Bosna II: Clintonova administrativa směřuje k intervenci NATO v Kosovu |
(Cíle, možné náklady a motivy jsou neurčité)
Je stále zřejmější, že Clintonova administrativa zaměřila americkou politiku směrem, který pravděpodobně během několika příštích měsíců či týdnů povede k nějakému druhu Spojenými státy vedené vojenské intervence NATO v neklidné srbské provincii Kosovu. Nedávné události, které poukazují tímto směrem, zahrnují:
Podle této zprávy RPC je plánování Spojenými státy vedené intervence NATO v Kosovu z velké části dokončené, i když se zjevná ochota Clintonovy administrativy intervenovat snižuje či zvyšuje skoro týden od týdne. Jediné, co zde chybí, je událost, která by – s přiměřeně sugestivním mediálním pokrytím – dokázala intervenci politicky prodat či dokonce ji učinila nevyhnutelnou podobným způsobem, jako když se přešlapující administrativa konečně rozhodla pro intervenci v Bosně roku 1995 po sérii „srbských minometných útoků“, které o život připravily desítky civilistů – útoků, které při bližším prozkoumání mohou stejně dobře být činem muslimského režimu v Sarajevu, který měl z intervence největší prospěch. [Pro podrobnosti a původní zprávy z evropských médií viz zprávu RPC „Clinton-Approved Iranian Arms Transfers Help Turn Bosna into Militant Islamic Base“,1/16/97.] Je stále očividnější, že tato administrativa čeká na podobný „spouštěč“ v Kosovu: „Vyšší úředník amerického ministerstva zahraničí na brífinku s novináři 15. června poznamenal, že ‘v současné době nejsme nikterak blízko rozhodnutí pro jakýkoli druh ozbrojené intervence v Kosovu.’ Uvedl pouze jedinou věc, která by mohla podnítit změnu politiky: ‘Domnívám se, že pokud by krutosti dosáhly určité míry, kterou by již nebylo možné tolerovat, pravděpodobně by to bylo spouštěčem’“[Washington Post, 8/4/98]. Nedávné protichůdné zprávy o údajném masovém hrobě (podle této zprávy z Washington Post) se stovkami zavražděných albánských civilistů či desítkami bojovníků UÇK zabitých v boji je třeba nahlížet v tomto světle.
Kosovo, Bosna: je to zase tady… Směřování Clintonovy administrativy k ozbrojené intervenci v Kosovu, zkoumané v této zprávě, se nápadně podobá ad hoc učiněnému rozhodnutí, jež vedlo k intervenci v Bosně v roce 1995, která se v širším měřítku stala charakteristickým znakem Clintonovy zahraniční politiky. Tyto podobnosti zahrnují:
Je povinností Kongresu donutit Clintonovu administrativu, aby se k těmto nedostatkům poctivě vyjádřila předtím, než budou americké síly vyslány do Kosova. Skutečnost, že podobné otázky nebyly zodpovězeny v souvislosti s nasazením v Bosně (a ve většině případů nejsou zodpovězeny dodnes) je jedním z důvodů, proč se bosenská operace stala přesně tím, co administrativa slíbila Kongresu a americkému lidu, že tato operace nebude: špatně a nejasně definovaným projektem na budování národa s dosažením cíle v nedohlednu. Tato zpráva RPC se snaží prokázat, že v Kosovu, stejně jako v Bosně, může být budoucí vynucování sflikovaného „urovnání“ prostřednictvím NATO určeno, spíše než k ochraně amerických zájmů, k uspokojení krátkodobých politických potřeb Clintonovy administrativy. Spojené státy opět mohou, jako tomu bylo v Bosně, brzy zjistit, že slouží zájmům těch nejodpornějších elementů na všech stranách etnického konfliktu – a zvláště pak Slobodanu Miloševićovi –, zatímco obyčejní lidé na Kosovu, Albánci i Srbové, trpí. Ti, kteří jsou přesvědčeni, že Milošević je problém a nikoli řešení, by si měli uvědomit, že v září navštíví Washington vedoucí představitelé srbské opozice, aby se pokusili varovat před tím, v čem považují podporu Clintonovy administrativy jugoslávskému diktátorovi za pochybnou. Clintonova politika je založená na melodramatech Ospravedlnění intervence v Kosovu, které uplatňuje Clintonova administrativa, je, podobně jako tomu bylo v případě Bosny, založeno na melodramatickém a zjednodušujícím líčení krize, které zatemňuje její komplikovaný původ a vývoj. V tomto případě je scéna vystavena následovně: V roce 1989 srbský tyran Milošević zrušil autonomii Kosova a nyní zamýšlí odstranit za pomoci vojenské síly albánskou etnickou většinu z této provincie. „Bosenská lekce“ tudíž spočívá v tom, že včasné užití omezené síly USA a NATO proti Srbsku je jedinou možností, jak se vyhnout humanitární tragédii, širšímu válečnému konfliktu a hlubšímu americkému zapojení. Tuto základní myšlenku Clintonovy politiky vystihl začátkem léta 1998 vládní zmocněnec pro Balkán a velvyslanec při OSN Richard Holbrooke: „V případě Miloševiće bude diplomacie fungovat jen tehdy, pokud bude podepřena silou… Milošević by si měl uvědomit a to je klíčový bod, že se zde neopakuje Bosna, že NATO je připraveno a angažováno jinak než před čtyřmi lety. Pokud si myslí, že se dnes jedná o pouhé divadlo, dělá velkou chybu… Bosenská lekce spočívala v tom, že pokud nedojde k včasnému zásahu, bude to znamenat mnohem hlubší zapojení později… V současné době v Kosovu zemřelo několik stovek lidí, z 10 až 50 tisíců jsou uprchlíci… Pokud to bude takto pokračovat, budeme čelit mnohem vážnější situaci. Bosenská lekce spočívá v tom, udělat to včas. Později by to bylo daleko nákladnější a také by bylo mnohem obtížnější uvést strukturu společnosti do původního stavu“ [ABC „Nightline“, 6/15/98]. Avšak stejně jako v případě Bosny, lze s tímto vyjádřením souhlasit pouze tehdy, je-li problém nahlížen skrze primitivní stereotypy a s malým nebo žádným zřetelem k historické spletitosti a konfliktním požadavkům. [Pro podrobnosti o kosovské geografii, dějinách a dlouhé historii