Jak jste vnímala Jugoslávii před jejím rozpadem? Co bylo na tomto společenství obdivuhodné? A co tak obdivuhodné nebylo?  Každé společenství má své dobré i špatné stránky. Nejsem schopna celkově posuzovat tak složité společenství, jakým byla bývalá Jugoslávie. Ze své osobní zkušenosti vím, že obdivuhodné nebylo, že v době Titova života byla Jugoslávie osobní diktaturou. Tito neřídil všechno, ale ve sporných případech měl právo činit konečná rozhodnutí. Nejtvrdší represe se týkaly komunistů loajálních k Sovětskému svazu po Titově roztržce se Stalinem v roce 1948. Represe však není tím jediným, co je špatné na diktatuře, na systému, který podporuje pokrytectví a nedostatečně postihuje nekalé nebo nemoudré jednání. Bez ohledu na nedemokratický režim bylo nicméně vždy snadné v Jugoslávii nalézt kritické intelektuály, kteří mysleli samostatně a říkali, co si myslí.

Jugoslávský „samosprávný socialismus“ byl určitě vylepšením sovětského modelu. Poskytoval plnou zaměstnanost, které se dnes lidem kriticky nedostává. Je pozoruhodné, že mnoho bývalých kritiků socialistického systému dnes prohlašuje, že tzv. volnotržní demokracie, kterou nyní mají, je mnohem horší.

Jugoslávie, jakožto jediný evropský člen Hnutí nezúčastněných zemí, se těšila privilegovaným vztahům se zeměmi Třetího světa, zejména v arabském světě. Jugoslávské pasy byly všude vítané, Jugoslávci se těšili ze svobody cestovat po celém světě jakožto občané země, která měla obrovskou mezinárodní prestiž.

Titova politika vzhledem k velké etnické rozmanitosti Jugoslávie poskytovala každé skupině značná kulturní a jazyková práva. Tuto politiku dnes soustavně provádí Srbsko – ale nikoli Chorvatsko a Slovinsko. (Srbsko například zajišťuje dvojjazyčné školy s výukou v mateřském jazyku pro maďarskou, rumunskou, bulharskou, albánskou a slovenskou menšinu.)

Pokud by se v roce 1990 konalo o této věci národní referendum, měla bych jen malé pochybnosti o tom, že převládající většina Jugoslávců by si zvolila setrvání ve federaci. Volby se však konaly pouze v rámci jednotlivých republik, což umožnilo byrokratickým režimům v Chorvatsku a Slovinsku prosadit jejich secesionistické projekty.

Tvrdíte, že západní vlády nesou značnou odpovědnost za války v bývalé Jugoslávii, protože podporovaly secesi jejích konstitutivních republik. Nepodporoval Západ tyto republiky pouze v jejich boji za sebeurčení?

V rámci mezinárodního práva či diplomatické praxe neexistuje nic, co by ospravedlňovalo odtržení od existujícího státu z důvodu „sebeurčení“. V této věci existuje velký zmatek a pokrytectví. V první řadě můžeme poukázat k jistým srovnáním: Proč Spojené státy nepodporovaly boj Basků proti Španělsku, který trvá mnohem déle? Proč nepodporovaly Korsičany proti Francii, skotské nacionalisty proti Británii, Kurdy proti Turecku – v násilném boji s hlubokými historickými kořeny zahrnujícími západní sliby Kurdům po 1. světové válce? Proč nepodporovaly „padovské“ separatistické hnutí, které se vyvinulo ve stejné době usilujíc o oddělení od chudší jižní Itálie – hnutí, které toho mělo hodně společného se slovinským separatistickým hnutím. Odpověď je zřejmá: Spojené státy nepodporují separatistická hnutí v zemích, které považují za své spojence. Cílem jsou buď země, které Spojené státy považují za rivaly, jako je Rusko nebo Čína, nebo země, které jsou příliš slabé na to, aby se mohly bránit, kde pomocí rozpadu získají totálně závislé klientské státy – což se právě stalo s Jugoslávií.

