Úterý, 18. ledna 2011

Obchod s lidskými bytostmi a jejich orgány překonala nacistické zločiny při uskutečňování lékařských experimentů s živými lidmi. Doktor Mengele byl amatér ve srovnání s „monstry“ – netvory, která se schovala pod deštník NATO.

V knize Carly del Ponte, bývalé generální prokurátorky "tribunálu" v Haagu pro stíhání pachatelů válečných zločinů v bývalé Jugoslávii se poprvé veřejně mluví o hrůzných zločinech – o únosech lidí, odebírání a obchodu s jejich orgány. Během letních měsíců roku 1999, podle Del Ponteové, "kosovští Albánci převezli nákladními vozy přes hranice Kosova do severní Albánie 300 unesených. "Zpočátku je drželi v halách a dalších úkrytech umístěných okolo měst Kukës a Tropoje. Podle zdrojů novinářů, kteří byli identifikováni jako kosovští Albánci, někteří vězni, kteří byli mladší a v lepší fyzické kondici, byli krmeni, navštěvovali je lékaři, a nikdy nebyli biti. Následně byli převezeni do věznice ve městě Burel a umístěni v jednom baráku, "žlutém domě“, který se nachází asi dvacet kilometrů jižně od města. Jedna místnost v tomto domě, podle informací, které poskytli novináři, byla předělána na operační sál; tady chirurgové získávali orgány vězňů.

Pak tyto orgány byly „převezeny prostřednictvím letiště poblíž Tirany do chirurgických klinik v zahraničí a voperovány pacientům, kteří za to museli zaplatit." Obvykle jeden z "informátorů" doprovázel zásilku na letiště. Oběť, které byla odebrána jen jedna ledvina, byla vrácena do baráku a zůstal tam až do okamžiku odebrání zbylé ledviny nebo jiných životně důležitých orgánů, což představovalo konec života oběti. "Tímto způsobem byli vězni v kasárnách seznámeni s tím, co je čeká“. Mezi vězni, pokračuje autorka, byly ženy z Kosova, Albánie, Ruska a dalších slovanských zemí, dvě z nich pomáhaly při odstraňování mrtvol a jejich převozu na blízký hřbitov. „Vše probíhalo s vědomím a aktivním zapojením středních a vysokých funkcionářů UÇK. Oběti, kterým byl tímto způsobem ukončen život, byly prohlášeny za nezvěstné a tak byl tento problém stažen z pořadu dne“.

Semeno budoucí války.

Del Ponteová se snaží přesvědčivým způsobem vyvinit sebe a „tribunál“ z odpovědnosti za tyto odporné zločiny, což ale otevírá další otázky o morálním charakteru jejího mentora „ochránce a bojovníka za lidská práva“. Tribunál údajně neměl k dispozici původní dokumentaci a dodává, že „tyto zločiny byly spáchány pod dohledem nebo přímým velením UÇK na střední a vysoké úrovni … oběti byli uneseny po skončení letecké kampaně NATO ve stejném období, kdy se na Kosovo hemžilo cizími mírotvorci, legionáři, ochránci a různými humanitárními organizacemi, kterým nebylo jasné, jestli zločiny spáchané v tomto mizerném období spadají pod jurisdikci Tribunálu“. Del Ponteová přiznává, že existovaly problémy v komunikaci s Albánci a že vyšetřující orgány v Bernu a v Bruselu byly frustrovány, když se měly zabývat činností albánských zločineckých organizací.

Neměla žádný úspěch ani u šéfa mise UNMIK Bernarda Kouchnera.  Del Ponteová zdůrazňuje, že UNMIK a KFOR považovali  Thaçiho a Çeku za víc než hrozbu pro bezpečnost personálu UNMIK a KFOR a jejich poslání: pro ně představovali hrozbu pro celou mírovou iniciativu na Balkáně. "Teoreticky, Thaçi a Çeku  byli v pozici, že mohli podpálit Makedonii, střední Srbsko a všechny oblasti, kde žijí Albánci".  V rozhovoru s Kouchnerem Del Ponte vyjádřila názor, že všechny tyto "tajné operace nemají žádný základ."
O základním významu pro řešení tohoto problémům hovoří popis návštěvy Del Ponteové ve Washingtonu v březnu 2002. V rozhovoru s přestaviteli USA přišla s tezí, že chce-li se dosáhnout nějaký konsenzus se Srbskem, je potřeba odhalit zločiny UÇK. „Nepravda je semenem příští války“, údajně zdůraznila v rozhovoru Del Ponteová. Podle ní USA ignorovaly její názor. I vedle verbální podpory Tribunálu „Washington by nerad viděl obžaloby předáků UÇK, protože by zkomplikovaly mezinárodní úsilí o kontrolu nových kosovských institucí a Pentagon by byl přinucen odložit převelení jednotek z Kosova do Afganistanu a na další fronty“.