vzájemně si odporujících požadavků Albánců a Srbů viz připojený dodatek.] Clintonova politika je, podobně jako v Bosně, posílena (a možná částečně produktem) téměř uniformního mediálního zpravodajství, které tuto politiku podporuje: „Je to tak jednoduché, pokud čtete noviny nebo sledujete televizi: kosovští Albánci trpí pod brutální srbskou nadvládou, takže NATO musí zasáhnout, aby zastavilo boje a chránilo lidská práva. Tak jednoduché to samozřejmě být nemusí. A právě toho se obávají někteří kritici, včetně několika zkušených novinářů. Obávají se toho, že média a ministerstvo zahraničních věcí sdílejí zjednodušené, černobílé vidění zahraničního konfliktu, které vede k americkému angažmá v Kosovu, Bosně, Haiti, Somálsku a v Perském zálivu… Některým lidem se zdá, že tato politika je založená na melodramatu o ničemech, kteří páchají nevyslovitelné zločiny na nevinných obětech, které potřebují americkou pomoc“ [„How Media Shape Foreign Policy: Seeking Melodrama, They Often Distort The News“, analýza zpravodajství od Briana Mitchella, Investor’s Business Daily, 7/7/98]. Máš problém? Volej 112 – NATO Tvrzení velvyslance Holbrooka, že nynější americká nečinnost později povede k výraznějšímu zapojení, předpokládá bez řádného vysvětlení, že za všechno, co se stane v Kosovu, jsou v konečném důsledku odpovědné Spojené státy a NATO. Toto je třeba vnímat jako aplikaci Clintonovy koncepce „nové NATO“, kterou prezident vyhlásil v květnu 1997 při slavnostním podpisu NATO-Russia Fouding Act, podle této koncepce bude aliance fungovat nejen k obraně svých členů, ale také za účelem „zvyšování bezpečnosti každé demokracie v Evropě – starých členů NATO, nových členů a stejně tak nečlenských států.“ [Pro další diskuzi o doktríně administrativy „nové NATO“, viz Legislative Notice No. 55 RPC, Treaty Doc. 105-36 – Protocols to the North Atlantic Treaty of 1949 on the Accession of Poland, Hungary, and the Czech Republic, 3/18/98.] Toto poselství administrativy každopádně dobře pochopili albánští povstalci v Kosovu, kteří mohou očekávat, že dosáhnou svých cílů, ani ne tak kvůli výhledům na jejich vlastní vojenský úspěch, jako spíše s nadějí na vnější intervenci: jak řekl jeden bojovník, „doufáme, že NATO bude intervenovat, jako to udělalo v Bosně, aby nás zachránilo“ [„Both Sides in the Kosovo Conflict Seem Determined to Ignore Reality“, New York Times, 6/22/98]. Dějiny a motivace jednotlivých stran v Kosovu jsou, stručně řečeno, mnohem komplexnější – a méně jednostranné –, než památný výrok ministryně zahraničních věcí Madelaine Albrightové, že Spojené státy „nebudou stát stranou a dívat se, jak srbské orgány v Kosovu dělají to, co jim už nadále nemůže procházet v Bosně.“ Někteří pozorovatelé skutečně došli na základě podrobnějšího pohledu na dějiny Kosova k opačnému závěru: „Oni [to jest média] píší smyšlenky o tom, že Kosovo je albánská zem, kterou zabrali Srbové, zatímco skutečnost je jiná,“ jak to komentuje Ron Hatchett, bývalý analytik pro Balkán z ministerstva obrany a v současné době ředitel Centra pro mezinárodní studia Univerzity sv. Tomáše v Houstonu [„From Peacekeeper to Babysitter“, Investor’s Business Daily, 6/17/98]. Jak Srbové, tak Albánci mají dostatek historických důvodů pro to, aby si nárokovali, že Kosovo/Kosova patří jim a že druhá strana jim ho chce vzít. Lakování UÇK na růžovo K odůvodnění intervence USA a NATO se Clintonova administrativa musí stejně jako v případě Bosny opřít o etnické ospravedlnění jedné ze stran konfliktu, aby vyloučila argumentaci té druhé. K úspěchu této strategie dodnes přispívá to, že je věnována zanedbatelná pozornost vazbám UÇK ke složkám organizovaného zločinu v rámci albánské diaspory [Viz „Speculation plentiful, facts few about Kosovo separatist group“, Baltimore Sun, 3/16/98; „Germany ‘can take no more refugees’“, The Guardian (Londýn), 6/17/98; „My plan to save Kosovo now“, od Paddyho Ashdowna, The Independent (Londýn), 8/5/98] a náznakům, že UÇK pravděpodobně získává podporu (tak jako jí získával muslimský režim v Bosně) od Íránu [Viz „Radical groups ‘arming Kosovo Albanians’“, Financial Times (Londýn), 5/8/98; „Italy Become’s Iran’s New Base for Terrorist Operations“, Defense and Foreign Affairs Strategic Policy (Londýn), únor 1998]. Některá média mimoto uvádějí, že nedávné bombové útoky proti velvyslanectvím v Keni a Tanzánii mohou souviset s deportací několika členů islámské teroristické buňky z Albánie. Tato buňka je napojena na Usámu bin Ládina, který byl vypovězen ze Saúdské Arábie. V současné době vyvstaly otázky ohledně aktivit radikálních islámských skupin v Albánii, zvláště pak v oblasti kolem města Tropoje, které je známým vojenským shromaždištěm UÇK [„U.S. Blasts’ Possible Mideast Ties: Alleged Terrorists Investigated in Albania“, Washington Post, 8/12/98]. Toto možné spojení má závažné důsledky pro politiku Clintonovy administrativy v regionu: „Jedním z nejvíce znepokojivých aspektů současné [teroristické] krize je to, že může být podnícena naší vlastní nevhodnou politikou v Bosně a Kosovu. Najednou zde zjišťujeme, že se zastáváme muslimských frakcí, které čerpají podporu od islámských fundamentalistických teroristických skupin, jež jsou našimi smrtelnými nepřáteli jinde“ [„Bringing terrorists to justice“, od am. plk. Harryho G. Summerse (nyní v záloze), Distinguished Fellow, U.S. Army War College, Washington Times, 8/12/98]. Protiklady Clintonovy politiky v Kosovu Kosovská nezávislost: „Ne“ znamená „Ano“ Roztáčející se kolo násilí mezi Miloševićovou represí a militantním albánským separatizmem ukazuje hlavní nedostatek Clintonovy politiky vůči Kosovu: administrativa musí konečně poskytnout koherentní výklad toho, co je zamýšleným výsledkem její politiky a jak tento výsledek slouží americkým zájmům. Stanovená politika je kromě toho sama o sobě zatížena rozpory: Clintonova administrativa na jedné straně tvrdí, že nepodporuje revizi hranic následnických států bývalé Jugoslávie: nezávislá Republika Kosovo, která je cílem etnických Albánců, není přijatelným výsledkem. Na druhé straně se administrativa vyjadřuje, že podporuje nějakou formu „posíleného statutu“ či „posílené autonomie“ Kosova „v rámci Jugoslávie.