Za druhé, o této věci existují jednoduchá fakta. Začněme s historií. Bývalá Jugoslávie nevznikla dobytím, ale dobrovolným sdružením po 1. světové válce jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Chorvati a Srbové mluví v zásadě stejným jihoslovanským jazykem a slovinština je velmi podobná. O toto spojení usilovali chorvatští vůdci, jež si přáli se zbavit rakousko-maďarské nadvlády, a kteří ve skutečnosti vytvořili výraz „Jugoslávie“, znamenající zemi jižních Slovanů. Poněvadž Srbsko již jako nezávislá země existovalo, srbští vůdci se k tomuto svazku stavěli opatrně, ale přijali ho na základě naléhání západních mocností, Francie a Británie.

Po Titově smrti v roce 1980 Jugoslávie vstoupila do krajně těžkopádného období politického přechodu, které bylo pokřiveno bolestným ekonomickým poklesem způsobeným úvěrovou krizí. Poněvadž Titovou metodou vlády bylo odpovídat na vnitřní neklid spíše decentralizací, než demokratizací, místní komunistické strany jednotlivých republik federace a autonomních provincií v Srbku se tak těšily značné autonomii. Rivalita mezi stranickými byrokraciemi podkopávala národní jednotu. Tato dynamika tedy směřovala spíše k rozdělení než k demokratizaci. Tento trend byl povzbuzován vnějšími silami (německými a rakouskými organizacemi zastoupenými dědicem Rakousko-Uherské říše Ottou von Habsburkem, který byl v tomto období velmi aktivní), které podporovaly odtržení Chorvatska a Slovinska, těch částí Jugoslávie, které před 1. světovou válkou náležely k Rakousko-Uherské říši.

Nyní, za předpokladu, že by „sebeurčení“ vedlo k rozdělení federace, je zásadní otázkou, jak by k němu mělo dojít. Srbové na základě své interpretace ústavy tvrdili, že Jugoslávie byla politickým svazkem tří národů – Srbů, Chorvatů a Slovinců, kteří by museli jednat o podmínkách rozdělení. Slovinci a především Chorvati zastávali názor, že konstitutivními jednotkami byly „republiky“ v hranicích, které jim vytýčil Tito během 2. světové války, které zanechaly značnou srbskou populaci v Chorvatsku (okolo 12%) a v Bosně a Hercegovině (relativní většina do sčítání lidu v roce 1971). Německo přesvědčilo Spojené státy a Evropskou unii, aby přijaly chorvatský požadavek, aniž by braly vážně srbskou argumentaci. To bylo nepřijatelné pro srbskou menšinu v Chorvatsku, jež byla pronásledována nacisty podporovaným nezávislým Chorvatskem za 2. světové války, a jejíž „sebeurčení“ tudíž bylo popřeno. To zapříčinilo občanskou válku v Chorvatsku.

Jak Slovinsko, tak Chorvatsko se v rámci Jugoslávie těšily naprosté rovnosti a autonomii. V žádném případě je nelze považovat za menší utlačované části. Tito byl Chorvat stejně jako poslední úřadující předseda vlády Jugoslávie Ante Marković, nemluvě o disproporčním počtu vyšších důstojníků v jugoslávských ozbrojených silách. Slovinsko, jakožto nejbohatší část Jugoslávie, se toužilo odtrhnout téměř výhradně kvůli přání „předběhnout ve frontě“ a připojit se k bohaté EU dříve než zbytek země a podařilo se mu to. Chorvatské secesionistické hnutí bylo nacionalistické, se silně rasistickým podtextem, a bylo mohutně podporováno chorvatskou diasporou s klíčovým politickým vlivem v Německu a Washingtonu (v úřadu senátora Boba Dolea). Nacionalističtí vůdci ve Slovinsku a Chorvatsku, při neexistenci jakéhokoli legálního ospravedlnění pro nevyjednané odtržení, provokovali jednotky jugoslávské armády umístěné na jejich území a využívali její nevyhnutné reakce jako ospravedlnění pro odtržení. Úspěch to mělo jen kvůli podpoře ze strany západních vlád a médií – jinak by jugoslávská armáda udržela zemi pohromadě. Místo toho bylo hroutící se úsilí jugoslávské armády o zachování federaci, úsilí, které se od ní očekávalo, označeno za „srbskou invazi“. Srbský prezident Slobodan Milošević tuto krizi zvládl špatně, ale nepodnítil rozpad Jugoslávie, z čehož byl obviňován.

