela rovnoprávných národů.


Volby 1938 a cesta k rozpadu Jugoslávie

Nestabilní ba vlastně konfliktní situaci v Jugoslávii naznačily volby z prosince 1938. Uskutečnily se v čase, kdy se už v důsledku neblahé Mnichovské dohody rozkládal jeden z posledních pilířů demokratické protihitlerovské Evropy, Československo.

Ve volbách zvítězila Stojadinovićova JRZ, ale chorvatští poslanci se už v lednu následujícího roku sešli v Zagrebu, aby vytvořili Chorvatskou národní reprezentaci. Regent Pavel, bratranec nezletilého krále Petra II. tušil, že se chorvatští nacionalisté mohou pokusit uplatnit pro Jugoslávii model Mnichovské dohody, a tím rozbít Jugoslávii, ať už vznikem na Německu závislého chorvatského státu nebo přímým přivtělením části jugoslávského území k Německu. A tak princ regent Pavel Karadjordje přichystal Stojadinovićův pár. Na jeho místo postavil sobě oddaného, ale politicky nevýrazného Dragiše Cvetkoviće.

K cílům, které motivovaly regenta k výměně v premiérském křesle, patřila snaha najít nějakou dohodu s Chorvaty. Nová vláda měla totéž složení jako vláda předchozí. Premiér byl tedy jedinou změnou. O velikonocích 1939 zahájila Itálie okupaci Albánie a Bělehrad, aby uklidnil Berlín, s tím vyjádřil souhlas. Premiér zahájil jednání s Chorvaty, ale proti se postavili všichni nacionalisté, ať už byli z ustašovského tábora nebo ze Srbska, kde brzy nacionalisté vytvoří základnu pozdějších Mihajlovićových četniků. Princ Pavel se snažil nabídnout Chorvatům maximální ústupky, což znamenalo směřovat Jugoslávii k decentralizované federaci.

Výsledkem bylo zřízení Chorvatské bánoviny, které byla přiznána široká autonomie. Její lokální vláda v Zagrebu získala rozsáhlá práva, která později využila při vzniku samostatného chorvatského státu. Na území bánoviny žilo asi čtyři a půl miliónu obyvatel, ale z toho počtu téměř 900 tisíc tvořili Srbové. A 160 tisíc bylo muslimů.

Dohoda o decentralizaci působila dojmem, že cesta k federativnímu uspořádání Jugoslávie je otevřena a že se tudíž národy federace mohou dohodnout. Bohužel tomu tak ale nebylo. V rámci dohody zůstávala spousta neřešených nároků národnostních enkláv nacházejících se mimo vlastní území daného národa. Například Srbové v Chorvatsku se cítili ošizeni o svou autonomii. Nebyla nijak řešena pozice muslimů, především Bosna měla být mechanicky rozdělena na část srbskou a chorvatskou. Nakonec decentralizace neuspokojila ani Chorvaty, kteří dohodami získávali relativně nejvíc, neboť oni pojednou začali žádat samostatný stát.

V rámci chorvatských požadavků se záhy vrátily na scénu úvahy o „velkém“ Chorvatsku. Cvetkovićova vláda se snažila situaci řešit represemi vůči odpůrcům, pro které začaly být zřizovány sběrné tábory. Vnitřní i mezinárodní pozice Jugoslávie byla v předvečer vypuknutí druhé světové války dokonale labilní a nepřehledná. Ve chvíli, kdy válka vypukla, vyhlásil Bělehrad neutralitu. Snažil se zůstat mezi oběma bojujícími stranami pokud možno nedotčen. Něco takového ale nebylo na Balkáně a v zemi s vyhrocenými konflikty mezi národy a vyznáními už možné.

Jak to bývá v dějinách často, svářící se strany hleděly konflikt využít ve svůj prospěch. Tak jako islamizované obyvatelstvo v Bosně, v Krajině a ve Starém Srbsku (mimo jiné Kosovo a Metohija) hledělo využít podpory Osmanů, tak chorvatští ultranacionalisté hleděli k Berlínu i k Římu s nadějí, že v rámci velmocenského přestavění Evropy oni získají suverenitu.

Oficiální místa v Bělehradě ale hleděla k Paříži a snažila se orientovat se v zahraničním směřování podle Francie. Jenže Francie po krátkém odporu padla. V té době se britská diplomacie snažila posbírat v jihovýchodní Evropě zbytky doposud nacisty a fašisty neanektovaných států – Turecko, Řecko a Jugoslávie – a z nich sestavit jakousi protihitlerovskou malou koalici. Britové nechali padnout vojensky poměrně dobře vybavené Československo a nyní, s křížkem po funuse, hledali něco podobného v zemích, které byly velmi nestabilní, což neplatilo ani zdaleka jenom o Jugoslávii.

Na podzim 1940 zaútočili Italové na Řecko, v téže době se Maďarsko a Rumunsko postavily už otevřeně na stranu nacistů a italských fašistů (a také Japonska). Hitler ponechával Jugoslávii Mussolinimu, její statut jej v podstatě nezajímal. Chtěl od Bělehradu jediné, a sice aby se otevřeně postavila na jeho stranu. Konec neutrality. Chtěl si Jugoslávii dokonce koupit na úkor části řeckého území, které jí přislíbil [3]. Nakonec Hitler Bělehrad vydíral s tím, že pokud se nepostaví na stranu Osy, že se jí nezastane v případě, že se Itálie, Maďarsko a Bulharsko, všechno to fašizující spojenci Hitlerovi, rozhodnou rozebrat si její území mezi sebou.

