Američané hledají pravdu (1): Nové počítání obětí |
Úterý, 2.srpna 2011 Od zjištění, že rozsah obětí ve Srebrenici a jejím okolí z července 1995 byl v médiích hlavního proudu a v oficiálních zprávách vládních i nevládních organizací uveden chybně, autoři studie Philip Corwin, Edward Herman, George Bogdanič, Tim Fenton, Jonathan Rooper, George Samuel, Michael Mandel a Philip Hammond v deseti kapitolách došli k tomuto závěru: tvrzení, že údajně asi 8.000 muslimských mužů a chlapců bylo popraveno během jednoho týdne a že masakr ve Srebrenici byl "nejhorším masakrem, ke kterému došlo v Evropě po druhé světové válce", nemá žádnou oporu v dostupných důkazech a je ve skutečnosti politickou konstrukcí. Zatímco kniha ihned po svém zveřejnění šokovala politické a mediální kruhy nejen v Americe, ale v celém mezinárodním tzv. společenství zúčastněném v rozpadu Jugoslávie, v Srbsku zatím zůstává bez odezvy, přesto se konečně podařilo zlomit 16 let starý mýtus o Srebrenici jako symbolu zla, a především srbského zla. Byli by blázni, kdyby neměli strach Philip Corwin, který pracoval 27 roků v Organizaci spojených národů, byl během jugoslávské občanské války koordinátorem mise OSN v Bosně a Hercegovině a nejvyšším politickým činitelem této světové organizace v Sarajevu. V předmluvě zdůrazňuje, že v knize je dokumentována analýza srebrenické tragédie a utrpení všech konstitutivních národů bývalé Jugoslávie. "V letech po pádu Srebrenice se jméno tohoto města stalo synonymem pro obvinění z genocidy spáchané Srby. Byly napsány knihy, sestavovány zprávy a rozhlasová a televizní vysílání naplnily "důkazy" o tomto zločinu proti lidskosti. Rada bezpečnosti OSN dala dohromady Mezinárodní tribunál v Haagu (ICTY), aby "dokázal" tento rozsudek dříve než soud začal. Bez nadsázky by se dalo říct, že někteří novináři a ambiciózní politici dělali kariéru jako propagátoři těchto obvinění. Je nepochybné, že ve Srebrenici a v dalších válečných zónách docházelo k zabíjení civilistů. Ti, kteří spáchali tyto vraždy, si zaslouží být obžalováni a odsouzeni. Byl to odporný zločin bez ohledu na to, zda byli zabiti tři, třicet nebo tři sta nevinných civilistů. Stejně tak je jisté, že skutečnosti, uvedené v této knize, poskytují přesvědčivé argumenty, že počet 8.000 zabitých, kterým se nejčastěji manipuluje v rámci mezinárodního společenství, je číslo neudržitelně přehnané. Přesné číslo je blíž k osmi stovkám. Skutečnost, že počet byl tak zdeformován, je znepokojující tím, že případ byl zpolitizován. Daleko víc šokuje smrt 8000, než smrt 800 lidí. Například v květnu 1995, jen dva měsíce před pádem Srebrenice, obsadila chorvatská armáda západní Slavonii a vyhnal 90 procent srbského obyvatelstva. Srbové v západní Slavonii žil stovky let. Mezinárodní společenství k tomuto vyhánění neřeklo nic. Ve skutečnosti tleskali chorvatské akci, jako by si srbští civilisté zasloužili, co se jim stalo. Masakrování Chorvatů nebo Bosňáků nebo kosovských Albánců, to byla genocida. Masakrování Srbů bylo považováno za vhodnou odplatu. Je zřejmé, že mezinárodní společenství se nedomnívalo, že by se měl postavit pomník zmasakrovaným Srbům. Místo toho vydalo příkaz k zatčení srbských vůdců. To, co se stalo ve Srebrenici, nebyl velký masakr ale série krvavých útoků a protiútoků, která trvala tři roky a dosáhla vyvrcholení v roce 1995, říká Corwin. Události ve Srebrenici obecně se nemusely odehrát, kdyby nebylo násilného rozbití Jugoslávie, proti vůli 45 procent jejích obyvatel – tedy Srbů. Corwin si myslí, že kdyby se poskytla větší šance diplomacii a kdyby NATO nemělo ambici proniknout na východ až k hranicím bývalého Sovětského svazu, je možné, že by se po nějaké době Jugoslávie rozpadla v klidu. "Ale rozhodnutí o rozbití Jugoslávie bylo učiněno ve spěchu, v rámci Jugoslávie si to přála jen menšina, podporovaná mocnými silami zvenčí, v první řadě členskými státy NATO a především znovusjednoceným Německem.“ „Některým národům, jako například Židům a holocaustu, se právem ponechává historická paměť“, říká Corwin.Ale my neumožňujeme srbskému národu vzpomínat na masakry Srbů ve druhé světové válce, spáchané nacisty a jejich bosenskými a chorvatskými sluhy ... Proč by Srbové neměli být podezřívaví a rozzlobení, když jim bylo najednou řečeno, že se z velké části jejich lidí stane menšina v nových zemích, které povedou jejich vrazi z druhé světové války? Zejména proto, že se jich na to nikdo ani nezeptal! Byli by blázni, kdyby neměli strach. Hledá se obětní beránek "Například autoři první komplexní zprávy OSN o Srebrenici vydané na podzim roku 1999 a nazvané „Pád Srebrenice", se mne nikdy nedotazovali, i když jsem byl v době obsazení Srebrenice vysoce postavený činitel OSN v Bosně... Moje největší chyba byla, že jsem se odvážila bránit OSN v době, kdy bylo nad ní třeba zlomit hůl. Vedení OSN, které se zoufale snažilo podlézat Americe, aby zabránilo svému úplnému rozpadu, si nemohlo dovolit takový luxus kritizovat jedinou světovou supervelmoc. Amerika, která byla nemohoucí ve Rwandě, na skřipci v Somálsku, frustrovaná v bývalé Jugoslávii, hledala obětního beránka. Existovali i další důležití intelektuálové, kteří byli ignorováni v sérii zpráv, které se vydávaly za "studie" a které obviňovali OSN, že nepoznala "zlo". Ale jednoho dne jejich hlas, náš hlas, musí být vyslyšen, abychom mohli pochopit historii Srebrenice, bývalé Jugoslávie, Evropy a světa. Počátky tohoto nedovyprávěného příběhu, doposud marginalizovaného oficiálními výklady, se nacházejí v této zprávě", uzavírá ve své předmluvě k Phillip Corwin. Osobní důvod Lži od začátku Pramen: http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/152956/Amerikanci-traze-istinu-1-Novo-brojanje-zrtava- Překlad: V.D.
|