Naznačila jste, že existuje určitá kontinuita mezi politikou německé vlády a cíly Třetí říše na Balkáně. Můžete nám tuto kontinuitu popsat?

Ještě před Třetí říší, vláda císaře Viléma a dokonce ještě mnohem demokratičtější Výmarská republika podporovaly sebeurčení etnických menšin a Spolková republika Německo v tom pokračuje kvůli národnímu zájmu a ideologii dodnes. Myšlenka na „pomstu“ Srbsku a odtržení bývalého rakousko-uherského území v rámci Jugoslávie se datuje od doby po 1. světové válce. Třetí říše rozřezala Jugoslávii na kousky a z tohoto hlediska byla německá politika v roce 1991 více než znepokojivou reminiscencí, byla podstatě tímtéž. Německo mělo své důvody, proč chtělo přivést Slovinsko a Chorvatsko do své sféry vlivu. V jistém smyslu jsem kritičtější vůči západním vládám, které následovaly německou politiku, aniž by se obtěžovaly či odvážily jasně si situaci vyhodnotit. Když se ukázalo, že to je katastrofa, museli ze všeho obvinit ďábelského Miloševiće, aby zakryly své vlastní chyby.

Proč Spojené státy tak silně podporovaly odtržení Bosny?

Domnívám se, že tato podpora byla výsledkem mnoha faktorů. Jedním byl, jak upozornil pracovník Ministerstva zahraničních věcí George Kenney, vliv mediálního zpravodajství, které bylo silně ovlivněno propagandistickou kampaní vedenou PR agenturou Ruder Finn pracující pro chorvatskou vládu a později pro bosenské Muslimy, která Srby úspěšně líčila jako „nové nacisty“. Tato PR kampaň působila s obrovským úspěchem na veřejnost i politiky. Vytváření americké zahraniční politiky může podléhat propagandě ze strany lobby a chorvatské lobby bylo aktivní a vlivné. Bosňácké lobby bylo méně vlivné, ale mělo velmi dobré styky zejména prostřednictvím Muhameda Sačirbeje, amerického syna kolegy bosensko-muslimského vůdce Aliji Izetbegoviće, který ho jmenoval bosenským velvyslancem ve Spojených státech. Byla to přirozená spřízněnost mezi americkými vůdci jako byl Richard Holbrooke a bosenskými Muslimy, kteří za Osmanské říše tvořili vyšší třídu a jevili se jako mnohem více antikomunističtí než Srbové.

Druhým faktorem bylo to, že od doby, kdy se Německo začalo profilovat jako sponzor Chorvatska, Spojené státy mohly získat prostřednictvím podpory bosenských Muslimům svůj vlastní klientský stát. Někteří američtí vůdci se domnívali, že tím, že budou v Bosně na muslimské straně, by mohli udělat dobrý dojem v muslimském světě vyvažujíc tak americkou podporu Izraeli. Pozdější vlivný kongresman Tom Lantos, který byl předsedou Výboru pro zahraniční věci Sněmovny reprezentantů, nazval americkou podporu bosenských Muslimů a nezávislosti Kosova „prostě připomínkou převážně muslimským vládám tohoto světa,“ že „Spojené státy razí cestu k vytvoření převážně muslimské země v samém srdci Evropy.“ Proizraelští neokonzervativci silně obhajovali podporu bosenských Muslimů. Těžko věřit tomu, že guru neokonzervatismu Richard Perle pracoval jako poradce muslimského vůdce Izetbegoviće při daytonských mírových rozhovorech, aniž by tím realizoval svoji vlastní agendu. Clintonova administrativa považovala za přirozené udělat laskavost afghánským mudžáhidům (ke kterým později patřil Usáma bin Ládin), které administrativa dříve podporovala a využívala proti Sovětskému svazu, tím, že jim nyní pomohla v boji proti srbským pravoslavným křesťanům v bosenské občanské válce.