“ (Rozpory obsažené v tomto vyjádření prošly bez většího povšimnutí. Spojené státy demonstrativně odmítaly od rozpadu titovské Jugoslávie v roce 1991 uznat federaci dvou zbývajících republik – Srbska a Černé Hory – pod označením „Svazová republika Jugoslávie“, které si tyto státy nárokovaly. Clintonovi oficiální představitelé se skutečně neodkazovali k Jugoslávii, ale k neexistujícímu státu „Srbsko-Černá Hora“. Například: „Spojené státy a mezinárodní společenství neuznávají Srbsko-Černou Horu jako nástupnický stát bývalé Jugoslávie“ [Serbia-Montenegro Country Report on Human Rights Practices for 1997, Department of State, 1/30/98].) Nyní však Clintonova administrativa náhle znovuobjevila „Jugoslávii“ v kontextu Kosova, což poukazuje k návrhům z mnoha stran, že Kosovo by mělo být odděleno od Srbska a povýšeno na úroveň svazové republiky spolu se Srbskem a Černou Horou. (Jak je detailně popsáno v dodatku, přesně toto bylo cílem dřívějších nepokojů v Kosovu v osmdesátých letech, během posledního období, kdy provincii kontrolovali etničtí Albánci.) Není pochyb o tom, že toto řešení by přímo vedlo k zásadní změně hranic, kterou administrativa vyloučila. Například: „Dobrým prozatímním řešením by tudíž mohlo být ustavení Kosova jako nezávislé republiky v rámci zbytkové Jugoslávie, se stejným postavením, které má Černá Hora a Srbsko… Za pět let může být otázka nezávislosti znovu otevřena“ [„Not Another Bosnia“, Washington Post, 1/18/98, od Jane M. O. Sharpové, ředitelky obranného a bezpečnostního programu Ústavu pro výzkum veřejné politiky a vedoucí vědecké pracovnice Centra pro obranná studia při Kings College v Londýně]. Trvání Clintonovy administrativy na „posíleném“statutu pro Kosovo je tak více než zručným překladem revize hranic Srbska-Černé Hory/Jugoslávie, bez toho, aby to bylo otevřeně přiznáno. Příští zastávka: Velká Albánie Kosovo je jedním z mnoha míst na světě, kde se etnická skupina, jež tvoří menšinu v ustaveném státě (avšak v jeho části většinu), snaží násilným způsobem dosáhnout národní nezávislosti, což má za následek rozsáhlé utrpení civilistů a porušování lidských práv ze strany uznané vlády: Arméni v Ázerbájdžánu, křesťané v jižním Súdánu, Kurdové v Turecku a Iráku, Tamilové na Srí Lance, kašmírští muslimové v Indii, Karenové v Barmě, Tibeťané a Ujgurové v Číně, Čečenci v Rusku, Abcházci v Gruzii, atd. Málokteré z těchto míst je však považováno za vhodné dějiště konání vnější intervence vedené výlučně z důvodů lidského utrpení. Důvody pro Spojenými státy vedenou intervenci NATO v Kosovu, by neměly být založeny jen na potřebě chránit kosovské Albánce, nýbrž na tom, aby se předešlo tomu, že se tato válka rozšíří do sousedních zemí: „Rozhodně by se nemělo užít vojenské síly, ani by se vojenskou silou nemělo vyhrožovat. V případě Kosova jsou sice humanitární důvody naléhavé, ale nikoli dostačující. Lidé trpí v mnoha konfliktech – od Eritreji po Srí Lanku – a Amerika je nemůže zachránit všechny. Rozdíl Kosova spočívá v pravděpodobnosti, že nebudou-li boje pod kontrolou, budou eskalovat, ohrozí křehký mír v Bosně a potencionálně se přelijí do Řecka, Bulharska či Turecka. Clinton a jeho armáda poté nebudou mít na vybranou a jejich úkol bude mnohem více skličující“ [„Outrage in Kosovo“, Washington Post, úvodník, 6/9/98]. Bylo naznačeno mnoho scénářů možného rozšíření kosovského konfliktu do sousedních států. Tyto scénáře zahrnují: Válka mezi Srbskem a Albánií: Srbské síly v rámci pronásledování bojovníků UÇK nebo při pokusu o zastavení zbrojních dodávek do Kosova překročí hranice s Albánií, což rozpoutá konflikt s touto zemí. Příkladem tohoto nebezpečí jsou protesty Albánie z minulého měsíce adresované Jugoslávii kvůli několika dělostřeleckým granátům, které dopadly na albánské území [New York Times, 7/19/98]. Albánie sice není členem NATO, ale úzce spolupracuje v oblasti regionální politiky s USA a NATO v rámci programu Partnerství pro mír. Albánie má navíc úzké vojenské vazby na Turecko, jehož zapojení do albánsko-srbské války by mohlo zvýšit již tak vážné napětí na Kypru a v Egejském moři se členem NATO – Řeckem. UÇK vítězí: Pokud UÇK dosáhne úspěchu při zajištění nezávislosti Kosova, ať již prostřednictvím intervence NATO proti Srbsku nebo bez ní, tento úspěch by pravděpodobně mohl podnítit rebelie v sousední Černé Hoře a zvláště pak v Makedonii. UÇK dala jasně najevo, že jejím cílem není pouze osvobození Kosova, ale také oblastí osídlených populací etnických Albánců v Černé Hoře a Makedonii, kde je již UÇK vojensky přítomna; několik tamějších bombových útoků z nedávné doby je připisováno UÇK. Z tohoto důvodu odložili ministři zahraničních věcí Makedonie a Řecka v červnu stranou své pře a vydali společné prohlášení proti intervenci NATO v Kosovu: „Jedni z nejznesvářenějších sousedů, Řecko a Makedonie, se spojili ve strachu, že by úspěšná kampaň separatistické Kosovské osvobozenecké armády mohla znamenat pro Balkán katastrofu. Útoky NATO by mohly povzbudit kampaň UÇK. ‘Kosovo je srbskou provincií. Jakákoli změna hranic bude na Balkáně znamenat válku na všech stranách,’ [řekl makedonský ministr zahraničí Blagoj] Handzinski: ‘Odsuzujeme jak aktivity takzvané UÇK, tak srbských sil v Kosovu.’ [Řecký ministr zahraničí Theodoros] Pangalos dodal: ‘Není to náhoda, že země tohoto regionu reprezentují hlas logiky. Mírovým řešením získáme nejvíce, dojde-li k válce, velmi ztratíme.’” [Associated Press, 6/23/98]. Srbové vítězí: Naopak, pokud – podle jedné z možností, o které uvažuje NATO – dojde k uzavření kosovských hranic za pomoci ozbrojených sil a přerušení přísunu zbraní, materiálu a dobrovolníků z vnějšku, mohlo by to rozhodujícím způsobem zvrátit vojenskou rovnováhu ve prospěch srbských sil. V takovém případě, vzhledem k širší regionální agendě, by UÇK pravděpodobně zaměřila své operace na nějaký měkčí cíl, zejména na Makedonii a na Albánii samou. Zchudlá a pevninou obklopená Makedonie je již dnes nebezpečně rozdělená mezi většinové Makedonce (kteří jsou, podobně jako Srbové a Bulhaři, pravoslavnými Slovany) a albánskou muslimskou menšinu, která tvoří zhruba třetinu populace této země. V Albánii je situace na pokraji občanské války, o což se UÇK významným způsobem přičinila vyvoláním anarchie v minulém roce a podněcováním napětí mezi severem a jihem (které ovládají dvě etnické skupiny: Gegové a Toskové). Vzhledem k nerozhodnému výsledku mezi (převážně toskovským) socialistickým režimem Fatose Nana v Tiraně a Gegy podporujícími bývalého prezidenta (a podporovatele UÇK) Saliho Berishu, který minulý rok přišel o moc následkem zhroucení finančního pyramidového systému, jsou v nejchudší zemi Evropy pravděpodobné rozsáhlé nepokoje. A to dokonce i bez toho, že by jejich podněcování nadále pocházelo z Kosova. Jak zdokumentovala International Crisis Group (ICG): „Berisha je stejně jako kosovští Albánci Geg a pochází z Tropoje na hranici s Kosovem. Tato část země je z velké části mimo kontrolu Tirany a UÇK tam operuje se stále větší otevřeností. Vzhledem k současné slabosti albánské armády a skrytému nepřátelství mezi Gegy a Tosky zde existuje nebezpečí, že UÇK časem rozšíří válčiště do samotné Albánie.“ [„The View From Tirana: The Albanian Dimension of the Kosovo Crisis,“ ICG Balkans Report No. 36, 10 July 1998]. Rozdělení Kosova „typu Dayton“: Potřeba zajistit pomoc značnému množství albánských uprchlíků (jejichž počet nyní přesahuje 200 000), kteří utekli před Miloševićovými bezpečnostními silami během nynějších bojů, patří nejpravděpodobněji mezi bezprostřední důvody intervence. (Média a Clintonova administrativa ve shodě s obvyklým líčením věnují malou pozornost existenci srbských, romských, albánských a dalších uprchlíků, kteří utekli před UÇK, a jejichž počet také dosahuje desítek tisíc.) Ve skutečnosti se zdá, že Miloševićova politika částečně usiluje o nezabezpečení obrany nechráněných srbských vesnic a málo chrání před odplatou ze strany umírněných Albánců, kteří nepodporují UÇK. Tím se zvyšuje možnost tichého dorozumění mezi Miloševićem a UÇK – a Clintonovou administrativou – pro zkopírování scénáře, který vedl k Daytonské dohodě o Bosně, tj. umožnit krátkodobé zintenzivnění konfliktu, vzájemné „etnické čištění“ Kosovskou osvobozeneckou armádou a Miloševićovými silami až nakonec (poté, co se objeví potřebný „spouštěč“) si NATO vynutí příměří. V tu chvíli získá území držené Albánci „posílenou autonomii“, která za pár let povede k nezávislosti, zatímco části Kosova s významným nerostným bohatstvím zůstanou v Srbsku [Viz „Below It All in Kosovo, A War's Glittering Prize“, New York Times, 7/8/98]. Tento scénář však krátkodobě umožňuje, že (1) Milošević zůstane u moci (a bude se opět důvěřivějším složkám domácího mínění jevit jako ochránce srbských národních zájmů sužovaných nepřátelskými Spojenými státy) a (2) Clintonově administrativě to umožní nárokovat si uznání za další úspěšnou „mírotvornou“ operaci podobnou Daytonu (nevadí, že podobně jako Dayton, toto „řešení“ nemá dlouhodobou životnost a že výsledkem je závazek Spojených států k dalšímu nekonečnému „budování národa“). Stručně řečeno, Clintonova administrativa směřuje k intervenci v Kosovu, jak to učinila v Bosně, důkladně s našimi spojenci v NATO plánujíc mechanismy této operace, avšak s malou pozorností k tomu, jak tato operace poslouží americkým zájmům. Skutečně zde neexistuje záruka, že intervence odvrátí to jediné nebezpečí, které by mohlo ospravedlnit akci vedenou Spojenými státy – nebezpečí, že se válka rozšíří do dalších částí tohoto výbušného regionu. Ve skutečnosti (zvláště podle druhého a třetího scénáře popsaného výše) může intervence být katalyzátorem rozšíření války. A zejména, stejně jako v Bosně, může být budoucí vynucování sflikovaného „urovnání“ prostřednictvím NATO určeno, spíše než k ochraně amerických zájmů, k uspokojení krátkodobých politických potřeb Clintonovy administrativy. Spojené státy opět mohou, jako tomu bylo v Bosně, brzy zjistit, že slouží zájmům těch nejodpornějších elementů na všech stranách etnického konfliktu, zatímco obyčejní lidé na Kosovu, Albánci i Srbové, trpí. V Bosně a Kosovu je ve skutečnosti tím nejodpornějším prvkem tatáž osoba: Slobodan Milošević. Milošević: tichý společník Clintonovy administrativy V průběhu toho, co někteří nazývali Třetí balkánskou válkou – která začala v roce 1991 odtržením Slovinska a Chorvatska od Jugoslávie, pokračovala odtržením Bosny a Hercegoviny v roce 1992 a nyní