Jugoslávská armáda měla sice 40 divizí, což bylo hodně, po okupaci Československa Německem ale ztratila hlavního zbrojního dodavatele, a sice československou Škodovku. Vnitřní rozepře dokonale ztěžovaly jakoukoliv schopnost manévrovat, byť regent princ Pavel byl nepochybně schopný vyjednávač i organizátor. Ve chvíli, kdy k Ose přistoupilo Bulharsko (březen 1941), byla vyjednávací pozice Jugoslávie zpečetěna. Země byla obklíčena fašismem ze všech stran a rozbita uvnitř. 25. března podepsala Jugoslávie přistoupení k Paktu tří, tedy k Ose Berlín – Řím – Tokio. Krátce na to byl v zemi proveden puč. Pučisté sesadili schopného regenta prince Pavla a dosadili na trůn nezkušeného krále Petra II. A následně se pokoušeli hrát taktickou hru s Velkou Británií tvrzením, že členy Osy jsou jen formálně a že si nemohou dovolit vystoupit z ní, což byla pravda. Jako bonus předali pučisté Britům prince regenta a Britové jej vsadili do vězení. Byla to nesporně ovšem britská špionážní služba, která puč v Bělehradě osnovala.

Obojaká hra s Brity i Hitlerem ovšem nemohla pučistům vyjít. Němci přečetli lavírování Bělehradu naprosto přesně a Hitler se rozhodl k útoku na Jugoslávii. Zmobilizovat síly proti ní bylo pro něho víc než snadné. Itálie, Maďarsko a Bulharsko se těšily na podíl z kořisti a Hitler měl v samotné Jugoslávii svoji pátou kolonu, ne sice tak početnou jako v Československu, ale půl miliónu Němců mu v Jugoslávii zmítané vnitřními sváry a s ustašovci v Chorvatsku stačilo. Ostatně z Němců a kolaborantů v Chorvatsku pak nacisté utvořili divizi SS.

Jugoslávská armáda před německou ofenzívou počítala se vším možným, jenom ne s tím, že k ní skutečně dojde a že bude muset zoufale ustupovat. Počáteční nápor nacistického Německa byl drtivý. Podobně jako na Ukrajině i na území Jugoslávie mohli Němci počítat, když už ne s otevřenou podporou obyvatel, kteří byli v opozici proti svému vlastnímu státu, tak alespoň s pasivitou.

Petr II. se stáhl i s vládou do Černé Hory a zahájil jednání s Němci o příměří. Z německé strany ale dostal nabídku bezpodmínečné kapitulace. Dobytím Jugoslávie získal Hitler další prostor k nástupu na Sovětský svaz.


Italská okupace větší části Kosova a západní Makedonie a plán Velké Albánie

Útok proti Jugoslávii byl skutečnou ukázkou rozparcelování cizího státu houfem nepřátel. Do Jugoslávie vtrhli Němci, Italové, Maďaři a Bulhaři a německé i italské vedení umožnili vznik takzvané Velké Albánie, která obsadila jižní části Kosova včetně Prištiny. Sousední oblasti včetně Černé Hory obsadila Itálie a severní část Kosova, další části Starého Srbska a větší část Srbska severního včetně Bělehradu obsadilo Německo. Bulharsko si pochopitelně zabralo Makedonii, kterou považovalo za své území.

Göringova Luftwafe zahájila masivní letecký útok na Bělehrad a na další cíle v zemi. V jižní části Jugoslávie se Němci příliš nespoléhali na italské síly, o kterých předpokládali, že by neodolaly protiofenzívě jugoslávské armády početně soustředěné právě v těchto místech.

Zajištění Kosova a dalších oblastí Starého Srbska majoritně obývaných islamizovanými Albánci pro budoucí vytvoření Velké Albánie bylo společným projektem Albánců v obou částech Balkánu. Albánie získala sice status nezávislého státu, nicméně předpokládalo se, že bude řízena z Říma. Itálie měla o území Kosova zájem, neboť v něm byly důležité zdroje nerostných surovin včetně uhlí.

Projekt spojení Albánie a Kosova podpořila i německá okupační správa (se souhlasem Itálie), nicméně postupovala opatrně s ohledem na kolaborantskou vládu v Bělehradě, která se proti projektu spojení Kosova s Albánií přece jenom ostře postavila. Němci tedy zahájili proces úplné albanizace Kosova tím, že velice rychle otevřeli v Kosovu na čtyřicet albánských škol. Němci ovšem rovněž obnovili polofeudální režim „desátků“ a rozhodli se opřít se o starobylý kmenový charakter kosovských Albánců.


Vyhánění Srbů a Černohorců z Kosova. Násilnosti na obou stranách

V dubnu 1941 se sešel německý okupační důstojník, generál Eberhardt s albánskými notábly, aby s nimi projednal otázku vysídlení srbského a černohorského pravoslavného obyvatelstva z Kosova. Německý velitel ale apeloval na Albánce, aby provedli vysídlení Srbů a Černohorců pokud možno v klidu, kultivovaně a bez násilností.

Skutečnost ale vypadala jinak. Nastalo divoké vyhánění Srbů z jejich domovů provázené vypalováním domů a násilnostmi. Spousta Srbů byla během těchto útoků zavražděna. V květnu si poznamenal italský důstojník, že „místními Albánci bylo vyhnáno velké množství černohorských kolonistů z území v okolí Peće, a to ne zcela bez množství případů krveprolití a násilností“ [4]. Civilní komisař, Ital Carlo Umiltà, který dorazil do Kosova krátce po zahájení vyhánění Srbů a Černohorců místními Albánci, zaznamenal obrovské množství vypálených domů po celé krajině.