Možná je však třeba hlavní příčinu vidět v hlavním důsledku: v opětovném potvrzení nadvlády Spojených států v Evropě. Bombardování NATO v srpnu 1995 „poznamenalo historický vývoj ve vztazích mezi Evropou a Spojenými státy v období po skončení Studené války,“ napsal Richard Holbrooke ve svých pamětech a přitom citoval sloupkaře Williama Pfaffa, který, jak se zdá, pochopil situaci: „Spojené státy jsou dnes opět jediným evropským vůdcem, jiný zde není.“ (Richard Holbrooke, To End a War, Random House, 1998, str. 101) Spojené státy přivedly prostřednictvím politiky „vyrovnaného hřiště“ jednotlivé strany v Bosně do patového situace, což Holbrookovi umožnilo se ujmout „bosenské koncovky“ v Daytonu. Spojené státy tak byly schopny vystupovat jako „nepostradatelný stát”.

Někteří lidé vás obvinili ze zlehčování či dokonce popírání masakru ve Srebrenici. Jak budete reagovat na tato obvinění?

Především si myslím, že tato obvinění jsou primárně určena k odvedení pozornosti veřejnosti od těžiště mých prací o Jugoslávii, zejména od mojí knihy Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusion. Její zaměření je politické. Jak název napovídá, moje kniha není o Srebrenici. Je o historickém a politickém pozadí, o klamech a sebeklamech mediálního zpravodajství a utváření politiky Západu, které vedlo k ilegální válečné agresi NATO v roce 1999. Jediným důvodem, proč jsem o Srebrenici vůbec psala, bylo to, že jsem se tomuto tématu nemohla dost dobře vyhnout. Od počátku jsem však tvrdila, že nepíši o tom, co se ve Srebrenici stalo (v této věci si nenárokuji žádné zvláštní znalosti), ale o politickém využití Srebrenice. Nejsem válečná zpravodajka, ale politická analytička. Problém je v tom, že někteří lidé příliš nevítají politické analýzy balkánských konfliktů a pomocí Srebrenice na ně uvalují klatbu. Když matky pláčí, jak se někdo může zabývat tak bezcitnou úlohou, jakou je politická analýza? Posuzovat složité události výlučně na základě obrazů a emocí, které jsou často klamné, je dětinské. Ale žijeme v období infantilní regrese.

Například vdovy a matky mužů, kteří byli zabiti, si zaslouží upřímný soucit, ale bude jejich zármutek větší, pokud byl jejich syn jedním z několika stovek či několika tisíců? Proč se však trvá na konkrétním počtu, který nebyl jasně prokázán? Není možné a dokonce pravděpodobné, že nelíčený žal truchlících žen je využíván pro politické účely? Kolik lidí je může přesně vědět, co se ve Srebrenici stalo? Kde jsou o tom dokumenty a fotografie? Přesto lidé, kteří o tom nevědí nic, budou ochotně pokládat za skandální, pokud někdo otevřeně řekne: „Nevím přesně, co se stalo.“

Vím, že od samého počátku jugoslávské tragédie docházelo ke značným masakrům srbského obyvatelstva (například ve městě Gospić v Chorvatsku), které byly důsledně ignorovány Západem. Ale nechci se zapojovat do závodění v tom, kde bylo více obětí.