hrozí, že znovu začne v Kosovu –, hlavní média nikdy neváhala přisoudit prakticky veškerou vinu za násilí nynějšímu jugoslávskému (dříve srbskému) prezidentovi Slobodanu Miloševićovi a skrze něj Srbům jakožto národu. Clintonova administrativa poté, co nastoupila v roce 1993 do úřadu, udržovala tutéž linii. Zatímco Miloševićův příspěvek k vypuknutí války a brutalitě, s jakou byla vedena, není možné bagatelizovat, je více než ironií, že při každé iniciativě Clintonovy administrativy v tomto regionu, klíčovou osobou, na jejíž slovo se Spojené státy spoléhaly, nebyl nikdo jiný, než tentýž Slobodan Milošević. Tento jev se stal pozorovatelům regionu natolik známým, že dokonce dostal pojmenování: Milošević žhář, Milošević hasič. Faktem je, že Miloševićovo setrvání u moci v době rozvinutí kosovské krize vyhovuje politickým potřebám jak kosovských Albánců, tak Clintonovy administrativy. Milošević a kosovští Albánci Pro kosovské Albánce je Milošević nepostradatelnou oporou pro ospravedlňování jejich nároků na odtržení Kosova od Srbska. Pokud by Miloševiće nahradil demokratický režim, pro Albánce by bylo mnohem složitější ospravedlnit jejich úplné odmítnutí jakéhokoliv dojednaného uspořádání bez nezávislosti. Toto je jeden z důvodů, proč albánské vedení, bez ohledu na to, že vyhlašuje, že má mírové a demokratické cíle, odmítlo spolupracovat s demokratickou opozicí v Srbsku. A dokonce svým bojkotem srbských voleb napomohlo Miloševičovi, aby si podvodně přivlastnil kosovské hlasy, bez nichž by dnes nemohl být u moci. Poněvadž Miloševićova volební podpora v Srbsku rychle klesá ke dvaceti procentům a také proto, že nedávno ztratil kontrolu nad sesterskou republikou Srbska Černou Horou, není pochyb o tom, že je Milošević zranitelný. Pro Miloševiće, s albánskou menšinou v Srbsku, usilující o oddělení části území od Srbska, je kvůli odlivu stoupenců neocenitelnou politickou výhodou vystupovat jako „nacionalista“. Pokud by se rozplynula bezprostřední hrozba secesionismu, politicky by ho to zničilo. Bez ohledu na brutální prostředky, které jeho bezpečnostní síly často užívají proti nevinným albánským civilistům v Kosovu, Milošević umožnil Rugovově administrativě v Kosovu otevřeně působit (její webová stránka v Prištině, hlavním městě Kosova, je www.republic-kosova.org). Proalbánské Kosovské informační středisko šíří informace nepřátelské vůči bělehradskému režimu, několik prosecesionistických albánskojazyčných médií pokračuje v činnosti, například militantně protisrbský deník Koha Ditore („Denní doba“), nachází se na www.kohaditore.com/ARTA/index.htm. Kromě toho Milošević odmítl přerušit dodávky veřejných služeb (včetně dodávek elektrické energie a telefonního spojení) albánskému obyvatelstvu, které je získává bezplatně. V rámci v podstatě policejního státu, jsou tato privilegia – která jsou srovnatelná, ne-li lepší než ta, která jsou k dispozici srbské opozici mimo Kosovo – pozoruhodná. Naopak, snahy Bělehradu o ochranu kosovských Srbů před militantním albánským násilím jsou záměrně skrovné, což si mnoho z nich myslí kvůli neustálému množství hlášených vražd, žhářství a znásilnění, které podněcují kosovské Srby proti svým albánským sousedům. A nakonec, vzhledem k režimu sankcí uvalenému na Srbsko, se Milošević, jakožto distributor nedostatkových zdrojů, léta velmi spoléhal na operace albánského organizovaného zločinu v Kosovu, které byly dlouhodobě centrem obcházení sankcí. Skutečnost, že některé z těchto syndikátů nepochybně financují UÇK, nebyla pro Miloševiće důvodem, aby narušil jejich vzájemně výnosné obchodní zájmy. Milošević zkrátka vytvořil, podobně jako s chorvatským Tudjmanem a bosenským Izetbegovičem, politickou symbiózu s kosovskými Albánci. Oni stvrzují jeho nacionální kredit, třebaže kosovské Srby nepochybně prodá, když to bude v jeho politickém zájmu (tak jak to udělal v Krajině a s bosenskými Srby). Brutální Milošević je pro kosovské Albánce morálním ospravedlněním jejich společné věci (tak jako jím byl pro Tudjmana a Izetbegoviće) bez ohledu na to, jak násilné a bezskrupulózní jsou určité projevy jejich vlastního chování. Milošević a Clintonova administrativa Clintonova administrativa do velmi nedávné doby nevykazovala žádný zájem o podporu politických sil v Srbsku, jež by mohly Miloševiće odstavit od moci. Zejména během zimy 1996-97, kdy statisíce Srbů obsadily ulice Bělehradu a dalších měst při studentských protimiloševičovských demonstracích připomínajících ty, které donutily k odchodu komunistické režimy ve střední a východní Evropě, zaujala administrativa k těmto protestům záměrně chladný postoj. Důkazy o jistém posunu jsou až z minulého měsíce, kdy došlo k setkání vyslance administrativy pro bývalou Jugoslávii Roberta Gelbarta s představiteli srbské demokratické opozice (a také k demonstrativnímu setkání s pravoslavným biskupem pro Kosovo Artemijem, který je morálním vůdcem opozičního úsilí). (Pro více podrobností o snahách opozice zbavit se Miloševiće a dosáhnout mírového řešení pro Kosovo viz www.kosovo.com, webová stránka Srbského demokratického hnutí Kosova a Metohije.) Nicméně se zdá, že určující rys Clintonovy politiky vůči Kosovu (a bývalé Jugoslávii obecně) stále spočívá, a tak tomu bylo vždy, nikoli v podkopávání Miloševiće, nýbrž v uzavírání obchodů s ním. To, co se zdá být až posedlostí administrativy Miloševićem, je z valné části ovlivněno velvyslancem Richardem Holbrookem, architektem Daytonské dohody. Holbrooke je všeobecně vnímán jako někdo, kdo si s jugoslávským prezidentem utvořil svůj vlastní