Násilnosti Albánců vyvolaly stejnou reakci na straně Srbů a Černohorců. Jak ale konstatovaly tehdejší záznamy, obětí na životech a na majetku na straně Srbů a Černohorců mnohonásobně převyšovaly ztráty na albánské straně. Odhadovalo se, že uprchlo více než dvacet tisíc Srbů a Černohorců a že bylo vypáleno na deset tisíc domů. Němci se snažili dalším násilnostem zabránit a částečně se jim to podařilo, v okupační zóně Itálie ale násilí páchané na obou stranách pokračovalo.

Myšlenka vytvoření společného státu z Albánie a z území, která islamizovaní Albánci postupně osídlili v Srbsku, Černé Hoře a Makedonii, byla stará a představovala pro významnou část kosovských Albánců sen. Pod okupační správou Itálie a Německa se tento sen Albáncům z Albánie i Kosova splnil. Znovu se jej pokusili oživit v čase rozpadu Jugoslávie, kdy se západní společenství postavilo jednoznačně proti Srbům snažícím se udržet Jugoslávii, v níž měli velmi silnou pozici. Stejně jako za času nacistické a fašistické okupace spoléhali kosovští Albánci na podporu poskytnutou zvenčí a jdoucí proti Srbům.

Projekt Velké Albánie musel sice po roce 1999 zůstat ještě stranou, neboť spojení Albánie a majoritně albánského Kosova nevyvolával dostatečnou podporu u všech států západní protisrbské koalice. Západ prozatím podpořil „pouze“ vznik druhého „nezávislého“ albánského státu, tentokrát na původním srbském území. Toto pro začátek radikálům z Kosova stačilo. V zájmu objektivity je ale třeba říci, že ani zdaleka všechno albánské obyvatelstvo Kosova nestálo na straně radikálů usilujících o ozbrojenou konfrontaci se zbytkovou Jugoslávkou federací a prostřednictvím vyprovokovaných konfliktů s Jugoslávkou armádou a policií cílících k získání ozbrojené podpory Severoatlantické aliance.

Albánci, kteří si nepřáli konfrontaci se Srby a kteří upřednostňovali mírové soužití s nimi, představovali pro radikály z Kosovské osvobozenecké armády (UČK), největší překážku k dosažení svých cílů, tedy k vyprovokování cizí vojenské intervence. Proto bylo vyhánění kosovských Albánců, mainstreamovými médii na Západě v extrémní míře zveličované, výsledkem tří na sobě nezávislých příčin [5].

Nekonfliktní a mírumilovné Albánce uváděli do pohybu albánští radikálové, aby vytvořili obraz údajných srbských zvěrstev páchaných na jejich spoluobčanech. Další příčinou útěků obyvatel Kosova bylo bombardování letadly NATO[6]. A konečně třetí příčinu představovaly důsledky staleté vendety mezi Srby a Albánci nejenom v Kosovu ale ve všech oblastech, ve kterých albánské obyvatelstvo získávalo časem početní majoritu, vyháněním Srbů a Černohorců a později i výrazně vyšší porodností svých rodin.

Mezi kosovskými Albánci byli i umírnění politikové, kteří jako Ibrahim Rugova, nejprve hledali cestu spíše k obnovení a zaručení dřívější velice široké autonomie, kterou kosovští Albánci v Kosovu měli v časech Federativní republiky Jugoslávie, a kterou pozbyli v důsledku konfliktů, ke kterým na kosovském území začátkem osmdesátých let i v době následující docházelo. Teprve později se Rugova přikláněl k úplnému osamostatnění Kosova, nicméně vždy upřednostňoval nenásilná řešení. Ale nepředbíhejme událostem a zůstaňme ještě chvíli u německé, italské, bulharské a maďarské okupace Jugoslávie.


Ustašovské „velké“ ale loutkové Chorvatsko a Slovinci určení k poněmčení

Jen úplně krátce: Chorvatsko si prosadilo nezávislý stát, jehož nezávislost byla pochopitelně zcela iluzorní. Ovšem Chorvatsko získalo rozsáhlé území od Zagrebu na severu až po Černou Horu na jihu, včetně Bosny a Hercegoviny. Itálie se usadila Chorvatsku na pobřeží Dalmácie mezi Zadarem a Splitem, což bylo opět území, které si vždy nárokovala. Mussolini údajně vyjádřil uspokojení nad tím, že otázka Dalmácie byla tak jednou provždy vyřešena. Tamní italský guvernér provincie dostal za úkol celé pobřeží Dalmácie poitalštit. Chorvaté si tak mohli uvědomit, že jejich územní zisky na úkor Srbska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny a podobně, nejsou zadarmo a že jejich noví spojenci a přátelé nejsou „bez chyby“. Možná si to v Chorvatsku někteří lidé uvědomili, ustašovci ale ne.


Poglavnik (vůdce) Ante Pavelić s Joachimem von Ribbentropem


Pokud se jednalo o Slovinsko, s tím měli Němci zvláštní plány. Chtěli v podstatě Slovince zcela integrovat do německého prostoru, úplně odnárodnit. Provedli na území Slovinska vlnu zatýkání, nechali odstranit slovinské nápisy a texty a jako jedinou úřední řeč připouštěli němčinu. Němci deportovali na 40 tisíc Slovinců do Německa a asi 60 tisíc jich odeslali do Chorvatska a do Srbska.