Pokud jde o Srebrenici, je samozřejmě jakákoli poprava vězňů válečným zločinem a zaslouží si trest, i když číslo 8000 je určitě přehnané, protože zahrnuje muže, kteří zemřeli, když se během pokusu o únik dostali do léčky nebo dokonce muže, kterým se skutečně podařilo utéct. Ať již byl počet obětí jakýkoli, jeden konkrétní masakr mužů ve vojenském věku, přičemž byly ženy a děti ušetřeny, nemůže být, podle mého soudu, označen za „genocidu“ – pokud by nebyl výraz „genocida“ redefinován tak, aby pasoval na tento jednotlivý srebrenický případ. A právě toto učinil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Aby bylo možné odsoudit generála Radislava Krstiće (který ani nebyl na místě činu) za spoluvinu na „genocidě“, soudci ICTY rozhodli v srpnu 2001, že zabití většího množství muslimských mužů ze Srebrenice bylo „genocidou“ kvůli patriarchální povaze jejich společnosti. Ženy a děti, které přežily, byly příliš nevýznamné v této patriarchální společnosti než, aby na nich záleželo! Tento absurdní verdikt jen potvrdil zjevný fakt, že ICTY pracuje pro ty, kteří ho založili, kteří vybírají jeho soudce a platí jeho výdaje: což je v podstatě NATO. Existuje, aby ospravedlnil interpretaci konfliktů v bývalé Jugoslávii, vytvořenou NATO, tím, že přenese celé břemeno viny na Srby. Pokud orwellovská budoucnost nezakáže svobodný historický výzkum, jsem přesvědčena, že mi historie v mém kritickém hodnocení ICTY dá za pravdu.

Proč si myslíte, že NATO vedlo svou bombardovací válku proti Srbsku?

Základním důvodem bylo zachránit NATO, aby se po zhroucení sovětského bloku nestalo překonaným a zastaralým. Domnělá hrozba ze strany sovětského bloku totiž tvořila jeho údajný raison d’être. Spojené státy přišly s novou „humanitární misí“ a rozsáhlé bombardování Jugoslávie organizací NATO v roce 1999 prokázalo, že to této organizaci může projít bez souhlasu OSN. Byla to „válka k odstartování válek“. Její obhájci se o ní pravidelně zmiňují jako o „dobré válce“, která prokazuje, že „lidská práva“ představují nejúčinnější omluvu agrese. Byla to vskutku malá dokonalá válka, vedená bezpečně ze vzduchu. Oběti, ať srbské nebo albánské, byly pouze na zemi.

Jak vnímáte roli Velké Británie v konfliktech v bývalé Jugoslávii?

Jako absolutně hanebnou. Britské ministerstvo zahraničí mělo jistě k dispozici experty, kteří byli schopni porozumět spletitosti jugoslávské situace a dokonce i konzervativní vláda váhala. Lord Carrington a po něm Lord Owen mohli v Bosně, pokud by se jim dostalo podpory, zprostředkovat brzký mír. Tony Blair raději přistoupil k „humanitární intervenci“ a většina levice spolkla tuto fantastickou historku, podle které bude nejmocnější světová vojenská aliance napříště motivována sentimentálním zájmem o oběti bezpráví.

Jaký byl váš názor na proces se Slobodanem Miloševićem?

Tento proces skutečně vyvolal můj velký obdiv ke Slobodanu Miloševićovi. Hájil sebe a svoji zemi s velkou odvahou a inteligencí a úspěšně vyvrátil většinu obvinění proti němu vznesených, i když zemřel dříve, než obhajoba mohla svůj případ dovést do konce. ICTY byl zřízen především k odsouzení Miloševiće a jistě by našel způsob, jak toho bez ohledu na důkazy dosáhnout. Tuto práci jim ušetřila jeho smrt. Západní média samozřejmě naprosto selhala v poctivém zpravodajství o soudních jednáních.