specifický vztah. Jak to vyjádřil jeden kritik (v recenzi bosenských pamětí velvyslance Holbrooka To End a War): „Holbrookovi… se do značné míry nepodařilo vyrovnat se s dalším problémem, za což byl kritizován – s jeho vztahem k srbskému vůdci Miloševićovi. Holbrookovým prvním velkým úspěchem v Jugoslávii bylo to, že přiměl Miloševiće, aby zastupoval bosenské Srby při všech mírových rozhovorech. Od této chvíle až do posledních hodin v Daytonu, bylo spojení Holbrooke-Milošević jádrem procesu vyjednávání o míru. Na straně 4 své knihy Holbrook referuje, že Milošević je „chytrý“ a „okouzlující“. To zdůrazňuje znova a znova… To není jen otázka stylu. Mnoho amerických představitelů je přesvědčeno, že mírový proces na Balkáně má malou šanci, pokud Milošević zůstane u moci a ptají se sami sebe, zda si Holbrooke a další vyjednavači počínali rozumně, když se tak spoléhali na srbského vůdce. Je třeba, aby se Holbrooke této kritice postavil čelem, což neudělal“ [Tom Gjelten, diplomatický korespondent National Public Radio, Washington Post, 6/7/98]. Velvyslanec Holbrooke doposud přistupoval ke své kyvadlové misi při hledání řešení pro Kosovo stejným způsobem, jakým přistupoval k Bosně. Počítá se jen s Miloševićem: „Pana Miloševiće… pravděpodobně povzbudilo, že byla zastavena kosovská politika zvláštního amerického vyslance Roberta S. Gelbarda, který vůči jugoslávskému prezidentovi obhajoval tvrdý postup… O panu Holbrookovi je známo, že pana Miloševiće pokládá, bez ohledu na všechny jeho nedostatky, za potřebného spolupracovníka pro zajištění úspěchu bosenského urovnání” – a nepochybně také pro kýžené urovnání v Kosovu [New York Times, 8/6/98]. Zatímco byl Holbrooke například ochotný vzít na svá bedra obtížný úkol přimět vzpurné kosovské Albánce, aby souhlasili s účastí ve vyjednávacím týmu, nebyl ochotný jednat o možnosti, aby srbská opozice a zvláště pak kosovští Srbové byli zastoupeni v jakýchkoli jednáních o budoucnosti Kosova. Holbrooke se setkal s představiteli UÇK poté, co Gelbard veřejně označil UÇK za teroristickou organizaci [New York Times, 3/6/98], kvůli jejímu zabíjení civilistů při odvetných akcích, avšak odmítl žádosti srbské opozice o setkání, včetně žádostí biskupa Artemije. V září přicestovala do Washingtonu srbská opozice s plány na dvě setkání na vysoké úrovni. Srbská opozice doufá, že Clintonově administrativě učiní jednoduchý návrh: Spravedlivý a trvalý mír v Kosovu a ostatních částech bývalé Jugoslávie nemůže být založen na “dohodě” se současným bělehradským režimem. To, jak bude tato delegace přijata, ukáže, jaké má administrativa záměry. Capitol Hillu věnují zvláštní pozornost především ti, kteří jsou přesvědčeni, že Milošević je problémem a nikoli jeho řešením. „Psí” dny v srpnu? Předchozí přehled vytáček Clintonovy administrativy ohledně Kosova by nebyl úplný bez stručné zmínky o dalším možném faktoru tohoto prohlubujícího se marasmu. Uvažujme o následující fiktivní situaci. Jistý prezident je zapleten do sexuálního skandálu, který hrozí, že přivede administrativu k pádu. Za jedinou cestu, jak z toho ven, považuje odvrácení pozornosti národa a světa pomocí vojenského dobrodružství v zahraničí. Proto nařizuje profesionálním manipulátorům a mediálním mágům, aby se pustili do práce. Ti prozkoumají požadavky, zmáčknou několik tlačítek a zvolí vhodnou lokalitu – Albánii. Z výše popsaného vychází nedávný film Wag the Dog (Vrtěti psem) a může se to zdát za vlasy přitažené. Přesto stěží unikne komentáři, že 17. srpna, přesně na den, na který je naplánováno, že prezident Bill Clinton bude svědčit před federální velkou porotou, aby vysvětlil své případně kriminální chování, nařídil vrchní velitel Bill Clinton americké námořní pěchotě a posádkám letadel, aby zahájily několikadenní pozemní a letecká cvičení právě v Albánii, jakožto varování před možnou intervencí NATO v sousedním Kosovu. Život možná napodobuje umění a zde tato shoda okolností směřuje k surreálnu. Mezi filmem a kosovskou krizí však existuje jeden podstatný rozdíl. Ve filmu šlo o mediální podvod s předstíraným násilím, zatímco v Kosovu je válka, kde se střílí doopravdy (byť nikoli bez určité míry mediální předpojatosti, která by mohla ospravedlnit Stanleyho Motsse, fiktivního hollywoodského producenta, kterého hrál Dustin Hoffman). Ještě před několika málo lety by ani ty největší cyniky nenapadlo spekulovat o tom, že by nějaký prezident, ať již by měl jakékoli politické nesnáze, mohl byť jen uvažovat o vyslání amerického vojenského personálu do nebezpečných míst, aby to posloužilo jeho osobním potřebám. Je však v době, kdy vědátoři otevřeně uvažují o otázce, zda prezident Clinton bude (či měl by) pod přísahou vypovídat pravdu, nikoli kvůli tomu, že je zkrátka vázán tak učinit, ale s ohledem na možný dopad na jeho politickou „životaschopnost”, je však dnes jisté, že vojenská rozhodnutí nejsou ovlivněna podobnými úvahami? Za těchto okolností je fér se ptát, do jaké míry přišla Clintonova administrativa o výhodu pochybnosti, pokud jde o motivy, které stojí za jejím jednáním. Dodatek
Kosovo: relevantní geografie a historie Následuje příloha ke zprávě RPC „Bosna II: Clintonova administrativa směřuje k intervenci NATO v Kosovu“, 8/12/98. Jak bylo zmíněno, hlavním prvkem, který administrativu vede k intervenci je hrubě zjednodušené porozumění povaze tohoto konfliktu, živené tendenčním zpravodajstvím. Smyslem dodatku je poskytnout čtenáři, pokud má zájem, hlubší pochopení složitosti této krize a jejích historických kořenů. Kosovo/Kosova: O co jde v samohlásce?