V Podgorici se sešel černohorský parlament, aby vyhlásil podobný loutkový stát, jakým bylo Chorvatsko, tedy „samostatnou“ Černou Horu pod „italským dohledem“. Ihned se ale v zemi zvedl proti tomu odpor. Zvláště aktivní byli komunisté, ale také četnici a další nacionalisté. Italové byli nuceni uplatnit okupační správu a povolat další jednotky z Albánie. V italských plánech bylo nejenom vytvoření Velké Albánie spojením Albánie a srbského Kosova, ale přičlenění dalších území k tomuto novotvaru, a to na úkor Makedonie a Černé Hory. Na území Kosova neměla italská okupační správa potíže získávat na svou stranu velké množství kolaborantů z řad kosovských Albánců.


Nezavisna država hrvatska [7] a brutalita Pavelićova režimu

Vznik Nezávislého státu Chorvatska pod ustašovskou správou představuje skutečnou tragédii v soužití národů Jugoslávie. Brutalita Pavelićova fašistického režimu nejenom konkurovala počínání německých nacistů v okupovaných zemích, ale v některých ohledech jej zastínila. Hlavní moc v zemi se soustředila v rukou Ante Paveliće, skutečného zločince.

Ante Pavelić směřoval k vytvoření křesťanského korporativního státu. (Spojení křesťanství s fašismem bylo ostatně charakteristické i pro luďácko-klerikální kruhy na Slovensku.) Suverenita Chorvatů však byla jen pouhá iluze. Jejich stát měl pod kontrolou Mussolini, a domnělá nezávislost Chorvatska měla být jen prozatímním řešením. Fašistická Itálie považovala většinu chorvatského území za své teritorium zděděné z římských časů. Hitler se o záležitosti Chorvatska staral minimálně. Ukousl si pro sebe většinu slovinského území a zajistil pro Říši několik set tisíc nových budoucích Němců. Chorvatsko přenechal svému italskému partnerovi.

Jedním z Pavelićových cílů bylo vytvoření vlastní armády. Hitler ani Mussolini nebyli nakloněni představě, že vznikne v Chorvatsku nějaké silnější bojové uskupení. Pavelič ale vojáky potřeboval k prosazování svých cílů, mimo jiné i k teroru proti Srbům a dalším národům, které se vzpíraly myšlence na příslušnost k národu chorvatskému, o němž chorvatští nacionalisté začali prohlašovat, že je gótského původu, nikoliv slovanského.

V dubnu 1941 podepsal Pavelič zákon „na ochranu národa a státu“, následovaly po vzoru německých nacistů protižidovské zákony a po nich přišla na řadu všestranná a maximální diskriminace Srbů. Bylo jim zakázáno psát písmem, které bylo jejich vlastní, tedy cyrilicí, zavíraly se srbské školy a pravoslavné chrámy. V Zagrebu se museli vystěhovat ze čtvrtí, které byly vyhrazeny „lepším lidem“, tedy Chorvatům. Přicházeli o zaměstnání a dokonce museli nosit na paži pásku s označením Pravoslac, tedy pravoslavný. Dostali se tak do situace velmi podobné jako židé v zemích okupovaných nebo ovládaných Němci.

Po tomto “prologu“ ovšem následovalo zběsilé vraždění Srbů. Údajně začalo ve vsi Guderac, kde ustašovci zavraždili 184 Srbů, pak se násilnosti přenesly do Bosny a Hercegoviny. Celkem bylo v těch dnech zavražděno více než 20 tisíc Srbů. Nejprve ustašovci zabíjeli jenom muže od 15 do 60 let, potom ale přestal věk hrát roli a za oběť násilností a vražd padly děti, ženy i starci. Ustašovci pro Srby zřizovali koncentrační tábory.

Podle srbských zdrojů bylo celkem zavražděno ustašovci a jejich kolaboranty na milión Srbů. Údaje se ale velice různí, a to podle toho, kdo je vydává. Chorvaté počty zavražděných Srbů snižují pod uvěřitelnou hranici, němečtí historikové uvádějí kolem 200 tisíc zabitých, jiné odhady mluví o 300 tisících.

Brutalita Paveličova režimu a ustašovců vůči Srbům a dalším národům nacházejícím se na území Chorvaska byla tak úděsná, že dokonce i někteří němečtí důstojníci varovali před následky. Generál Glaise von Horstenau napsal ve zprávě do Berlína: „Přesídlení, které se teď provádí tak krutým způsobem, a mnohá zvěrstva, která jej provází, nashromáždí obrovské množství výbušného materiálu všude tam, kde žijí Srbové – v brzké budoucnosti se tu vytvoří centra nepokojů, která budou těžko kontrolovatelná.“ [8]

Německý generál nemohl tušit, jak prorocká bude jeho předpověď. Měl pochopitelně starost o klidný průběh budoucí německé a italské okupační správy nad srbským územím i a nad samotným loutkovým státem Chorvatska. Ale naprosto správně vycítil, že zlo plodí zlo a že Srbové, pokud vraždění svého národa přečkají, na extrémní bestialitu ustašovského režimu, doprovázenou násilnostmi ze strany kosovských Albánců na svém vlastním území nikdy nezapomenou. V době rozpadu Jugoslávie, kdy se Německo jako první stát v Evropě i na světě postavilo okamžitě na stranu secesionistů v Chorvatsku i ve Slovinsku, se západní mocnosti postupně všechny postavily proti Srbům.

Rakouský historik Michael Weihmann napsal, že ustašovci vytvořili „tak odporný režim, že byl i na balkánské poměry zcela mimořádný“ [9].