U příležitosti její návštěvy v Londýně v říjnu 2003 šéf Ministerstva zahraničních věcí odmítl o tom hovořit. Když pak navštívila Bělehrad, Nataša Kandić jí informovala, že albánští svědci nechtějí o tomto incidentu mluvit. Pro Kandićevou to byl pouhý „incident“.
Po několika měsících vyšetřovatelé tribunálu a mise UNMIK navštívili „žlutý dům“, který byl mezitím přemalován na bílo. Přesto byl identifikován jako ono místo, kde byli zabíjeni unesení. V jejich doprovodu se nalézal i albánský žalobce. „Na místě vyšetřovatelé našli kousky gázy, jednu použitou injekční stříkačku, dvě plastikové lahve od infuzí uválené v blátě a prázdné krabičky od léků, z nichž jedna byla od „miorilassantu“, který se většinou používá při chirurgických zákrocích. Na zdech jedné místnosti byly k vidění stopy krve. Albánský žalobce se obrátil k přítomným se slovy, že „Tady nejsou žádné hroby Srbů. Ale jestliže Srby převáželi přes hranice a tady je zabíjeli, dobře udělali.“ Po tom všem Del Ponteová rozhodla, že případ by měl být ponechán v šetření místním orgánům Kosova, Albánie a UNMIK.

Společnost pekla.

Kniha Carly Del Ponte by mohla způsobit šok pouze u důvěřivých lidí, kteří nesledovali průběh války proti Jugoslávii. Nejsou pravdivá tvrzení, že pro odebírání orgánů nejsou žádné věrohodné důkazy. Vláda Republiky Srbská Krajina upozornila Radu bezpečnosti a všechny diplomatické a konzulární úřady v Bělehradě již v roce 1993 na odebírání lidských orgánů a vraždy srbských civilistů, které byly provedeny "zdravotnickým personálem chorvatské armády". Kopie těchto dokumentů s fotografiemi a výpověďmi svědků ukořistila chorvatská armáda po agresi proti Republika Srbská Krajina v roce 1995. Naštěstí byla část tohoto materiálu převezena do Srbska.

Nemůže být popřen velký význam knihy, kterou byl definitivně zničen mýtus o boji Západu „za lidská práva“ ale zůstávají otevřené otázky:

Proč Del Ponte uvedla tyto skutečnosti až osm let po tragických událostech?

Jak mohl být vyřčen osvobozující rozsudek nad velitelem UÇK Ramušem Haradynajem, který byl jednou z klíčových postav a za jeho velení se odehrával obchod s lidskými orgány?

Proč byli v roce 1999 pod nátlakem USA propuštěni z vězení albánští teroristé, kterých bylo okolo 2000 a to bez jakýchkoli podmínek, a přitom mohli poskytnout cenné údaje?

Případ odebírání lidských orgánů na Kosovu je jen posledním článkem v řetězci obchodování s lidmi, který začal v Chorvatsku, pokračoval v Bosně a Hercegovině a nakonec se završil na Kosovu.

Příběh o „žlutém domě“ je házení prachu do očí, aby se odvrátila pozornost od toho, co se děje v Bondsteelu. Odebírání lidských orgánů je velmi komplikovaná operace a může se vykonávat jen v dokonale moderně vybavených nemocnicích, jakou je nemocnice v Bondseel a ne v improvizovaných „žlutých domech“. UÇK stejně jako chorvatské a muslimské vojenské síly, které se účastnili v akci unášení lidí, byli jen pomocníci svého mentora. Za celou akcí stály americké „privátní“ vojenské korporace, což potvrzuje i Peter Singer, a „ty jsou jen prodloužené ruce vládní politiky“. Singer výslovně uvádí, že DynCorp „byla zapojena do různých druhů kriminální činnosti, mezi jiným i do obchodu s lidmi a v sexuálním průmyslu“.

Trh "soukromých" vojenských služeb, tak často používaný při ničení Jugoslávie a jeho mnohočetné zločiny, nemají žádné regulativy, uvádí Singer. Vzhledem k jeho činnosti je osvobozeno od "jakékoli právní kontroly“. Dosahování zisku je jediným motivem, který vše pohání. Korporace „podléhají pouze zákonitostem trhu“. Jejich pracovní pole "zejména v oblasti dodávek, je často dějištěm nejhrůznějšího násilí v dnešním světě," dodává Singer. A nejen to, oni mají prospěch ze samotné existence válek a utrpení, „to jsou výrobci pekla ... násilí není pro ně samo o sobě ziskem, ale je pácháno ve prospěch dosažení cíle, pro který byly najaty“.

Již dlouho je známo, že v Gospići a ve Vukovaru byl trh s lidskými orgány. Milan Levar, "velitel průzkumně-diverzního oddílu a odposlechového centra v Gospić“ byl vícekrát u soudu jako  svědek a odhalil zločiny "mnohem větší, než si může představit, ... byly situace, kdy v prvním patře budovy vraždili a v přízemí byla delegace Evropského společenství a UNPROFOR. Nemohli nosit těla po schodech, tak je spouštěli po provazech z oken a dole na ně čekalo sanitní auto ... Viděl jsem, jak nosili těla, z kterých vypadávala střeva", řekl Levar u soudu. Milan Levar byl brzy po návratu z Haagu zabit a v Gospići se záměrně udržuje (uchovává, skrývá) krvavé násilí. Zametá se to pod koberec už řadu let.