Kosovo je provincií v jihozápadní části Republiky Srbsko (viz mapa č. 1), ve Svazové republice Jugoslávii. Hlavním městem kosovské provincie je Priština. Populaci Kosova, která podle údajů činí přes 2 miliony obyvatel, tvoří kolem 90 % etničtí Albánci (kteří jsou zhruba z 90 % muslimy a ostatní Albánci jsou většinou římskými katolíky) a okolo 10 procent tvoří Srbové (kteří jsou pravoslavnými křesťany). Nicméně dokonce i demografická statistika Kosova byla zpolitizována. Albánci a jejich podporovatelé tvrdí, že populace kosovských Albánců je hodně přes 90 %, zatímco kosovští Srbové tvrdí, že to může být ještě méně než 80 %. Jedna z potíží při stanovování přesného poměru pramení ze silného albánského tlaku na menší muslimské skupiny v Kosovu: na Turky, islamizované Srby (podobný případ jako jsou bosenští muslimové) a Romy, aby se sami považovali za Albánce. Kosovo hraničí s Albánií. Kromě toho se na přilehlých územích Černé Hory (která je spolu se Srbskem další republikou, jež zůstala v jugoslávské federaci) a Makedonie (která se v roce 1992 mírově oddělila od Jugoslávie) nachází početná albánská populace. Výraz „Kosovo” je srbský a je všeobecně mezinárodně užíván, včetně většiny amerických vládních dokumentů. Albánský pravopis „Kosova” preferují zastánci albánské strany a objevil se v kongresových dokumentech. Také ho příležitostně používají někteří Clintonovi vládní úředníci, zejména poradce pro národní bezpečnost v Bílém domě Samuel R. „Sandy” Berger. Kosovští Albánci se sami označují za Kosovary. (Dokonce i slovník je podřízen politické změně. Kontrola pravopisu dokumentu v současném WordPerfectu 7 trvá na albánském „Kosova,” zatímco ranější WordPerfect 5.1 trval na srbském „Kosovo.” WordPerfect 6.1 nerozpoznal žádný pravopis.) V srbském jazyku tato provincie nese plné označení „Kosovo a Metohije”, také se používá zkrácené formy „Kosmet”. Komunistický režim Josipa Broze Tita formálně vypustil „Metohija“, což odkazuje k půdě ponechané pro užívání církví, z oficiálního názvu provincie, který byl nyní obnoven. Změť konkurenčních nároků V ostrém rozporu s mediálním stereotypem zlosyn/hrdina, kterému straní Clintonova administrativa, je historie Kosova, s konkurenčními nároky Albánců a Srbů, přinejmenším tak komplikovaná jako historie Bosny. A obě skupiny jsou vášnivě oddány svým vzájemně si odporujícím verzím o právech a křivdách. Je známo, že jak Albánci, tak Srbové, byli v Kosovu přítomni již velmi dlouho. Existuje důvod věřit, že Srbové kdysi tvořili velkou většinu. Místní jména jsou téměř výlučně srbská („Kosovo” je odvozeno ze srbského slova kos) a prakticky všechny předotomanské historické památky – kostely a kláštery – jsou pravoslavné. Kosovo, známé jako knížectví Rašky (či Rasu), bylo před dobytím Turky srdcem středověkého Srbska (viz mapa č. 2) a místem legendární srbské porážky ze strany pronikajících otomanských Turků v roce 1389 na Kosově Polji, nedaleko hlavního města provincie Prištiny. (Turecké záznamy z doby po dobytí svědčí o většinové srbské populaci, nicméně se většinou vztahují k náboženství a nikoli k etnicitě. Albánci kdysi byli křesťanským lidem, který bojoval na srbské straně proti Turkům na Kosově Polji, ale v pozdním 15. století a na začátku 16. století se masově obraceli k Islámu.) Počty Srbů v Otomanské říši poklesly. Muslimští Albánci se zde stali součástí místní vládnoucí třídy v rámci čtyř provincií (vilayet), zahrnujících celou dnešní Albánii, větší části Srbska (včetně celého Kosova), Černou Horu, Makedonii a Řecko (viz. mapa č. 3). Křesťanská většina v těchto provinciích, ať již byly albánské, slovanské či řecké, žila téměř v otroctví. K velkému populačnímu zvratu došlo v pozdním 17. století po neúspěšném křesťanském povstání proti turecké nadvládě, následkem čehož z Kosova uprchly desítky tisíc křesťanů, hlavně Srbů, do tehdejšího Rakouského císařství (především do regionu známého jako Krajina v současném Chorvatsku, ze které byli Srbové za přispění Clintonovy administrativy vyhnáni v roce 1995 chorvatskou ofenzívou), zatímco značné množství albánských muslimů migrovalo do Kosova. Spolu s úpadkem otomanského tureckého státu v 18. a 19. století, se Kosovo dostalo do ohniska soupeřících srbských a albánských hnutí o nezávislost. Například v roce 1878, rok před vznikem nezávislého srbského státu, byla v Kosovu založena Prizrenská liga, která usilovala o vytvoření nezávislého albánského státu. V roce 1912, když vznikla s podporou Rakouska a Itálie nezávislá Albánie, bylo Kosovo anektováno Srbskem a snahy kosovských Albánců o připojení k Albánii byly násilně potlačeny. V té době byly počty Albánců a Srbů v Kosovu zhruba stejné (a dnes každá ze stran kategoricky tvrdí, že tehdy měla většinu).