Odboj proti okupantům a jeho sílící tendence

Odboj Srbů a Černohorců proti nacistické a fašistické okupační správě by byl sám o sobě samostatným tématem vyžadujícím velký prostor. Musíme z něj vybrat jen to nejpodstatnější. Rychlá porážka jugoslávské armády byla sice zdrcující ranou pro odbojné národy Jugoslávie, nicméně, Srbové a Černohorci jsou národy, které svou svobodu neprodávají lacino. Naučila je tomu staletí osmanské nadvlády a intervencí ze strany evropských mocností. Krutosti páchané na Srbech v Pavelićově zločinném státě i na vlastním území ze strany mnohých po „velké“ Albánii toužících kosovských Albánců je motivovala k rozhodné obraně své národní existence a lidské důstojnosti.

Německá armáda sice Jugoslávii porazila rychle, ale obvyklá německá důkladnost, se kterou nacisté „spravovali“ dobytá území jinde v Evropě, nebyla na jugoslávském území uplatněna. Hitler potřeboval tyto své vojáky na východní frontě proti Sovětskému svazu, a tak na různých územích zůstávaly plně vyzbrojené oddíly jugoslávské armády, které v podstatě představovaly základ různých odbojových a partyzánských formací.

Tak se stalo, že náčelník štábu jugoslávské armády v Bosně Draža Mihajlović přemístil své vojáky, kteří odmítli před nacisty kapitulovat, do horského terénu v západním Srbsku. Od května 1941 takto vzniklé četnické vojsko [10] získávalo především mezi Srby nové bojovníky. Vznikal tak zárodek pozdější Jugoslávské armády ve vlasti, která respektovala krále a exilovou vládu a v principu se přiřadila k množství formací západního odboje po celé Evropě, které čekaly na signál z Londýna a vlastní aktivitu příliš nevyvíjely. Kamenem úrazu těchto Mihajlovićových četniků byla ovšem jejich nacionální velkosrbská ideologie a protichorvatský charakter, který pochopitelně vylučoval aktivní účast Chorvatů nespokojených s ustašovských represívním režimem doma v řadách četniků.

V průběhu nacistické a fašistické okupace Jugoslávie se v plné míře projevovaly všechny antagonismy nastřádané za staletí vývoje a vyhnané často do extrému právě extrémní situací války a okupace. V takové situaci nebyly okupační jednotky hlavním a jediným nepřítelem, proti kterému různé ozbrojené oddíly vystupovaly. Navíc situaci komplikovaly také úvahy o tom, co bude po skončení války. Různé politické orientace se tak nebyly schopné ujednotit. Bojující Chorvaté chtěli po válce „velké“ Chorvatsko, bojující Srbové „velké Srbsko“. Jediná ozbrojená formace, která se dokázala povznést nad úzce nacionální charakteristiku a zaměřit odboj skutečně a výhradně proti okupačním mocnostem, byli Jugoslávií komunisté. Pozdější prozápadní, pravicoví a rusofobní politici, historici a komentátoři jen velmi neradi přiznávali tomuto hnutí pozitivní atributy, které mu náležely, a upínali pozornost spíše k jeho kritice.

Nám s odstupem času připadá dokonale absurdní, že národy, které se docela přirozeně měly snažit spojit všechny síly k obraně před okupanty, se navzájem rozdělovaly podle politických cílů, jejichž řešení snad mělo přijít na řadu až po válce. Ale přesně takovouto zkušenost zažily snad všechny Němci obsazené státy a národy, že jejich odboj tříštil síly na vzájemné spory uvnitř a neochotu ke spolupráci. Velmi nebezpečnou situaci zažíval odboj například v Němci obsazené Francii, kdy spory mezi komunisty a ostatními složkami odboje mohly přivodit zkázu Paříže. Obdobné rozpory ostatně stihly také komunistický a nekomunistický odboj v českých zemích, které se řídily navzájem nekoordinovanými ba spíše proti sobě jdoucími instrukcemi z Moskvy a z Londýna. Strach z komunismu a transferu bolševismu po Evropě, který západním demokraciím překážel v dohodě se Sovětským svazem a v koordinaci postupu proti německému nacismu, se takto projevoval po celou dobu války.


Josip Broz „Tito“ a partyzánský odboj organizovaný komunisty

Komunisté před válkou pracovali v ilegalitě a byli zvyklí se organizovat po celém území Jugoslávie. Politicky sice směřovali hodně doleva a byli členem Kominterny, neměli ale žádné nacionální předsudky. Od roku 1940 byl ve funkci generálního tajemníka Josip Broz, později zvaný Tito. Komunisté začali okamžitě pracovat. Na jednání v Lublani se jim podařilo získat na svoji stranu část sociálních demokratů, později i některé křesťanské demokraty a spoustu jednotlivců z ostatních politických uskupení.  Kominterna komunistům doporučila, aby se soustředili výhradně na odboj proti okupantům a odložili stranou plány na uskutečnění sociální revoluce. Obdobné instrukce měli ostatně také Gottwald a vedení československého komunistického odboje.

Josip Broz vybral za soustřediště svých partyzánských oddílů hornaté oblasti Srbska, do kterých se stahovali Srbové z Chorvatska, Maďary okupované Vojvodiny i z Bosny a Hercegoviny. Teror, kterému byli Srbové vystaveni na různých místech Jugoslávie, posiloval jejich odhodlání k boji. Ten měl být ale strašný a měl trvat téměř pět let.

Komunisty organizované povstání začalo v červenci 1941 útokem na policejní oddíl v obci Bela Cerkva, následovaly další bojové akce a sabotáže. Povstání se rozšířilo do západního Srbska, kam se stáhnul z Bělehradu i hlavní štáb povstalců včele s Titem. Němce síla a rozhodnost povstání zaskočila. Partyzáni osvobozovali další území a jejich oddíly početně sílily. Na rozdíl od četniků, jejichž program Jihoslovany rozděloval, program Titových partyzánů byl jednoznačně protiokupační a neobsahoval žádné nacionalistické tendence. Proto byl pro Jihoslovany, nejenom Srby a Černohorce, přitažlivější.