Mluvíte o svém obdivu k Miloševićově „hájení své země“ v Haagu. Neexistuje však širší a podstatnější důvod si myslet, že Miloševićova vláda Srbsku nikterak neprospěla? V. P. Gagnon Jr. psal o tom, jak Milošević využil válku jako nástroje proti hnutím za demokratické reformy tím, že účinně převáděl téma na to, zda jsou lidé prosrbští nebo protisrbští, kdykoli se tato hnutí stala příliš silnými. Karel Turza a Eric Gordy psali o zhoubném vlivu Miloševićovy vlády na srbskou společnost a kulturu. To příliš nevypovídá o muži, který je hoden obdivu, dokonce ani ze srbského hlediska. Hájil Milošević svoji zemi nebo prostě hájil svůj režim?

Když jsem řekla, že Milošević při procesu v Haagu vyvolal můj velký obdiv k jeho osobě, tak jsem samozřejmě dělala rozdíl mezi Miloševićem - prezidentem a Miloševićem - vězněm zaujatého tribunálu, který byl zřízen k jeho odsouzení. Jakkoli byla jeho politika jako prezidenta nešťastná, stal se obětí, když byl ilegálně vydán Haagu na základě poněkud špinavé dohody mezi premiérem Zoranem Djindjićem, který porušil srbské právo v naději na ekonomický prospěch, a mocnostmi NATO, které tento proces potřebovaly, aby ospravedlnily svou bombardovací kampaň z roku 1999.

Co je míněno těmi „demokratickými reformami“? Milošević zavedl systém více stran, který je základní demokratickou reformou. Ať již udělal jakékoli chyby, není nikterak zřejmé, že by jeho političtí protivníci z počátku devadesátých let byli srbskému lidu prospěšnější, než byl on sám. Srbsko nyní má Západem schválené „demokratické“ vlády, velké průmyslové podniky byly prodány západním korporacím, média jsou mnohem uniformější, než kdykoli předtím a ekonomická situace většiny obyvatelstva se značně zhoršila.

Mnoho lidí v Srbsku, kteří nenáviděli Miloševiće, když zastával úřad, obdivovalo jeho obhajobu v Haagu. Jeho obhajoba byla automaticky obhajobou jeho země, protože zcela svévolná (a nepodložená) obvinění ze „zločinného spolčení“ implikovala kolektivní vinu, poněvadž toto údajné spolčení nemělo žádné vymezené hranice.

Zdá se, že ve svém popisu přikládáte srbské straně jen malou vinu za balkánské války. Přesto představitelé bosenských Srbů jako Vojislav Šešejl, Radovan Karadžič a Ratko Mladić veřejně prohlásili, že zde existovaly snahy o Velké Srbsko. Nepochybně zde existovalo mnoho pokusů redukovat tento konflikt na pouhý případ srbské agrese, ale budeme-li to korigovat, není také důležité ponechat jistý prostor pro připsání odpovídající míry viny srbské straně?

Když Vojislav Šešelj svědčil při Miloševićově procesu, jasně řekl, že Milošević nebyl stoupencem myšlenky Velkého Srbska, a že ho politicky osočoval právě proto, že Šešelj sám stoupencem Velkého Srbska byl. Význam „Velkého Srbska“ je složitý, zabývala jsem se tím v mé knize „Fools’ Crusade“. Srbové byli v této věci rozděleni. Milošević „Velké Srbsko“ nehlásal. Milošević soupeřil s politiky jako byl Vuk Drašković a Zoran Djindjić, které Západ považoval za „demokraty“, kteří ale byli mnohem většími nacionalisty, než byl on. Žádný srbský politik nemohl být zcela lhostejný k srbskému obyvatelstvu, které bylo rozpadem Jugoslávie odříznuto od Srbska. Nicméně počínaje rokem 1992, Milošević podepsal řadu potenciálních mírových dohod, které ponechaly Srby vně zmenšující se Jugoslávie, a byly jasně v rozporu s velkým Srbskem.