Druhá světová válka a následný komunizmus Rozhodující populační zvrat ve prospěch Albánců nastal mezi roky 1941 až 1989. Během druhé světové války bylo Kosovo připojeno k loutkovému státu Osy, Albánii (viz mapa č. 4). V této době se albánský Balli Kombetar (Národní fronta) a 21. divize Waffen SS „Skanderbeg“ (pojmenovaná po albánském národním hrdinovi z 15. století) dopustila masových vražd Srbů, z nichž mnoho uprchlo do jiných částí Srbska. Po válce Titův komunistický režim, který měl snahy převést pod svoji vládu všechny země jižního Balkánu, včetně Albánie, Bulharska a Řecka, zakázal těmto utečencům návrat do Kosova (které bylo ustaveno jako „autonomní provincie“ v rámci Srbské federativní republiky v komunistickém federativním systému po vzoru Sovětského svazu) a souhlas se stěhováním dalších Albánců z Albánie dále marginalizoval zbývající Srby. Po celá 60. léta, zvětšující se albánská majorita, s největší porodností v Evropě, agitovala za větší autonomii, což vyústilo v ústavu z roku 1974, která Kosovo povýšila na roveň s federální republikou, včetně práva vetovat federální legislativu, která nemá s Kosovem nic společného. Během této autonomie po roce 1974, přestože Kosovo bylo nominálně součástí Srbska, byla administrativa pod úplnou kontrolou Albánců. Během tohoto období odešli další Srbové kvůli všeprostupující diskriminaci v zaměstnání a bydlení ze strany provinčních úřadů a také jejich odmítání chránit Srby před násilím albánských gangů. Během 80. let se poměr etnik změnil ze 75 % Albánců a 25 % Srbů na podle Albánců současný poměr 9:1. (Tento poměr je opět předmětem debaty, kvůli faktorům jako je odstěhovávání se jak Albánců, tak Srbů a odmítnutí Albánců zúčastnit se sčítání lidu v Srbsku v roce 1991.) Albánci v téže době požadovali oddělení provincie od Srbska a status republiky v rámci jugoslávské federace. Získání statusu republiky by teoreticky Kosovu poskytlo legální právo na vyhlášení své nezávislosti na Jugoslávii. Milošević se ujímá vedení Jednou z ironií současné kosovské krize je to, že Miloševićúv mocenský vzestup započal z části kvůli utlačovatelské povaze albánské vlády v Kosovu před rokem 1989. V roce 1987 Milošević vystoupil na shromáždění v Kosovu, kde místní Srbové (kteří demonstrovali proti selhání ústřední vlády v Bělehradě při jejich ochraně proti albánským úřadům v provincii) byli biti albánskou policií. Milošević, první komunistický vůdce z Bělehradu, který kdy projevil zájem o vážnou situaci Srbů pod albánskou vládou v Kosovu, řekl jásajícím Srbům: „Již vás nikdo bít nebude.“ V atmosféře rozdělující se titovské Jugoslávie, která započala po diktátorově smrti v roce 1980, byl komunizmus nahrazen nacionalizmem jakožto účinnou ideologií. Zatímco většina ostatních srbských politiků zůstala věrná mnohonárodní socialistické Jugoslávii, Milošević byl schopen z odvolávek k nacionalizmu získat tentýž politický prospěch, který přivedl k moci bývalé komunisty: Franja Tudjmana v Chorvatsku, Milana Kučana ve Slovinsku, Kira Gligorova v Makedonii a islámského fundamentalistu Aliju Izetbegoviće v Bosně. Poté, co Milošević upevnil svoji moc jako prezident Srbska, prosadil v roce 1989 změny srbské ústavy snižující autonomní status Kosova (a stejně tak druhé autonomní provincie Vojvodiny) z období po roce 1974 na stav před tímto rokem. Časté zmínky v médiích, že Milošević „zrušil“ kosovskou autonomii, jsou tedy nepřesné. Nicméně, v reakci na snížení tohoto statusu, Albánci vyhlásili bojkot srbských institucí a založili si své školy a systém zdravotní péče. V roce 1990 vyhlásili nezávislou Republiku Kosovo a v roce 1991 si zvolili básníka Ibrahima Rugovu za prezidenta. Poněvadž se Albánci považovali za občany nezávislé Republiky Kosovo, bojkotovali také srbské volby, což je podle srbské demokratické opozice a State Department Human Rights Report z roku 1997 jedním z důvodů, proč je Milošević stále u moci. Během 90. let se Miloševićův režim uchyloval ke stále hrubějším policejním prostředkům. Zatímco v roce 1987 albánská policie mlátila srbské demonstranty, tak v 90. letech srbská policie mlátila albánské demonstranty. Mezitím se albánští militanti, které dr. Rugova podle svého tvrzení nekontroloval, ale jejichž aktivity neodsuzoval, uchýlili ke vzrůstajícímu násilí zaměřenému nejen vůči srbské policii a úředníkům, ale také srbským civilistům a nedostatečně militantním Albáncům (hlavně menšinovým římským katolíkům). Zahájení velkých útoků Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) v únoru 1998 bylo nepochybně a přesně vypočítané za účelem podnítit masivní a velmi nevybíravou reakci Miloševićových sil. Tento vzrůstající kruh násilí následně dále radikalizoval kosovské Albánce a vedl k možnosti amerického vojenského angažmá. Zdroj: http://rpc.senate.gov/releases/1998/kosovo.htm, překlad: Karel Hyka [Pozn. překl. ke zprávě RPC. Autorem této zprávy je James George Jatras, který v letech 1985 až 2002 pracoval jako zahraničně politický analytik U.S. Senate Republican Policy Committee. Tato zpráva je první ze série čtyř zpráv o problematice Kosova, které pro tento výbor vypracoval. Dalšími jsou: Clinton Kosovo Intervention Appears Imminent z 22. února 1999, Senate to Vote Today on Preventing Funding of Military Operations for Kosovo z 23. března 1999 a The Kosovo Liberation Army: Does Clinton Policy Support Group with Terror, Drug Ties? z 31. března 1999. Od roku 2002 pracuje v právnické firmě Venable LLP a je také ředitelem American Council for Kosovo.]
|
Aktualizováno Čtvrtek, 28 Duben 2011 23:24 |