Josip Tito a vrchní velení jugoslávských partyzánů v roce 1944


Povstala také Černá Hora, ale na jejím území se dopustili partyzáni zásadní chyby, když její osvobozené teritorium prohlásili za jednu z republik Sovětského svazu. Proti partyzánům na černohorském území bojovali nejenom italské okupační oddíly, ale i četnici, pro které bolševizace jakéhokoliv jugoslávského území samozřejmě nepřipadala v úvahu.

Povstání nicméně probíhalo na celém území Jugoslávie. Několik center mělo v Bosně a Hercegovině, ve Slovinsku naráželo na problémy dané příliš hustým osídlením. Na chorvatském území se partyzánské oddíly prosadily nejprve jen tam, kde sídlily početnější srbské komunity. Do konce roku 1941 se komunistům podařilo postavit partyzánskou sílu v počtu okolo 70 tisíc vojáků. Koncem roku již vznikla partyzánská brigáda, asi desítka samostatných praporů a množství vojenských oddílů. Partyzáni začali získávat charakter regulérní armády. Naprostou většinu partyzánů tvořili ovšem rolníci, kteří neměli s komunistickým hnutím nic společného a bojovali výhradně za svobodu od okupantů, nikoliv za jakékoliv politické cíle. Velitelé mnohých oddílů byli bývalí interbrigadisté ze Španělska, kteří tam získali cenné zkušenosti, které pak v boji proti okupačním silám využili doma. Teprve později se řady partyzánů rozšiřovaly v podstatně různorodější skladbu a přibývali mezi nimi i intelektuálové, spisovatelé, novináři a další skupiny profesí.

Na rozdíl od Mihajlovićových četniků a jiných četnických oddílů, které s Mihajlovićem nespolupracovaly vůbec nebo jen příležitostně, se komunisty vedení partyzáni nedopouštěli zbytečného násilí na obyvatelstvu, což uznávali i jejich političtí odpůrci. Pokud se jednalo o budoucí uspořádání osvobozeného státu, slibovali komunisté federativní uspořádání a rovnoprávnost všech národů. Ostatně ve vedení jejich odboje byly zastoupeny všechny národy Jugoslávie.


Partyzánské úspěchy znepokojují exilové kruhy v Londýně i domácí kolaboranty

Úspěchy partyzánů ovšem znepokojoval domácí kolaboranty a příslušníky elit, kteří proti partyzánům vystupovali na straně okupačních sil. Západ stál za Mihajlovićem, kterému se dostalo povýšení na generála. Mihajlovič sice bojoval proti okupantům, s komunistickým hnutím se ale nechtěl spojit. Exil a západní státy jej považovaly za jediného legitimního představitele odboje, ačkoliv akce četniků se co do rozsahu a úspěšnosti s partyzánskými nemohly rovnat, Mihajlovićova schopnost sjednocovat četnické oddíly byla minimální a dokonce často sahal ke spolupráci s kolaboranty i okupanty.

Politická i odbojová „mapa“ Jugoslávie zůstávala nepřehledná. Partyzáni několikrát nabídli Mihajlovićovi spolupráci, ten ale odmítal. Nakonec začalo docházet k masivním střetům mezi oběma složkami navzájem antagonistického odboje. V nich se četnici ocitli ve slabém postavení, hrozila jim porážka. A tak se Mihajlović obrátil na Londýn s žádostí o pomoc. Londýn oslovil Moskvu s žádostí o intervenci mezi jugoslávskými partyzány. Moskva později čekající velmi dlouho na slibované otevření druhé západní fronty proti Německu si nepřála konflikty s Londýnem, který obecně vystupoval jako ochránce exilových vlád, a tak vyzvala partyzány, aby boj proti četnikům zastavili. Výsledkem bylo jednání mezi partyzány a četniky a devítibodová dohoda podepsaná v Čačaku, která ale neměla žádný praktický význam.

Mihajlović byl příliš spjat s nacionalismem a odmítal bojovat proti silnějšímu německému nepříteli. Komunisté hlásali federalismus a heslo bojovat stále, všude a za všech okolností. Mihajlović spoléhal na zásah spojeneckých vojsk, Britů a Američanů, a za svůj úkol považoval spíše boj proti komunistům. Nakonec skončil jako kolaborant s Němci, nicméně ani Hitler s ním spolupracovat nechtěl a tak nacisté zahájili na četniky útok a sám Mihajlović musel utéct do hor. Po čase se ale znovu objeví se svými lidmi na straně okupantů.


Německý teror směřující proti partyzánskému odboji

V září 1941 se Hitler pokusil rozbít partyzánský odboj stůj co stůj. Generál Keitel vydal nařízení, aby za každého zabitého německého vojáka bylo popraveno sto komunistů a za raněného padesát. Němci do Jugoslávie stáhli dokonce několik divizí z východní fronty. Úder přinesl nacistům úspěch. Podařilo se jim zdecimovat partyzánské oddíly natolik, že se jejich zbytky musely stáhnout ze Srbska, kam se vrátily až v roce 1944. Na území Srbska se rozpoutal teror, spousta lidí byla odvlečena do koncentračních táborů, zastřelena nebo bestiálně povražděna. Samozřejmě za spoluúčasti kolaborantů.