Netroufám si připsat „odpovídající míru viny“ jednotlivým stranám v Jugoslávii. Prostě poukazuji na některé skutečnosti a jediná vina, která mne skutečně zajímá, je vina západních velmocí a zvláště Spojených států. To je moje odpovědnost jako americké občanky. Jsou to Spojené státy, které této tragédie využily k posílení NATO. A je to jugoslávský lid, který trpěl a stále trpí.

Pro mnoho našich čtenářů bude obtížné přijmout vaše vyjádření obdivu k Miloševićovi. Je dobře známo, že Západ líčí své nepřátele nepoctivě (vezměme si například Saddámovy mýtické ZHN). Ale oceňování „odvahy“ člověka, který je obecně vnímám (včetně těch, kteří nejsou nadšenými obdivovateli západních velmocí) jako někdo, kdo má na svých rukou krev, zachází hodně daleko. Je vaše volba slov opravdu přiměřená?

Na tom, co jsem řekla, nebudu nic měnit kvůli tomu, že mnoho vašich čtenářů, jak uvádíte, má omezenou schopnost chápat složitost lidské povahy. Že „mají na svých rukou krev“, lze samozřejmě říct o všech předních činitelích zemí, které jsou zapojeny ve válkách. Stereotyp nelidského Miloševiće je fiktivní výtvor propagandy, podobně jako dlouhá řada „Hitlerů“, které Západ neustále objevuje. Ale i kdyby tento člověk byl naprosto bezohledný, vylučuje to odvahu? Obávám se, že náš „humanitární“ věk přijímá nebývale zjednodušující představu o tom, jací lidé jsou – buď nevinní beránci nebo divoké šelmy. Podívejme se na množství hrdinů antických tragédií, kteří v sobě dost komplikovaně spájeli bezohlednost a odvahu a často se projevovali směsí dobrých a špatných vlastností. Pokud nejsme schopni uznat lidskost námi zvolených nepřátel (a Milošević byl za nepřítele vybrán, ve skutečnosti měl rád Spojené státy, kde dříve pobýval jako bankéř a nikdy ani v nejmenším neohrozil Západ), potom ve světě nebude mír.

Jaké mělo důsledky pro konstitutivní republiky to, že se staly nezávislými státy?

Obecně řečeno, odtržení prospívá byrokratům. Někdo, kdo byl pouze nižším úředníkem v rámci větší země, se stal ministrem kabinetu nebo velvyslancem. Odtržení tak bylo dobrou věcí pro příslušníky byrokracie v každém státečku. Také bylo dobrou věcí pro menší část lidí, kteří žijí z trestné činnosti a korupce. Zbytku populace to prospělo především ve Slovinsku, jehož představitelům se podařilo dostat zemi do Evropské unie dříve než ostatním. Neprospělo to samozřejmě menší populaci Jugoslávců, kteří nebyli etnickými Slovinci, a kteří se ve Slovinsku octli bez statusu občana.

Chorvatsko mělo prospěch ze silné německé podpory, ale zatím to nepřineslo všechny ekonomické výhody, ve které doufalo. Většina srbského obyvatelstva byla vyhnána, což samozřejmě uspokojilo rasistické chorvatské nacionalisty. A nezdá se, že by to zneklidňovalo západní levicové multikulturalisty.

Jinak lidé, kteří kdysi byli občany nezávislé, středně veliké evropské země, se octli uzavřeni v malých vzájemně nepřátelských státečcích, závislých na vnějších mocnostech a chudší než dříve. Vnější intervence posloužila k rozjitření etnické zášti a nadále tak působí, zejména v Bosně a Kosovu.

Politická situace většiny nástupnických států je vratká a další tragédie je téměř jistá.

(Poprvé publikováno 3. března 2010.)

Přeložil Karel Hyka, ZDROJ: newleftproject.org