Nemocnice v Camp Bondsteel
Chorvatské ozbrojené síly spojené s muslimskými zabily v Bosanském Brodu 20 civilistů srbské národnosti. Ve stejném roce v květnu v Bosanském Brodu byly zastaveny autobusy s Romy, kteří byli na cestě ze Srebrenice, Žepy a ze Skelany do zemí západní Evropy. Všichni byli zabiti, byly jim odebrány orgány a jejich „těla byla převezena z fotbalového stadiónu za chorvatské hranice „bílými vrtulníky“, řekl Graovac, šéf komise pro hledání pohřešovaných osob v Brodu. Tato fakta získal do bývalého chorvatského důstojníka, který "přiznal, že do této nelidské práce kromě chorvatských jednotek byli zapojeni i někteří členové mezinárodních misí“. Graovac totožnost chorvatského důstojníka neprozradil, důvody se dají logicky předpokládat.  Odebírání lidských orgánů se účastnili i dva chirurgové ze Slavonskeho Brodu. Exhumace těl byla provedena roku 2004. Bylo nalezeno 59 koster, z toho 23 dětí. Vzhledem k časové prodlevě od vraždy po exhumaci, nešlo identifikovat, zda a které orgány chybí, protože byly nalezeny pouze kosti.

Během agrese chorvatské armády na Kupres, zdravotnické týmy odebíraly lidské orgány zajatým vojáků a uneseným srbským civilistům. Po osvobození Kupresu 7. dubna 1992, pod velením generála Mladiče, byla u mrtvých chorvatských medicínských důstojníků  nalezena dokumentace a fotografie odebírání orgánů. Zajištěná dokumentace byla předložena žalobcům haagského tribunálu jako důkazní materiál u soudu se Slobodanem Miloševičem.

Obchodování s lidskými orgány v Kosovu začalo ihned po příchodu KFOR a UNMIK. Přepis "zadržených“ (odposlechnutých) rozhovorů srbskou zpravodajskou službou o tom podává cenné informace. V rozhovoru Wesley Clarka, velitele NATO pro Evropu z 15. srpna 2001 ve švýcarských Alpách s Javierem Solanou před Clarkovou cestou v Kosovu, Clark řekl: "Musím udělat důležitou práci, slíbil jsem, že přivezu ledviny ..."Solana na to reagovat: "Dobře pracuje nemocnice na základně Camp Bondsteel, stejně jako celá základna". Po dvou týdnech se setkal Clark s Thaçim v Prištině.

Z miniaturního mikročipu jsou odeslána data o dohodě se srbskými politiky, o oslabení bojové pohotovosti srbské armády, o zničení tanků a raket, ale také otevřeně se zabývající otázkou Thaçiho položenou Clarkovi: "Věřím, že Royal Hospital v Londýně je pokojen se spoluprací v oblasti transplantací orgánů."Obchodování s lidmi a jejich orgány překonalo nacistické zločiny prováděné při lékařských experimentech na živých lidech. Doktor Mengele byl amatér v porovnání s monstry, která se sešla pod záštitou NATO. V tomto případě se nemůže mluvit o „černém trhu“. On může být v tomto případě mluvit o "černém trhu". Jedná se o reprízu Osvětimi mnohem drastičtějšího druhu.

Pramen: z  knihy prof. Smilji Avramov „Genocida v Jugoslavii 1941-1945, 1991…“

http://www.pecat.co.rs/2010/12/smilja-avramov-repriza-ausvica-u-reziji-tacija/

Přeložil: Václav Dvořák

Pro.f dr. Smilja Avramov se narodila 15.února 1918 v Pakracu (Chorvatsko). Během 2. světové války chorvatští ustašovci zabili 11 členů její rodiny ve vyhlazovacím táboře Jasenovac (Chorvatsko). Právní fakultu vystudovala v roce 1947 v Záhřebu a doktorát práv získala v roce 1950 v Bělehradě. Pracovala jako veřejný žalobce, asistent na právnické fakultě a od roku 1960 jako mimořádný profesor, od roku 1965 jako řádný profesor mezinárodního práva na Právnické fakultě bělehradské univerzity. Od roku 1973 je šéfem fakulty mezinárodního práva a mezinárodních vztahů. Studovala ve Vídni a v Londýně, promovala na Harvardu a na Kolumbijské univerzitě. Dlouholetá předsedkyně Světové organizace pro mezinárodní právo. Byla také předsedkyní Světové konference pro mír a odzbrojení se sídlem v Londýně (ICDP). Profesorka Právnické fakulty v Bělehradu. Od roku 1996 je členkou Senátu Republiky Srbské.