Titovy oddíly se přesunuly do Bosny. V zimě klesala teplota pod minus 25 stupňů celsia a partyzáni strádali všemi představitelnými způsoby, přesto se jim dařilo formovat nové oddíly a na bosenském území získali dokonce podporu místního muslimského obyvatelstva. Tito vydal rozkaz, aby zajatí němečtí a italští vojáci nebyli zabíjeni, ale vyměňováni za zajaté partyzány, což ale znamenalo při častých přesunech v náročném terénu přemísťovat spolu s partyzánskými oddíly, trénem, nemocnými a raněnými vlastními vojáky také stovky a později tisíce italských vojáků.

Němci proti partyzánům pořádali další ofenzívy a dařilo se jim působit partyzánským oddílům značné ztráty, nicméně nezměrné odhodlání těchto lidí vedlo stále a znovu k novým akcím proti okupantům a k formování nových sil. Partyzáni bojovali zpravidla proti obrovské přesile nepřítele, přesto zasazovali okupantům citelné rány a působili jim značné ztráty i škody na technice, zásobování, železničním spojení.

Historik Jasper Ridley, který napsal monografii o Titovi, popisuje detailně partyzánské boje, ale i osobní statečnost samotného Tita, na kterého Němci uchystali několik atentátů. Při jednom z nich Tito osobně vyběhl z úkrytu, aby odtáhl do bezpečí svého zraněného vojáka. Partyzánské hnutí mělo nad nepřítelem obrovskou morální převahu, proto partyzáni už koncem roku 1942 ovládali na 50 tisíc čtverečních kilometrů území a přijali název Národní osvobozenecké armády (NOA) Jugoslávie. Na všech územích získávali partyzáni stoupence, pouze na území Kosova se podařilo vytvořit z místních Albánců jen jediný oddíl. Etnická nevraživost mezi Albánci a Slovany, zejména Srby, se projevovala i v tomto ohledu.


Porážka wehrmachtu v Sovětském svazu představuje bod obratu ve vývoji války

Rok 1942 znamenal pro německé nacisty bod obratu k mnohem horšímu. Koncem roku zastavila Rudá armáda postup Paulusovy armády u Stalingradu, začátkem příštího roku čekala Němce v Rusku jedna porážka za druhou a silná protiofenzíva, která je donutila k ústupu. Od toho data Německo už jen ustupuje. Přesto začátkem roku 1943 organizuje Hitler další ofenzívu proti partyzánům. Spolupracuje na ní s Mihajlovićem. Ofenzíva s názvem Weiss směřovala proti 40 tisícům partyzánů a dostala je do obklíčení. Partyzáni měli s sebou na dva tisíce zajatých italských vojáků a spousty vlastních raněných. Nedostávalo se jim nazbyt téměř ničeho, přesto se partyzánským oddílům podařilo probít k řece Neretvě [11]. Během těchto bojů bojovali mimo jiné i s četniky, kteří už byli plně ve službách okupantů.

Další ofenzívu proti partyzánům zahájili Němci v květnu 1943. V pětitýdenní bitvě u Sutjesky byli Němci přesvědčeni, že se jim podařilo partyzány zničit. Byl to ale veliký omyl, partyzáni se probíjeli všemi směry, organizovali gerilové útoky a sabotáže, a zároveň bojovali jako jednotky pravidelné armády a jejich velitelé i samotní vojáci disponovali nejenom obrovskou odvahou ale i stále rostoucími bojovými zkušenostmi.


Osvobození Jugoslávie převážně vlastními silami partyzánského odboje

Exilová vláda v Londýně doposud podporující Mihajlovićovy kolaborantské četniky chtě nechtě musela začít brát vážně v bojích i politicky úspěšné partyzány a navázala s nimi spojení. Titova pozice velmi zesílila. V září 1943 kapitulovala Itálie, čehož partyzáni využili k tomu, aby od italské armády převzali výzbroj pro přibližně 80 tisíc mužů. V té době britská vláda odepsala exilového krále Petra II. a definitivně i četniky. Pozice Titovy armády se v podstatě legitimizovala nejenom doma ale i před světem. Josip Broz Tito získal hodnost maršála a odhodlaný boj jugoslávských partyzánů ocenil i Churchill, který jako jeden z prvních britských politiků pochopil, že hlavním nepřítelem je německý nacismus a proto ústředním cílem má být boj proti německému nacismu. Momentálně by všechno ostatní mělo jít stranou. Ostatně, po válce bude čas na to ostatní. Hlavním problémem Západu po druhé světové válce měl být pochopitelně Sovětský svaz. To věděl Churchill, ale věděl to i Stalin, který se na to hodlal dobře připravit.

Četnický generál Mihajlovič se ale stále nevzdával. Opíral se o silné antikomunistické hnutí a dařilo se mu zvyšovat počty svých oddílů. Nicméně Tito už jednal v Neapoli s Churchillem a v podstatě dospěli k široké dohodě o tom, jak vést další válku v Jugoslávii a dost možná i o tom, co bude po válce. V polovině roku 1944 se boje vrátily na srbské území. Německé okupační síly byly stále velmi početné, nicméně houževnatým a soustředěným úderům partyzánských jednotek nedokázaly nikdy úspěšně vzdorovat.

V září postoupila k hranicím Jugoslávie Rudá armáda a Sověti po dohodě mezi Titem a Stalinem v Moskvě zahájili s partyzánskými jednotkami boj o Bělehrad, který skončil úspěchem, tedy uvolněním Bělehradu z německého sevření. Koncem roku 1944 obsadila Titova armáda, spolu se Sověty, celé Srbsko. Od roku 1945 provedl Tito reorganizaci armády a tato dostala nový název – Jugoslávská armáda. Ještě v listopadu vyhlásil Tito amnestii pro všechny bojovníky kolaborantských jednotek, což do řad Jugoslávské armády přivedlo desetitisíce nových vojáků.

V lednu 1945 měla Jugoslávská armáda více než 800 tisíc vojáků a díky vojenským dodávkám ze Sovětského svazu byla vybavena množstvím letadel, tanků, děl a další techniky. V prvních pěti měsících roku 1945 již postupovaly jednotky Jugoslávské armády od města k městu, odkud vyháněly poslední zbytky okupačních armád a kolaborujících četniků.

Osvobození Jugoslávie zásluhou především domácího partyzánského hnutí, které po celou dobu okupace muselo čelit několika nepřátelským armádám i domácím nepřátelům, je obdivuhodným skutkem v dějinách světa. Není vůbec překvapivé, že vůdčí postava tohoto hnutí, Josip Broz Tito, získal silnou pozici doma i v mezinárodním prostoru.


Pokračování III. částí příště.


Poznámky:

[1] V roce 1929 bylo království Srbů, Chorvatů a Slovinců přejmenováno na Království Jugoslávie.

[2] „Od roku 1935 narůstalo clearingové aktivum Jugoslávie u říšské banky ročně o 300 miliónů dinárů a Jugoslávie, aby je zmenšovala, musela zvyšovat své dovozy, a tím zase rostla závislost na Německu. Jestliže ještě v roce 1932 jugoslávský export do Německa představoval 11procent, v roce 1935 to již bylo 23,5 procenta a v roce 1938 už 43 procent všeho exportu. Export z Německa v téže době stoupl ze 17,7 procent na 26,2, respektive 39,4 procent.“ Citováno podle Kolektiv autorů: Dějiny jihoslovanských zemí, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, str. 443. Tyto údaje o vytváření ekonomické závislosti států na Německu v předvečer německé expanze mohou být užitečné pro posuzování i novějších dějin evropského kontinentu.

[3] Mělo jít o Soluň a její zázemí.

[4] „.. not without many episodes of bloodshed and violence“ Viz: Noel Malcolm: Kosovo- Short history, Papermac, London 1998, str. 293

[5] Obzvláště masivní protisrbskou propagandu spustila v době takzvané kosovské krize Česká televize. Nejenom, že vysílala reportáže o údajném únosu a zavraždění umírněného kosovského politika Rugovy, ale i zcela nepravdivé informace o útocích Srbů proti Albáncům, ke kterým údajně mělo dojít dokonce na českém území, snad, nakolik si vzpomínám, v Praze. Dezinformační mediální kampaň nebyla ovšem dobře koordinovaná, a tak se stalo, že se najednou „unesený a Srby zavražděný“ Rugova zčistajasna objevil. Mainstreamová média své faux pas pochopitelně přešla mlčením. Záběry kolon s vyháněným obyvatelstvem, údajně albánského původu, Česká televize podbarvovala tóny Orffovy skladby Carmina burana, jejíž úvod je velice expresivní a dramatický. Údaje o počtech vyháněných Albánců ve svém součtu nejméně dvakrát převyšovaly počet veškerého obyvatelstva v Kosovu. Masové hroby obsahující tělesné pozůstatky „výhradně“ a „prokazatelně“ jen Srby zavražděných kosovských Albánců, pak nikdo nebyl schopen dohledat a postavit jako věrohodný důkaz potvrzující všechna vykonstruovaná a zveličená obvinění. Podobným způsobem mátla veřejnost i další česká mainstreamová média, která patrně bezmyšlenkovitě opisovala informace z vlajkových lodí amerického mainstreamu, které byly a zůstávají co do věrohodnosti v podstatě nepoužitelné.

[6] Při své osobní návštěvě u velvyslance Jugoslávie v Praze, v budově ambasády na Malé Straně, v dubnu 1999, jsem měl možnost vidět na vlastní oči nejméně sto fotografií ničivých následků bombardování Jugoslávie letadly NATO. Byly na nich nejenom rozvaliny domů, průmyslových podniků, civilních objektů (včetně čínské ambasády omylem zasažené stejně jako několik jiných objektů, také zasažených v důsledku chybné orientace letců NATO), ale také děti zabité bombami doma během jídla. Není divu, že strach z bombardování vyháněl lidi z domovů i v samotném Kosovu. Nikdo z prostých obyvatel Kosova nemohl odhadnout rozsah války, kterou si radikálové z UCK objednali u Clintona a Albrightové ve Washingtonu.

[7] Nezávislý stát Chorvatsko

[8] Kolektiv autorů: Dějiny jihoslovanských zemí, Nakladatelství Lidové noviny, str. 456

[9] Tamtéž, strana 457

[10] Jako četnici se označovaly v podstatě partyzánské oddíly, které vedly často gerilovou válku s Turky. Mihailović organizací nových četniků v podstatě navázal na starou domácí tradici a na polovojenské oddíly, které existovaly už před válkou, spolupracovaly s pravidelnou Jugoslávkou armádou, ale po kapitulaci nesložily zbraně a bránily srbské obyvatelstvo před útoky především albánských band. Je zajímavé, že tyto oddíly vedl jiný velitel než Mihajlovič. Jmenoval se Kosta Pečanac, ale jeho četnici v době, kdy se objevili komunističtí partyzáni, uzavřelidohodu s německými okupanty a postavili se proti partyzánům. Mihajlovič nabídl Pečanacovi spolupráci, ale Pečanac odmítl. Nakonec jej v roce 1944 jiné četnické oddíly zastřelily.

[11] Boj na Neretvě se stal jednou z velkých událostí partyzánského odboje proti nacistům.

Zdroje obrázků: Ante Pavelić a Joachim von Ribbentrop: Bundesarchiv, Bild 183-2008-0612-500 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5348805

Zdroj